Oprah Winfrey bývala bita. Český perník. Sex a pornografie viktoriánské Anglie. Pečovatel o literaturu

Rubrika Knižní kvarteto je subjektivním výběrem z titulů vydaných právě teď, i třeba před nějakou dobou. Sestava je – pokud možno – komponována tak, aby v ní byla zastoupena produkce jak původní, tak překladová, jak beletristická, tak literatury faktu, jak mainstreamová, tak „okrajová“.

Sledovat debatu

Je těžké psychicky odolat světu

Psychologická kniha celebrit, nebo minimálně celebrity, kterou je americká moderátorka, herečka a vydavatelka Oprah Winfrey (* 1954). Když ve své Oprah show hovořila o nějakém knižním titulu, dokázala citelně zvýšit jeho prodej. V publikaci Co se ti stalo? Rozhovory o traumatu, psychické odolnosti a uzdravení je ovšem rovnocennou spoluautorkou. Ani ne tak proto, že pokládá otázky – v tomto případě americkému psychiatrovi Brucemu D. Perrymu (* 1955), od něhož pražský Portál roku 2016 vydal práci Chlapec, kterého chovali jako psa. Oprah Winfrey, jejíž textové partie jsou vysázeny modře, se v knize svěřuje, jaké výprasky – v doslovném i přeneseném slova smyslu – v životě dostala. Modrá barva je ostatně výrazným vizuálním prvkem publikace o deseti kapitolách. Pracuje se s ní ve volných ilustracích, ale i v ilustracích, které schematizují  určité způsoby chování či principy, jejichž podněty zpracovává mozek (Perry se specializuje na neurovědu).

Téma psychické odolnosti, které akcentuje tato v originále předloni publikovaná kniha, je silně aktuální. Perry například poukazuje na fyziologické aspekty množství podnětů, jimž jsme dennodenně vystaveni: „Naše systémy stresové odpovědi jsou vyčerpávány neustálým monitorováním smyslové kakofonie moderního světa: zvuky ulice, dopravy, letadel, rádií, televizí, hučení ledniček, šum počítačových větráků. (…) Život v městském prostředí namáhá tyto systémy ještě víc: Pokaždé, když uvidíte na ulici někoho nového, váš mozek se ptá: Bezpečný a známý? Přítel, nebo nepřítel? Dá se mu důvěřovat, nebo ne? A tak pořád dokola. (…) Toto neustálé monitorování společenského prostředí může spotřebovat značnou část našeho ‚vlnového rozsahu‘.“

Na jednom místě knihy Winfrey konstatuje, že „my dva vedeme rozhovory o traumatu už přes třicet let“ a že Perry jí „kdysi“ říkal, že „nějaký druh traumatu utrpělo skoro čtyřicet procent amerických dětí mladších osmnácti let“. Perry k tomu dodává, že nejnovější čísla jsou bohužel ještě vyšší – americké Centrum pro kontrolu a prevenci nemocí v roce 2019 zveřejnilo, že traumatickou zkušenost z dětství hlásí šedesát procent dospělých, a to jsou prý ještě podhodnocená čísla.

Vizuál přebalu převzalo nakladatelství Portál z originálního anglického vydání, repro: Portál

Dobré znát, lepší nezakusit

Vloni na podzim publikoval internetový deník Alarm sedmidílnou reportážní sérii Piko, věnovanou tvrdé droze pervitinu, která má v České republice speciální postavení – bohužel silnou uživatelskou základnu. Redaktoři Alarmu Apolena Rychlíková (* 1989) a Pavel Šplíchal (* 1983) na základě zmíněných reportáží připravili knihu Piko: Junkies‘ lives matter. Na životech feťáků záleží, která je prvním svazkem knižní řady Alarmu, který si sám rovněž obstarává distribuci (vznik nakladatelství podpořilo v kampani na osm set lidí). Kniha má sedmnáct kapitol a dvě z nich se jmenují stejně jako příslušné díly vzpomenuté série. Nedílnou součástí publikace jsou expresivní ilustrace Tomáše Motala. Kniha je vysázena písmem Pervitin z dílny designéra a typografa Petra Kněžka alias Von Satena, který paperback rovněž graficky upravil do výrazného černobílého „looku“.

Rychlíková se Šplíchalem nejprve čtenáře stručně provedou historií pervitinu s důrazem na české země, kde až do roku 1985 nebyla tato droga na seznamu zakázaných látek. Věcně korigují známou knihu Radka Johna z roku 1986 Memento. Píší o boomu drog v devadesátých letech. Nebo o tom, proč někteří současní zaměstnavatelé tolerují užívaní drog na pracovišti. Text obsahuje řadu kazuistik, příběhů lidí, kteří pervitinu propadli (někteří z nich se z toho nakonec sami dostali). Součástí knihy jsou reportáže z komunitního centra, kde se narkomani snaží vyléčit, i z věznice, v níž si někteří „perníkáři“ odpykávají trest. Autorská dvojice usiluje zasadit užívání drog do společenského kontextu, ptá se například po jeho sociálních příčinách. „Je nám jasné, že většina čtenářstva této knihy si říká, že by v jednotlivých okamžicích jednala jinak, opatrněji než hrdinové a hrdinky našich příběhů. Je to možné, ale stejně tak je to i iluzorní. To, že někdo zvládne více nebo se odpovědněji rozhoduje, je možná díky jeho pevným vazbám, kvalitním vztahům nebo stabilnímu zázemí. Často vůbec netušíme, jak jiný by byl náš život, kdybychom tím vším nedisponovali,“ píší Rychlíková se Šplíchalem na konci kniho Piko.

Grafickou úpravu knihy navrhl Petr Kněžek, pro obálku využil ilustraci Tomáše Motala, repro: ČT art

Tajné životy redukované na orgány

Tak tahle svého druhu klasika se k nám dostává s pořádným odstupem. Americký akademik a literární kritik hojně pracující s nástroji psychoanalýzy, Steven Marcus (1928–2018), totiž publikoval svoji studii „o sexualitě a pornografii v Anglii v polovině 19. století“ roku 1966. Však také k reedici z roku 2009, z níž vychází český překlad, připojil autor novou předmluvu, ve které nastiňuje, co všechno se v západní společnosti za to bezmála půlstoletí změnilo a že jeho původní text se ocitá ve zcela jiných souvislostech. Marcus v knize na rozborech příslušných knižních děl konfrontuje oficiální představy o sexualitě ve viktoriánské Anglii s tím, co existovalo pod povrchem. Ten oficiální pohled mu reprezentuje doktor William Acton, podle něhož například – píše Marcus – „důležitým zdrojem předčasných sexuálních aktivit je prý předčasný růst intelektu. Zde Acton plísní ty sklony moderního vzdělávání, jejichž cílem je rozvoj intelektuálních schopností na úkor ‚zdravějšího‘ cvičení.“

Poté Marcus stáčí pozornost na spis, který se objevil v Londýně roku 1877, aniž by bylo označeno, kdo je nakladatelem. Šlo o práci, jejíž autor se sice označil jako Pisanus Fraxi, ve skutečnosti jím však byl Henry Spencer Ashbee, průkopnický badatel v oblasti literární pornografie, který své dílo nakonec rozpracoval do tří svazků. To však ještě nic není proti anonymním jedenácti (!) svazkům Mého tajného života, autobiografii čítající zhruba 4200 stran osmerkového formátu. „Jedenáct svazků Mého tajného života je dokumentem zcela jedinečným. Jde o sexuální memoáry viktoriánského pána, který si začal dělat poznámky ve velmi raném věku a vytrval v tom přes čtyřicet let,“ přibližuje Marcus. Po detailní probírce tohoto opusu britský akademik analyzuje čtyři pornografické romány z viktoriánských časů. V závěrečné kapitole autor zavádí pojem pornotypie, tedy specifický svět či území, v němž se viktoriánská pornografie odehrává, kromě jiného „dochází ke zvláštnímu znázornění vztahů mezi lidskými bytostmi. Je vlastně trochu nepatřičné hovořit v těch líčeních o ‚vztazích mezi lidskými bytostmi‘. Spíše jsou to juxtapozice lidských těl, tělních částí, údů a orgánů, jsou to popisy pozic a událostí, schematická znázornění sexuálního baletu – vlastně jsou to spíš fotbalisté než baletky – komplikovanost mají společnou s oběma.“

Z dnešní perspektivy celý ten pornografický polosvět viktoriánské Anglie lze vnímat jako výmluvný obraz tehdejších postavení žen, jejich objektivizace a podřízenosti.

Obálku navrhl Jakub Troják, repro: Academia

Aby to bylo uchováno

Letos v září oslaví padesátiny Robert Krumphanzl, který se jako devatenáctiletý stal redaktorem revue Souvislosti a v jednadvaceti spoluzaložil nakladatelství Triáda, v němž působí dodnes (už roky je řídí). Byl to tedy od něho ostrý start, v něčem ovšem příznačný pro živelnou atmosféru první poloviny devadesátých let. Mimochodem: Nejnověji Triáda minulý měsíc dokončila osmisvazkový projekt Spisů Josefa Čapka. Krumphanzl kromě ediční a manažerské práce sám publikuje – prózu, poezii, statě, kritiky, a to vše zvolna, uvážlivě, jen když vnitřně „musí“. Svazek Otevřené možnosti obsahuje některé z jeho nebeletristických textů z let 1997 až 2022; píše v nich o českých autorech zhruba posledního století, přičemž díla nejednoho z nich vydala právě Triáda – například Vladimíra Binara, Josefa Friče, Jaromíra Zelenky, Ivana Matouška, Ladislava Dvořáka či Zbyňka Hejdy. S respektem, ale poměrně kriticky uvažuje o povídkách Jana Balabána v knize Možná že odcházíme nebo o edici posmrtně vydaných básní režiséra Petra Lébla. V této reflexi mimo jiné stojí: „Tři desítky dochovaných kratších skladeb vzbuzují zájem ve vztahu k významu Lébla jako divadelníka a k jeho předčasné smrti – nedozvíme se, zda by se k psaní ještě někdy vrátil a jak. Jejich předností je svěžest, klackovitost, někdy nápadná neumělost, působící neotřele, torzovitost nedokončených náběhů a hravost. Ale dosáhnou – u začínajícího pisatele možná trochu nečekaně – i takového zdaru, v němž autor jakoby předběhne sám sebe, báseň se stane úsečně přesnou, tvarově pevnou výpovědí.“ Celkově je z Krumphanzlova svazku patrné, že autor je povahou daleko více editor a vstřícný interpret, než kritik – že jeho nastavení je v nejlepším slova smyslu služebné, pečovatelské, se starostí o to, aby určité hodnoty byly zpřítomněny a uchovány.

Obálku s využitím fotografie Ondřeje Přibyla navrhl Viktor Karlík, repro: Revolver Revue