Nadšení technofatalisté. Hitler svým způsobem žije. Divadlo jako problém. Jak nakládat s časem

Rubrika Knižní kvarteto je subjektivním výběrem z titulů vydaných právě teď, i třeba před nějakou dobou. Sestava je – pokud možno – komponována tak, aby v ní byla zastoupena produkce jak původní, tak překladová, jak beletristická, tak literatury faktu, jak mainstreamová, tak „okrajová“.

Zkoušejí s tím něco udělat

Americká novinářka a spisovatelka, newyorská rodačka Elizabeth Kolbertová (* 1961) byla na českém knižním trhu poprvé představena v roce 2018, kdy brněnské nakladatelství Barrister & Principal (dnes se jmenuje Lukáš a syn) publikovalo její knihu z roku 2014 Šesté vymírání. Nepřirozený příběh. Téměř reportážně v ní vyprávěla o současném vymírání druhů, ale zasadila jej do kontextu celého dosavadního působení člověka na Zemi. Autorka za Šesté vymírání obdržela Pulitzerovu cenu. Reportážní způsob vyprávění je patrný i v její knize Pod bílou oblohou, kterou v originále publikovala předloni. Překlad je patnáctým svazkem edice Crossover, kterou produkuje pražské Argo (o některých předchozích titulech edice jsme tu v minulosti psali).

Kolbertová svůj reportážně-cestopisný text rozprostřela do tří oddílů: Po proudu řeky, Do divočiny a Ve vzduchu. První dva oddíly stojí na poznatcích, které autorka nasbírala především v rodných Spojených státech amerických; zajímala se například o dění kolem řeky Mississippi, o osud rybovitého obratlovce zvaného halančíkovec, o situaci korálových útesů. Ve třetí části nejprve cestuje na Island, kde působí švýcarská firma Climaworks, která experimentálně přeměňuje oxid uhličitý na kamenivo, pak se zase vrací do USA, konkrétně ke geoinženýrům uvažujícím o vystřelování malých diamantů do stratosféry – to aby odrážely sluneční paprsky a Země se ještě více neoteplovala. Autorka kromě jiného píše, kdo takové projekty financuje a jaké mají šance na zásadní rozšíření. Textem procházejí černobílé ilustrace – mapy, kresby, fotografie.

„Tato kniha je o lidech, kteří se snaží vyřešit problémy způsobené lidmi, kteří se snaží řešit problémy,“ píše autorka na konci Pod bílou oblohou. „Při psaní reportáže jsem mluvila s inženýry a genetickými inženýry, biology a mikrobiology, vědci zabývajícími se atmosférou a podnikateli v oblasti atmosféry. Všichni bez výjimky byli svou prací nadšeni. Toto nadšení však zpravidla mírnily pochybnosti. Elektrické zábrany proti rybám, betonová trhlina, umělá jeskyně, syntetické mraky – to vše mi představovali ani ne tak v duchu technooptimismu, jako spíše něčeho, co by se dalo nazvat technofatalismem. Nejde o vylepšení originálu; je to to nejlepší, co se dá za daných okolností vymyslet.“

Obálku a grafickou úpravu publikace navrhl Matěj Růžička, repro: ČT art

Nacismus nebyl náhoda

Rok 1946. Druhá světová válka skončila, přichází čas prvních reflexí. V onom šestačtyřicátém roce jsou publikovány dva německé texty, které přežijí dekády a vycházejí v nových a nových vydáních. Jedním z nich je Otázka viny filozofa Karla Jasperse, druhým knižní esej Hitler v nás, který napsal Švýcar Max Picard (1888–1965), vzděláním a zprvu i povoláním lékař, u něhož však časem převládla potřeba psát. Hitler v nás poprvé česky vyšel už v roce 1948, podruhé ovšem až roku 1996, potřetí tedy nyní (kromě toho je česky k dispozici od Picarda spis Člověk na útěku). Autor v Hitlerovi v nás nepsal studii, nenajdeme tu poznámkový aparát, není zde přítomen systém, zato text mistrovsky artikuluje stav mysli, v němž se Picard těsně po válce nacházel a jenž se projevoval potřebou formulovat, co se to vlastně stalo a proč se to stalo. Autor se „dopustil“ řady zobecnění o německém národě a o vývoji západní civilizace vůbec, jeho náhled na modernitu je zcela neiluzivní. Poukazuje na nesouvislost životů moderních lidí, na těkavost, vzruchovitost, která odvádí lidi od promýšlení souvislostí a přiklání je k zaslepenosti, jejímž projevem byla i nacistické éra v Německu.

Jak povědomě a aktuálně může Picard znít, dokládá následující úryvek, který pasuje třeba i na svět sociálních sítí: „V tomto nesouvislém světě není možný rozhovor mezi lidmi, neexistuje dialog, všichni mluví jen sami k sobě; vedou se jen monology. Monologismus, rozhovor se sebou samým, je známkou, že o druhém nic nevíme, že neuznáváme existenci druhého, je to známka toho, že se nedostává lásky; monologismus a nedostatek lásky jsou dvěma stránkami téhož. Hlasitost a křik mají předstírat, že člověk nemluví k sobě, nýbrž k druhým.“

Obálka nového vydání Picardova knižního eseje; autor grafické úpravy není v tiráži uveden, repro: ČT art

Divadlo vsazené do dějin

Počátkem tohoto století vyšel český překlad bezmála tisícistránkových Dějin divadla z pera amerického divadelního historika Oscara G. Brocketta (1923–2010). Jde o zásadní práci v oboru. Česky pak vyšla ještě dvakrát, přičemž vydání z roku 2019 obsahuje aktualizovanou edici, v níž Franklin J. Hildy připsal kapitolu o současném divadle, a kniha je o dalších zhruba 150 stránek rozsáhlejší. Nedávno k tomuto titulu volně přibyla práce z německé jazykové oblasti. Jmenuje se rovněž Dějiny divadla, s podtitulem Úvod a jejím autorem je německý teatrolog Andreas Kotte (* 1955); originál vyšel před deseti lety a rozsah knihy je oproti té Brockettově zhruba třetinový. Kotte svůj výklad rozčlenil do sedmi kapitol. Omezil se na evropské divadlo a časově publikace zahrnuje divadelní projevy přibližně od počátků našeho letopočtu po dvacáté století. Nechce však rozhojňovat syntetické práce jako je třeba právě ta Brockettova. Zajímají ho jen určité skutečnosti a přiznává, že akcentuje divadlo německé jazykové oblasti. „V čem spatřujeme počátky divadla? Existovalo mezi lety 530 a 930 divadelní vakuum a s ním spjaté znovuobjevení divadla v pozdním středověku a v renesanci? A jaký vztah mezi sebou udržují divadlo a média? Právě tyto tři otázky jsou pro pojetí divadla, které zde předkládám, i pro potřebu vytvořit nové divadelně-historiografické dílo rozhodující,“ píše autor a dodává: „Takové dějiny divadla v jednom svazku s sebou nutně nesou určitá omezení. Mohou jen útržkovitě ukázat, jak divadelní formy synchronně i diachronně přecházejí jedny v druhé. Místo vývoje nabízejí obraty.“

Kotte, který byl v letech 1992–2020 ředitelem Institutu divadelních studií na univerzitě v Bernu, ve sledu kapitol ovšem nerezignuje na chronologii. V první kapitole píše o divadle před 5. stoletím, v druhé analyzuje vztah křesťanství a divadla od 5. do 16. století, třetí kapitola se časově s předchozí částečně překrývá, neboť pojednává o humanismu a komedii v 15. a 16. století. Následující kapitoly už běží po jednotlivých staletích: Čtvrtá sleduje evropské divadlo v 17. století, pátá „myšlenku národního a praxi dvorského divadla“ v 18. století, šestá si všímá divadelních reformátorů v 19. století, sedmá diferenciace divadelních projevů ve století dvacátém s mírným přesahem do počátku století stávajícího.

Minimalistické řešení. Autor grafické úpravy a obálky není v tiráži uveden, repro: ČT art

Minulost, přítomnost, budoucnost v harmonii

Americký (sociální) psycholog Philip Zimbardo (* 1933) proslul díky tomu, že v roce 1971 koordinoval stanfordský vězeňský experiment, během něhož byla skupina studentů držena v předstíraném vězení – jedni byli dozorci, druzí vězni. U prvních se projevila nečekaná krutost. Experiment však byl, zejména s odstupem, kritizován, ne-li přímo zpochybňován. Ale to zde jen na okraj… Faktem je, že Zimbardo soustavně publikoval i v následujících desetiletích a tematicky nezůstával výhradně u „vůle ke zlu“. Česky od něho do letošního roku vyšlo šest knih a nedávno k nim přibyla sedmá. Práci Časový paradox s podtitulem Nová psychologie času, která vám změní život napsal s psychologem Johnem Boydem a tematicky je spojena s publikací, jejíž překlad vyšel vloni, a to ve stejném nakladatelství (Academia) v téže edici (Společnost) od téže překladatelky (Jany Krtkové) a v příbuzné grafické podobě – Lépe žít a milovat díky terapii časové perspektivy: Jak uzdravit minulost, přijmout přítomnost a vytvořit ideální budoucnost; tuto knihu Zimbardo pro změnu napsal s Rosemary K. M. Sword.

Co se týče Časového paradoxu, Zimbardo a Boyd v něm tvrdí a zevrubně rozebírají v zásadě toto: Lidé uvažují ve třech časových zónách: V minulosti, přítomnosti, budoucnosti. Málokdy si však uvědomují, že v každodenní realitě a ve svém myšlenkovém toku akcentují jednu z těch zón, a ty ostatní potlačují, nebo s nimi prostě nedostatečně pracují. Jakmile však upřednostňujeme pouze jednu z oněch tří časových perspektiv, pak se nám to může vymstít a třeba nemůžeme přijít na to, proč se nám věci nedaří tak, jak si myslíme, že by se nám dařit mohly či dokonce měly. Časový paradox je vlastně nepřímou polemikou s populárními strategiemi, které akcentují přítomný okamžik a tvrdí, že jeho absolutním prožíváním nejlépe naplňujeme nám vymezený čas. Autoři vycházejí ze svých dlouholetých zkušeností, v některých partiích je text vyloženě zasazen do reálií Spojených států, nicméně jádro sdělení je „nadnárodní“. Výklad obsahuje i tabulkové a dotazníkové boxy, jejichž vyplněním si čtenář může ujasnit svůj vlastní náhled; publikace je to tedy kromě jiného zaměřena prakticky (existují i české stránky, kde si můžete vyplnit Zimbardův dotazník časové perspektivy).

Obálku zpracoval Jiří Franc, repro: Academia