Já, Édouard Louis, naplivu na svůj vlastní hrob!
Je tu nová kniha žádaného francouzského spisovatele Édouarda Louise. Ve svazku Jak se stát jiným metodicky popisuje svoji metamorfózu. Je svým vlastním hrobníkem, aby měl jistotu, že ten druhý, jeho bývalé já, se už nikdy neprobudí. Asi až příliš promyšleným způsobem mění svůj život v literaturu.
„Na své dětství nemám žádné šťastné vzpomínky,“ napsal Édouard Louis na první stránce knihy Skoncovat s Eddym B. Tato věta je výchozím bodem odysey, kterou nám předkládá o téměř dekádu později. Pátá autobiografická próza Édouarda Louise (* 1992) je opět sociologickou analýzou.
Pokud shrneme jeho dosavadní texty, tak ve Skoncovat s Eddym B. rozebírá své dětství a způsob, jak rodnému prostředí unikl a zbavil se sociální determinace. V Dějinách násilí zkoumá akt znásilnění tím, že se pokouší krok po kroku porozumět myšlení agresora i oběti, a rozebírá, co mu pomohlo trauma překonat. Kdo zabil mého otce představuje plejádu událostí, které poznamenaly otcův život, což je v podstatě přehlídkou přímého dramatického dopadu vládních rozhodnutí na pracující třídu, aniž by jakkoli ohrozily zdraví a blahobyt tříd vyšších. Boje a proměny jedné ženy se vrací k determinaci prostředím. Přes osudy své matky Louis popisuje, jak chudoba zamyká celé generace v pasti, odkud se lze stěží vyhrabat.
„Elena se mého přerodu dál účastnila, naučila mě vázat si kravatu, na windsorský uzel, protože ten se jí líbil nejvíc, a já ji nosil do školy,“ stojí v pasáži, za níž jsou v knize Jak se stát jiným přiloženy tyto dvě fotografie, repro: Paseka / ČT art
V intencích francouzské tradice
Autorův předloňský text Jak se stát jiným, který nyní vychází česky, Louisovo přesvědčení o třídní determinaci utvrzuje. Není to náhoda, ale usilovná píle, co ho dostalo na výsluní. Podobně jako Julien Sorel, i on chápe, že mít nepopiratelný talent nestačí, z osidel společenské determinace ho může dostat výhradně promyšlený plán.
Psaní Édourda Louise vlastně není v řadě aspektů nové a objevné, logicky navazuje na francouzskou literární tradici. Je novodobým průvodcem věčné nespokojenosti. Nana, Rastignac, zmíněný Sorel. Autorovo románové já stoupá dál a výš na společenském žebříčku, přestože – na rozdíl od jmenovaných figur – už ví, že cesta vzhůru nevede nutně ke štěstí. Na první dojem působí Jak se stát jiným jako spirála, v níž se opakuje schéma získat-využít-neshořet-postoupit na další úroveň. Metodická jistota jeho proměn je však narušována narážkami na mýtus o Narcisovi a dalšími odkazy zasazujícími literární stylizaci do kontextu současného myšlení.
Skutečnost, že nejde o životní kalkul, ale o promyšlenou kompozici, dělá z tohoto čerstvého třicátníka ohromující zjev současné evropské literatury. Přes příběhy těla a tělesnosti vypráví ve všech svých knihách o znevýhodněném dětství, nefunkčním sociálním systému, konzervativním venkovu, nevzdělanosti uprostřed kolébky filozofie, utrpení jinakosti, homosexualitě, o násilí všemožných podob a především o puzení ke změně. Je otázkou, zda obžalobu francouzského establishmentu na konci předchozí knihy Kdo zabil mého otce míní jako konkrétní obžalobu, nebo jej vede touha přitáhnout o to více pozornosti k jeho vlastnímu případu, který místy žaluje ještě palčivěji.
Musím změnit své tělo
Začínal odspoda, vylezl jako krysa ze sklepení, z prostředí prodchnutého nedostatečností. Matka ho pravidelně posílala žebrat k sousedům, aby měli večer co jíst. Nevzpomíná na chudobu, ale na její pachy. Jeho dny provázel čmoud z topení, přepálený tuk a neustálé žvanění z puštěné televize – a hlavně odposlechnuté útržky lépe či hůře skrývaných rozhovorů. Matčiny ustarané otázky. Je Eddy normální, když takhle chodí? Není jeho hlas příliš vysoký? Nemá příliš jiné zájmy, jiné chování? Ti ostatní pro něj brzy budou peklem, jejich pohledy, šeptání, urážky. Tam začíná jeho schopnost stát se chameleonem. Poprvé koriguje svoje gesta a trénuje své tělo, aby neprozradilo pravdu. Obdobně si bude počínat později, když pochopí, že jeho vítězství bude spočívat nikoli v tom, že vyhoví svému prostředí, nýbrž že si najde jiné.
„Dům mého dětství,“ napsal autor v knize Jak se stát jiným v popisku pod tyto dvě fotografie, repro: Paseka / ČT art
Rozhodne se, že unikne Urážce a Hanbě, protože už s nimi nemůže dál žít. Tato přeměna je mu finálním aktem pomsty. Jde nejen o mentální, ale také o zcela fyzické popření původu či třídy. Zcela logicky, opět v intencích francouzské literární tradice, na něj navazuje popření vlastní matky. Touha po jiné matce, po „matce, kterou nikdy neměl”, připomíná útěk mladého Rimbauda. Touha po jiném synovi doprovází matčina opatrná pýcha, že se nová generace dokázala vymanit ze slepé uličky. Mateřská vazba zůstává a projevuje se po dovršení přeměny – návrat v náruč a porozumění, které Louis předvádí ve svém čtvrtém románu.
Ovšem v Jak se stát jiným skrze matku přináší především téma determinace vlastním tělem. Právě tělo je třeba proměnit, aby došel cíle; na druhou stranu tělo je prostředkem k dosahování tohoto cíle pomocí náhodných známostí nebo prostituce. Zároveň se mu totéž tělo vzpírá a uniká ke své přirozenosti – Louis vidí, že se nijak nepodobá svým spolužákům a zachvěje se odporem, když ho výhodný milenec napomene, aby nepotřísnil vínem kanapátko z kůže vzácného ledního medvěda.
Édouard Louis na knižním veletrhu v německém Frankfurtu v říjnu 2017, foto: Profimedia.cz / ČTK – Sven Simon
Dokážu to! Musím
Ambice a odhodlání, které provází každou vteřinu jeho příběhu, fascinují. Co je potřeba udělat, k tomu se postaví čelem. Je sám sobě školitelem, vymění zuby, smích, přízvuk, dožene obrovské akademické zpoždění četbou po nocích, protože chápe, že vědění rovná se moci, dostane se na jednu školu, na druhou, z vesnice do většího města, a pak do hlavního.
Psaní Édouarda Louise a jeho hlavní hrdina, nebo – chcete-li – bytost, v níž se psaním proměňuje, má jediný směr. Vpřed! Je ve střehu, připraven nechat všechno za sebou, jen co se mu naskytne další příležitost. Každou vteřinu jeho příběhu provází odhodlání ke změně, agresivita a pomsta minulosti. Odsuzuje se k tomu chtít neustále jiný život. Jde o zběsilý úprk i za cenu toho, že se s každou další proměnou o trochu víc ztratí a o trochu víc vyčerpá. Přizpůsobuje se, aby zapadl do nového prostředí. Jeho cílem je neustále postupovat na další úroveň společenské třídy.
„Nesuďte mě,” žádá čtenáře spolu s těmi, které na cestě překračuje, ať už je to přítelkyně Elena, nebo otec. Svědectví o proměnách vydávají i fotografie, jež knihu provázejí. Vidíme mladíka s andělskou tváří i se vzezřením trestance a rváče. Kolik ještě aspektů Édouarda Louise nám autor nabídne v dalších knihách?
Autorka je vedoucí kulturní redakce zpravodajství ČT.
Obálka českého vydání prózy Jak se stát jiným, repro: Paseka
ÉDOUARD LOUIS: JAK SE STÁT JINÝM
Přeložila Sára Vybíralová. Paseka, Praha 2023, 280 stran, doporučená cena 369 korun.
