Václav Bělohradský: Své knihovny jsem musel vždy někde zanechat
Výrazným osobnostem kultury a umění jsme položili otázku: Máte knihovnu? A mohla bych ji vidět? Vznikla série videí, v níž své osobní knihovny a oblíbené knihy postupně představili například literární historik Martin C. Putna, výtvarnice Lucie Lomová či kněz a filozof Tomáš Halík. Náš cyklus nyní pokračuje s filozofem a sociologem Václavem Bělohradským.
Prof. PhDr. Václav Bělohradský (* 1944) je filozof, sociolog, esejista a publicista. Studoval nejprve češtinu a historii, posléze filozofii a češtinu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy (FF UK). V roce 1967 obhájil diplomovou práci, v následujícím roce nastoupil na katedře filozofie FF UK vědeckou aspiranturu a v devětašedesátém obdržel doktorát za práci o markýzi de Sade. Získal roční stipendium na Filozofickém institutu Antonia Rosminiho v Janově, odcestoval tam – a v Itálii již zůstal. Od roku 1973 působil jako profesor sociologie Filozofického institutu na janovské univerzitě. Od roku 1990 byl profesorem politické sociologie na univerzitě v Terstu a hostujícím profesorem na Fakultě sociálních věd UK. V současnosti působí jako externí spolupracovník katedry politologie a sociologie Právnické fakulty UK.
Společně s milánským novinářem Dariem Stafou založil v polovině sedmdesátých let nakladatelství Škorpion, kde vydával pravicově-liberální myslitele (kupříkladu Alaina Besançona nebo Friedricha Augusta von Hayeka). Po setkání s Karlem Hvížďalou a Milanem Kunderou spolupracoval v osmdesátých letech s exilovými časopisy a nakladatelstvími; dopisoval si s Václavem Havlem. Na začátku let devadesátých vstoupil do českého veřejného prostoru jako obhájce postmodernismu a progresivního, ekologicky zaměřeného liberalismu, který později výrazně revidoval z levicových pozic. V roce 2013 mu byla prezidentem republiky udělena medaile Za zásluhy o stát a v roce 2016 kandidoval neúspěšně do Senátu Parlamentu ČR jako nestraník za ČSSD a Stranu zelených.
Z jeho rozsáhlé bibliografie uvádíme: Kritika banálního zla (1977), Krize eschatologie neosobnosti (1982), Myslet zeleň světa (1985), Přirozený svět jako politický problém (1991), Kapitalismus a občanské ctnosti (1992), Mezi světy & mezisvěty (1997), Společnost nevolnosti. Eseje z pozdější doby (2007), Čas pléthokracie (2021).
