Co se stalo Veronice, se čtenáři v debutu dozvědí. Ale bude je to ještě zajímat?

Vztahy mezi pedagogy a studenty či obecněji mezi staršími (obvykle) muži a mladšími (obvykle) ženami, toxicita těchto vztahů a jejich celková problematičnost je v posledních měsících českou kulturou celkem široce reflektována. Viz seriál Petra Jarchovského a Jana Hřebejka Pozadí událostí, následovaný knihou Sáry Zeithammerové Stehy či divadelní hrou Marka Šindelky Feminista. Podobné téma stojí i v základu debutové novely scenáristky Terezy Novákové (* 1992) Co se stalo Veronice. 

Veronika se z Prahy přesune do Brna na vysokou školu, kde naváže vztah s o dvacet let starším pedagogem. Jejich soužití sice není tak silně nasáklé toxicitou jako třeba vztah, který vylíčila ve Stezích Zeithammerová, ale i tak Veroničin pedagog není příhodný partner. Projeví se to hlavně poté, co Veronika otěhotní, jde na potrat a pedagog s ní následně naloží dost neurvale. Tím se může zařadit po bok Hynka ze Stehů. Jinak je však novela Co se stalo Veronice tematicky rozkročenější. 

Příběh, odvíjející se v krátkých kapitolách, je rámován Veroničiným nepodařeným sexem s mladým mužem jménem František. Kapitoly posazené v aktuální situaci, kdy si tihle dva procházejí ne zrovna příjemným večerem, tvoří kostru, na niž je navěšeno množství retrospektiv, které v textu hrají prim. V nich sledujeme, co dovedlo Veroniku do stávající situace: Vztah s o poznání starším mužem, nůž, jež jí do zad vrazila kamarádka; poznáváme její další přítelkyně a kamarády a rovněž rodiče, jimž říká mama a tata. To vše vytváří pestrou změť motivů a témat, která však místy působí beztvaře a nastavovaně.

Pohled na zadní stranu knihy Terezy Novákové Co se stalo Veronice, foto: Paseka

Některé kapitoly jsou věnované určitým lidem z Veroničina okolí, pro vyprávění jsou ovšem marginální. Autorčiným záměrem patrně bylo přiblížit určité období – bohaté na dramatické události – ze života protagonistky v jeho komplexnosti, ale při čtení se vtírá dojem, že rukopisná verze, s níž autorka oslovila nakladatelství, nebyla dostatečně dlouhá, takže se na několika místech přidaly stránky, přitom by se bez nich ve výsledku kniha obešla. Proč jsme v příběhu o životním tápání mladé ženy například zpraveni o tom, jak se seznámili její prarodiče a že  dědečkovi se přezdívalo Žíža (měl často žízeň) a zároveň „českej Jean Marais“, protože dobře vypadal?

To je však ten menší problém knihy Co se stalo Veronice. Jejím hlavním úskalím je spisovatelské řemeslo. Už rádoby ironický styl je přepálený, nevěrohodný, kostrbatý a kontrastuje s celkem bezútěšným obdobím, jímž protagonistka prochází. Snad by to bylo funkční, kdyby byla Veronika vypravěčkou a ironickým odstupem by maskovala vlastní zranitelnost. Jenomže novela je vyprávěna v er-formě. Tudíž dojem je spíš opačný – namísto podtržení tíživosti témat a epizod, jimiž Veronika čelí, je jejich účinek potlačen a rozmlžen.

Obálka knižního debutu Terezy Novákové s ilustrací od Lely Geislerové, repro: Paseka

Autorka se neustále snaží o nějaké hlášky a sarkastické šlehy, ale povede se jí sotva jeden z pěti. Většina kapitol například začíná slovem či slovy, jimiž ta předchozí končí. Sice to může působit efektně, ale ne v případě, že slovo v názvu kapitoly má jen zcela nepatrnou spojitost s tím, co se v dané kapitole odehrává; kromě toho některé kapitoly nesou vykroucené názvy jako třeba Nevěrná byla či I její mama to věděla. Jak procházíme retrospektivami a Veroničinými vztahy, plejáda aktérů a aktérek se stává nepřehlednou, což je vzhledem k útlosti prózy s podivem. Nejspíš je to dáno tím, že autorka figury charakterizuje rádoby ironicky, jenže pouze vnějškově, mechanicky, bez vhledu. Například: „Vašek byl zrzavej fousatej ajťák. Trochu divnej, což bylo plus. Ukecanej, zvědavej, lačnej po životě. Hodně se usmíval. A měl rád pivo.“ 

Co se stalo Veronice je zkrátka po většinu času vypravěčsky nepřesvědčivý debut. Což je škoda, protože ke konci novely se Tereze Novákové skrze náročné události ve Veroničině rodině daří evokovat protagonistčino tápání, její rozpaky z toho, co jí život pokládá do cesty, i její řešení těchto situací, v nichž se věrohodně odráží její bezradnost a nejistota. Poslední strany knihy jsou zkrátka působivé – tedy pokud se k nim čtenář či čtenářka prodere.