Plný život Oskara Kokoschky. Adam Gebrian v Americe. Nebojte se psychoterapeutické pohovky

Rubrika Knižní kvarteto je subjektivním výběrem z titulů vydaných právě teď, i třeba před nějakou dobou. Sestava je – pokud možno – komponována tak, aby v ní byla zastoupena produkce jak původní, tak překladová, jak beletristická, tak literatury faktu, jak mainstreamová, tak „okrajová“.

Sledovat debatu

Umělec, dějiny, politika

Bez jediné ilustrace, vyjma obálky s portrétem tvůrce, se obešel tento hutný, poznámkovým aparátem vybavený životopis proslulého rakouského malíře, ale také spisovatele Oskara Kokoschky (1886–1980). Jeho život byl spjat mimo jiné s Prahou (dědeček Václav a strýc Josef z otcovy strany byli pražskými zlatníky) a česká metropole se rovněž stala námětem jeho obrazů a portrétoval kromě mnoha dalších osobností i TGM (viz titulní fotografie k tomuto kvartetu). Ostatně jedna z kapitol knihy, jejímž autorem je publikačně plodný německý literární vědec a spisovatel Rüdiger Görner (* 1957), se jmenuje Pražské pohledy z okna.

Görner uvádí, že výtvarníkovu etapu, kdy čtyři roky pobýval v meziválečné Praze, charakterizují „pohledy na Prahu nebo pohledy z okna, jež budí dojem, jako by toto město bylo zabydleno hlavně barvami. Právě intenzivní barevnost charakterizuje vedle Masarykova portrétu také podobiznu Oldy Palkovské, jež vznikala dva roky, na Kokoschku dlouho, (1935–1937) a i umělcův autoportrét jako ‚zvrhlého umělce‘ z roku 1937. U toho posledního obrazu symbolizují nápadně světlé barvy (Kokoschka ve světle modrém trikotu!) odpor proti temné době.“ Obecně o této knize platí, že autor se snaží rakouského tvůrce nahlížet v dobových souvislostech zdaleka nejen uměleckých, nýbrž také společenských a politických, a to proto, že Oskar Kokoschka nebyl politický „mimoň“, orientoval se i v tomto oboru lidského konání velmi dobře, však tomu portréty politiků také napovídají.

Obálku s portrétem umělce navrhl Aleš Douša, repro: Academia

Popularizátor (zase) na cestách

Třetí kniha architekta, propagátora, kritika i fanouška architektury Adama Gebriana (* 1979), v jejímž názvu je přítomen počet měsíců. Po svazcích Tři měsíce v Barceloně (2021) a Dva měsíce v Lisabonu (rovněž 2021) se nedávno „dostavilo“ Sedm měsíců v Raleihg, New Yorku a Chicagu – uvedený čas v USA strávil autor předloni se svou rodinou, manželkou Markétou a synem Filipem. Stalo se tak díky Fulbrightově stipendiu, které manželka získala na univerzitě v Raleigh, ve zhruba půlmilionovém hlavním městě státu Severní Karolína. Žánr těchto Gebrianových „zpráv o pobytu“ je nejednoznačný: něco mezi cestopisem, deníkem a bedekrem s důrazem na architekturu. Takže styl velmi osobní, výběr interesantností zcela subjektivní, k tomu spousta autorských fotek vesměs kvality poučeného fotoamatéra, na nejedné z nich syn Filip. Vnější, grafická i polygrafická podoba knihy má přece jen nejblíž k průvodci. Na konci svazku naleznete QR kód s mapou míst, o nichž Gebrian v průvodci píše, ale i míst, „která se do knihy už nevešla“.

Obálku s využitím fotografie Adama Gebriana navrhl Ondřej Mikulecký, repro: Euromedia Group – Universum

Komiks, který chce pomoci

Základní informace o psychoterapii formou komiksu. Kniha stojí na příběhu terapeutky Pat, k níž dochází ambiciózní advokát James, jehož stíhají kleptomanská nutkání. Účelem je to, aby čtenář(ka) získal(a) představu, co terapie obnáší. Příběhy z pohovky nejsou zdaleka první publikací, v níž nakladatelství Portál formou komiksu přibližuje společenské a sociální vědy. Ale tento titul se poněkud odlišuje tím, že sice běží o komiks, ale textově není omezen výhradně na bubliny či vpisování do ilustrací. Tyto atributy dílo samozřejmě obsahuje, ale zároveň pod černobílými kresbami běží malými literami vysázený text, který je někdy komentářem k tomu, co se v ilustracích „odehrává“, jindy poskytuje obecnější informace o psychoterapii. Autorkou scénáře je britská terapeutka Philippa Perry (* 1957) a ilustrace jsou dílem její dcery Flo Perry. Vzhledem k tomu, že originál vyšel roku 2010 a Flo je ročník 1992, tak matčinu knihu ilustrovala jako velmi mladá…

„Krátká jednohubka, která ukazuje, že i terapeut je pouze a jen člověk a i on se neustále během své praxe učí novým věcem. Aneb cílem terapie není, aby byl člověk neustále šťastný, to ani není možné, ale aby uměl pojmenovat svoje spouštěče a naleznout správné mechanismy k jejich zvládání a také lépe uměl komunikovat,“ stojí ve čtenářském ohlasu na tuto knihu v Databázi knih. Obdobně Příběhy z pohovky glosuje na webu terapie.cz studentka psychologie a budoucí terapeutka Eliška Sýkorová: „Nejvíce si cením toho, že autorka poukazuje na to, že práce psychoterapeuta je velice náročná. I když existují hranice a etická pravidla, ne vždy je lze přesně následovat. Ukazuje, že terapeut není a ani nemusí být dokonalý, má své chyby.“

Obálku podle původního návrhu adaptovala Kateřina Tvrdá, repro: Portál

Nizozemský náskok

Do své osvědčené edice Každodenní život zařadilo Argo práci Nizozemská kultura 17. století proslulého Johana Huizingy (1872–1945), od něhož v minulosti česky vyšly tituly Erasmus, Ve stínech zítřka, Homo ludens. Geneze přítomné knihy je následující: nizozemský historik Huizinga počátkem roku 1932 pronesl v Německu cyklus tří svých přednášek o nizozemské kultuře 17. století. Následovala jejich německá publikace. Vzápětí přišly dotazy, kdy přednášky vyjdou v autorově rodném jazyce. Protože původní texty byly určeny německému publiku, pro nizozemský trh autor projekt přepracoval, rozšířil zhruba na dvojnásobek a roku 1941 publikoval – a z této podoby vychází překlad.

Existuje dobrý důvod, proč se autor na nizozemskou kulturu daného věku zaměřil, a ten důvod není bez zajímavosti ani pro nás. Sedmnácté století je na evropském kontinentě vnímáno jako století baroka. Tento sloh zanechal v českých zemích, vnořených do západoevropských struktur, velmi silné stopy. „Kraluje nádhera a důstojnost, teatrální gesta, přísná pravidla a uzavřený naučný systém, ideál představuje poslušnost a úcta vůči církvi a státu,“ píše Huizinga. „Jako státní forma je do nebes vynášena monarchie, státy však zároveň každý za sebe vzývají princip bezmezného národního egoismu a suverenity. Veřejný život je v područí nabubřelé krasomluvy, jež touží být brána s dokonalou vážností.“ Ale jen málo z toho platí pro nizozemskou kulturu té doby! Byl to stát méně hierarchizovaný, v němž už se vyskytoval silný městský živel včetně obchodníků a řemeslníků. Je důležité zdůraznit, že Huizinga tu esejistickým způsobem analyzuje dobovou kulturu v jejím nejširším slova smyslu, tedy ve smyslu společenského nastavení, nikoliv umění, i když ani to pochopitelně neopomíjí.

Obálku podle grafického návrhu Roberta V. Nováka zhotovilo Studio Marvil, repro: ČT art