Rodina je jako pohyblivé písky. Román Slib, vynikající kronika nejen čtyř pohřbů v zemi apartheidu

„Na rodině Swartových není nic podstatného ani neobvyklého, kdepak, připomínají rodinu z vedlejší farmy nebo z farmy za ní, jednoduše obyčejná parta bílých Jihoafričanů, a jestli tomu nevěříte, tak poslouchejte, jak mluvíme. (…) V duších máme cosi zrezlého, opršelého, pošramoceného a někdy to zaznívá i v hlase,“ píše se v románu Slib.

Čtenáři se s bohatými Swartovými, majiteli farmy a turistického Plazího parku, seznamují ještě před pádem apartheidu, v momentě, kdy umírá Ráchel, matka tří dětí – Antona, Astrid a nejmladší Amor. Se svým mužem Maniem nevycházela Ráchel poslední dobou příliš dobře. Vrátila se mimo jiné ke své někdejší židovské víře, což roztrpčené křesťanské rodině notně zkomplikovalo společenské záležitosti kolem pohřbu. To je ovšem pouhý počátek odcizených a otrávených vztahů v celé rodině.

Malá Amor je svědkem toho, že její otec matce ještě před smrtí slíbí, že přenechá černošské služce Salome nuzný domek, v němž ta bydlí. Právě Salome totiž jako jediná o Ráchel dokázala pečovat, o její fyzickou stránku i o potřebu lidské blízkosti. Rodina se však po pohřbu ke splnění slibu nemá, protože kam bychom to došli, kdybychom prokazovali vděčnost černochům? Dost na tom, že se tu „ležérně prochází, jako by sem patřili“.  Amor, dívka zasažená bleskem, vymykající se celé rodině, se na dlouhé dekády zablokuje ve vztahu k celé rodině. Straní se jí. Z dění na farmě na řadu let mizí, ale pohřby nejprve otce a pak sourozenců ji vždy přivolají zpět.

Damon Galgut (* 1963), jihoafrický dramatik a spisovatel, knihu člení do několika kapitol věnovaných jednotlivým členům rodiny. Ale hlavní předností Slibu nejsou tato přehledná struktura a výrazné oddělení jednotlivých událostí a osudů. Je jím brilantní „tekutý“ vypravěč, suverénně přecházející mezi textem v první, druhé i třetí osobě, mezi polopřímými řečmi postav a popisnou, distancovaně ironickou i osobně angažovanou rovinou. Často i v rámci jediného odstavce nebo souvětí: „Chce jet rovnou domů, ale nemůžeš tak brzo odejít, musíš je ještě obejít.“ Střídání perspektiv dělá z románu nesmírně intelektuálně svěží záležitost.

A nominace na nejlepší překladovou knihu v Česku je víc než dostatečně ospravedlněná tím, že tato vypravěčská fluidnost je kvalitně převedena do češtiny stejně jako příležitostně používaná terminologie nebo výrazy z afrikánštiny. Za překladem stojí Jiří Hanuš, kterému mezi jiným vděčíme za převod podstatné části díla Philipa Rotha, včetně například Lidské skvrny nebo Sabbathova divadla.

Obálka českého vydání Slibu, repro: Euromedia Froup – Odeon

S postupujícím dějem se vypravěč Slibu dopouští čím dál svévolnějších, modernisticky sebereflexivních postupů. Například stočí naši pozornost k náhodné postavě bezdomovce, pojmenuje ho Bob a pak uzavírá třístránkovou odbočku následujícími slovy: „Neexistuje žádný důvod, proč bychom ho měli doprovázet, a tak mě napadá, že jsme důvod neměli ani předtím. Proč nám vlastně tento otrhaný chlap zakrýval výhled, dožadoval se soucitu, používal jméno, které mu nepatří… Je to od něho sebestředné. Už si ho nevšímejte.“ Autor sám vyjadřuje dík za inspiraci Virginii Woolfové, Williamu Faulknerovi a dalším autorům.

Sledovat debatu

Na střídající se vypravěčskou perspektivu a osobitě pojatého vypravěče Slibu navazuje i obrazný jazyk. Uplatňuje se nejen na Swartovy, ale i na epizodické postavy. „Fred Winkler má někdy pocit, že jeho duše v něm někde hluboko volně visí jako stalaktit. Ne, ještě volněji a rozechvěle, jako netopýr v jeskyni. Co kdybych se někdy, v matném pološeru, odpoutal a letěl?“ Jindy Galgut věnuje ironicky detailní pozornost defekujícímu knězi anebo postupu práce obsluze krematoria.

Slib je velká rodinná anamnéza na neustále se připomínajícím politickém pozadí společnosti. Ta má značné problémy vyrovnat se s minulostí, což je nakonec téma, které v Česku známe. Jak pracuje svědomí v zemi po pádu apartheidu? Přivodí dlouhodobé zametání drobných potíží pod koberec morální, a nakonec i fyzický rozklad rodiny, onoho „základu státu“? Damon Galgut se nerozpakuje ironicky glosovat detaily i společenské pohyby, ale elipsami se vyhýbá moralistickému pitvání příčin a následků. Výsledkem je znepokojivý, ale zároveň velmi čtivý společensko-politický román se svojskými postavami, vyprávění o tom, že dědictví nerovností je – až krutě nespravedlivě – dlouhé.

Autor je (především filmový) publicista.