Jedna báseň. Autoři čtou: Robert Wudy
Apropriace, výpůjčka, adaptace. Všelijak lze označit tvůrčí postup, jímž jsou v uměleckém díle využita a posunuta do nových kontextů a významových rovin díla jiná. Básník Robert Wudy na něj v nové kolážovité sbírce, nazvané Orbis pictus, sází absolutně: jediné slovo v ní, včetně „převzatého“ titulu, totiž nevzešlo z Wudyho hlavy, respektive nikoli primárně.
Není to postup nikterak nový nebo unikátní, vzpomeňme třeba – abychom sáhli do doby nedávné a domácího prostředí – Borkovcovu sbírku Wernisch, nebo celé hromady internetových textů a pasáží z diskuzních fór v jiné Borkovcově sbírce Herbář k čemusi horšímu. Co takový postup přináší? Jak se v něm proměňuje básnické gesto? Jak taková práce s „cizím peřím“ zvučí v orchestru autorské poetiky?
Wudyho kniha Orbis pictus je rozčleněná do dvou oddílů (Devět obrazů a Vraneček, ten dále na básně značené a-z) a texty doplňují na každém levém listu ilustrace Jany Štěpánové, připomínající jednak osovou symetričností i organickými tvary Rorschachův projektivní test inkoustových skvrn používaný k diagnostice osobnosti, jednak negativy fotogramů. Pečlivě sestavený a promyšlený celek v něčem evokuje absurdně-groteskní básně Ewalda Murrera, Milana Ohniska, případně Miroslava Fišmeistera, jakkoli u Wudyho jde o texty stojící na téměř protichůdné metodě, která mnohem více pracuje s racionalitou nutnou ke konceptuálnímu či řízeně experimentálnímu nakládání s „textovým materiálem“ – a také s ironií.
Robert Wudy v závěru svazku Orbis pictus poskytuje imponující seznam zdrojů (Devět obrazů – citace použité literatury), z nichž čerpal: legendy, pohádky, povídky, životopisy, cestopisy, filozofické a umělecké úvahy, romány, čítanky a antologie, dramata i výklady Bible, odborná či pseudoodborná i populárně-vědná literatura, díla patřící ke kánonu světové či české literatury i svazky úplně neznámé nebo opomenuté, texty překladové i původní. Ve výsledku je to však úplně jedno, protože nově vzniklé básně nemají s originálem už žádnou další souvislosti ani spojnici.
Až v ten moment, „přiznáte-li“ zdroje, se přestane jednat o „literární krádež“ a přesouváme se do bezpečí řádných citací? To ne: stejně jako při kolážování z novin nejde o krádež, tak by se o zcizení nejednalo ani v případě, že by taková sbírka zůstala zcela bez odkazů. Avšak rejstřík sám takovým zcizovacím prostředkem je. Kromě toho básně obsahují ještě přímé citace značené kurzivou (my to zde naopak v kurzivou citované ukázce vysázíme bez kurzivy – pozn. red.) a velkou řadu básnických odkazů skrytých, třeba na Demlovu ikonickou sbírku Moji přátelé:
(…)
žampióne, kolena andělů ani dost málo nejsou otlačena
kde rostou kořeny, narodí se veliké štěstí
z hloubi srdce
lilie bílá, díky za návštěvu
přesličko, vzpomene si někdo ještě na nás
až budou všechny stromy tak malé jako ty?
K čemu je tedy taková rezignace na „vlastní tvůrčí pramen“, takové odosobnění, takové zenové vzdání se svého imaginativního světa? Nejspíš k reformulaci, přetavení, vytržení z daných zásobníků a jejich trochu násilné vlomení do zcela nových. Takové přesazování vede k novým odrůdám, takové genové inženýrství umožňuje oživení starých odrůd v nových křížencích. A jakoby mimoděk se dávnými formulemi ilustruje dnešek: taková aktualizace jej nasvěcuje z jiných úhlů. Kromě toho, zmíněné vzdání se autorské imaginace nenastává; ta je tu využita plnohodnotně, byť jinak, než jsme v poezii zvyklí: pořadatelsky, kompozičně, kontextuálně.
Autorem grafické úpravy knihy je Luděk Joska, pro obálku využil jednu z ilustrací Jany Štěpánové, repro: Nakladatelství Pavel Mervart
Robert Wudy: Orbis Pictus
Druhý oddíl, Vraneček, je parodií či perzifláží na slabikář pro nejmenší: začíná se u jednotlivých hlásek či písmen abecedy, následuje onomatopoický zvuk, který má napomoci si hlásku spojit s písmenem, například:
g)
husa gagoce
ga ga
(…).
Ovšem pak se už refrén obrací proti sobě: „zbytek“ básně je složitý rébus, který rozhodně není pro děti. Oddíl Vraneček je hned pod jeho titulem označen za „lexikální recykláž – výpisky z četby“ a spojuje Komenského s významným paleontologem a popularizátorem Josefem Augustou (či to autor alespoň tvrdí). Je cele soustředěn na znevažování nekončícího, neúnavného požadavku vývoje v rámci evoluce jakožto úběžníku všech kvalit.
Ale nelze říct, že se v úhrnu sbírky a jednotlivých básních jedná o nahodilost, rozmarné řetězení „pěkných výroků cizích autorů“. Jejich výběr a řazení jsou přísně podřízeny záměru: touze sdělovat předpřipravené myšlenky, vypovídat prostřednictvím jiných o tom svém. Ani vtip nebo absurdita z nich vyplývající nejsou náhodné. V jednom místě může mít čtenář dokonce dojem, že našel klíč k této knize i autorově záměru:
nechci-li zešílet, musím
přetvořit celý kontext děje
otevřít nové cesty
smělá, hříšná pomyšlení.
Aha, tak tedy přetvořit kontext děje a otevřít nové cesty chtěl Robert Wudy touto básnickou koláží. Zmínila jsem, že ilustrace připomínají slavný projektivní test osobnosti. A stejný postup musí zřejmě čtenář vyzkoušet, chce-li porozumět Wudyho poezii v souboru Orbis pictus: musí se naučit ve skvrnách těchto básní vidět něco svého, čímž se sám definuje (k jehož náležitému vyznění bude nenápadně vmanipulován, nasměrován a natočen) a něco nového o sobě zjistí: o vlastní imaginaci, myšlenkových stereotypech, vlastních limitech představivosti i přemýšlení, o svém soukromém světě. Jen si pak musí s výkladem svého výkladu a s aplikací závěrů z něj na vlastní osobnost poradit sám.
všude kolem z různých úst
neskutečná spousta sraček
Autor se posmívá v oné citované klíčové básni svým výchozím textům i současné společenské dohodě. Robert Wudy tvoří z té „spousty sraček“ z různých úst svérázné básnické puzzle: každý z původních dílků skládačky přivádí k novému životu.
Robert Wudy, foto: ČT art – Ondřej Mazura
Robert Wudy (* 1977), básník a knihovník. Z otcovy strany má německé, ruské a irské předky, jeho praděd z matčiny strany byl Karel Bohumil Hájek – první ředitel pražského Městského sirotčince. Po ukončení gymnázia nastoupil do knihovny Psychologického ústavu AV ČR. Vydal básnické sbírky Nové pověsti, Skála Vratanka a Orbis pictus, společně s Bělou Janoštíkovou a Marií Šťastnou básnicky doprovodil Katalog Seasons šperkaře a výtvarníka Hanuše Lamra, je zastoupen v antologii básní o Praze Každý ji zná tak bude maskovaná. Píše také bajky. Žije v Praze, kde v Knihovně na Vinohradech, v níž nyní pracuje, pořádá autorské večery současné poezie.
NATOČIL, STŘIH A POSTPRODUKCE: ONDŘEJ MAZURA
Poznámka redakce: Rubrika Jedna báseň má za cíl autorským čtením a interpretujícím (nikoliv recenzujícím!) textem představovat básnické tituly, které se na trhu objevily v nedávné době, řekněme v posledním půlroce, někdy i o něco dříve. Není to rubrika přísně výběrová, nýbrž mapující, i když kvalitativně nechce poskytovat prostor úplně jakékoliv produkci, to znamená například vysloveně juvenilní. Má-li přesto někdo pocit, že tomu tak v některých případech je, pak primární odpovědnost jde za editorem této rubriky Josefem Chuchmou. U některých autorů/autorek se může stát, že při četbě změní některé slovo oproti tištěné podobě, z níž přebíráme text, který za čtoucím běží.
