Lenka Tyrpeklová: Rezonují témata jako gender, přitom nemáme vyřešená základní lidská práva ve věznici

Kdy a jak jste se poprvé ocitla ve věznici?

Asi šest let zpátky. Dostala jsem se tam skrze osobu blízkou, takže mám s vězením i osobní zkušenost, nejen tu uměleckou.

Jaký pocit jste si odtamtud odnesla a už se ho nezbavila?

Marnost a zoufalství. Pocit promarněného času, který není nijak kvalitně naplňovaný, lidé se tam nikam neposouvají. Na vězení vážně není nic dobrého.

Změnil se váš první dojem, když jste věznice navštěvovala častěji?

Spíš se prohloubil. Protože zjistíte, že konce jednotlivých příběhů prostě nenabízejí žádné hezké rozuzlení. Happy end se nekoná.

Česká republika je země se sedmdesátiprocentní recidivou…

Přesně tak – nápravné zařízení je fakt oxymóron. S vězni prakticky nikdo nepracuje, takže se tam náprava neděje. V Bělušicích, kde je jedna z mála progresivních věznic u nás, jsme začali provozovat art program a vězni jsou vážně nadšení – ne nutně ze samotných aktivit, ale z toho, že k nim konečně někdo přistupuje nehierarchicky.

„Původně jsem chtěla vydat knihu básní, které píšou vězni.“ Z výstavy Dno Den v galerii HYB4, foto: Michal Ureš

Jak jste s tím programem začali? Bylo to komplikované?

Věznice obvykle moc spolupracovat nechtějí, pro bachaře je to práce navíc. Bělušice jsem kontaktovala jako všechny ostatní věznice, ale málokterá vůbec odepsala. Původně jsem chtěla vydat knihu básní, které píšou vězni. Když jsem napsala do Bělušic, ředitel věznice Ondřej Kroupa si se mnou hned dal schůzku a zaměstnanci tu nabídku opravdu rozšířili a básně od vězňů vybrali. Protože se spolupráce osvědčila, chtěla jsem ji posunout dál. Našla jsem výzkumy z Ameriky, které ukazují, že art programy opravdu fungují – ať už se jedná o dramaťák ve věznici, kreslení nebo práci s hlasem. Bylo mi ovšem jasné, že tak komplexní věc nemohu dělat sama, takže jsem oslovila další umělce, například Davida Böhma, Jiřího Frantu, Toy Box, Zuzanu Šklíbovou a Fedira Kise, Danielu Voráčkovou, Adama Martince, Lukáše Procházka a Josefa Frühaufa…

Jaké má ten program konkrétní obrysy?

Každý z umělců si vytvořil „semestr“ s určitým zaměřením. Třeba Franta s Böhmem s vězni pracují skrze kresbu a street art. Chtějí revitalizovat prostředí věznice, které je opravdu jenom šedé, což navrhl sám pan ředitel! Režisér Adam Martinec chce s vězni pracovat skrze filmovou tvorbu, k tomu už probíhají rešerše. S Adamem taky chceme pracovat s audionahrávkami z věznice a vytvořit tak jakýsi podcast nebo rádio… Takže teď zjišťujeme, jestli bude možné takové nahrávky vůbec pustit do světa. Já a Daniela Voráčková chceme vytvořit rozhlasovou hru, to plánujeme na zimu. Soustředíme se hlavně na to, aby vězni zažili nějaký úspěch, abychom na to šli přes věci, které mají rádi. Lidé, kteří nemají hlas, ho najednou dostanou!

V tuhle chvíli běží pilotní „semestr“ Zuzky Šklíbové a Fedira Kise, kteří s vězni připravují divadelní hru. Zatím spolu pracují jednou za tři týdny, ale schůzky budou častější, jak se bude blížit premiéra – ta bude nejen pro blízké z rodiny v prostorách věznice, ale i pro širokou veřejnost mimo věznici.

Z výstavy Dno Den v galerii HYB4, foto: Michal Ureš

Mimo věznici vězně pustí?

Ano, ale není to jednoduché. Musíte vybrat ty, kterým to systém umožní.

To znamená dost omezený herecký rejstřík…

A spoustu dalších překážek, které ale ve finále mohou nějakým způsobem tu samotnou tvorbu ovlivňovat i pozitivně. Myslím, že umělce, kteří se tohoto art programu zúčastňují, ta spolupráce nabíjí, a vězně, doufám, také. Samozřejmě, že se nemůžete úplně zamýšlet nad tím, co kdo, kdy a kde udělal. Naše cesta je jiná. Fatální delikty, jako je vražda a vězni s agresivním chováním, k nám ale stejně nepustí. Zásadní překážkou jsou nyní finance, zatím to celé jde za námi.

Lenka Tyrpeklová na své výstavě Dno Den v pražské galerii HYB4, foto: Adriána Vančová

Jak projekt plánujete financovat v budoucnu?

Skrze granty, rádi bychom spolupracovali i s většími institucemi a nadacemi. Musíme oslovovat osvícené osoby, protože se toho tématu lidé spíš straní, říkají: „Vždyť jde přece o kriminálníky!“ Věřím, že přitom právě skrze tento proces bychom mohli odsouzené úspěšně navracet zpět do společnosti a eliminovat recidivu.

Věznici Bělušice jste popsala jako „jednu z mála progresivních věznic“. V čem spatřujete tu progresivitu?

Třeba už jenom v zájmu podílet se na podobných programech a v chuti věci měnit. Jedna věznice pochopitelně nezmění systém, ale ředitel Bělušic k tomu přistupuje tak, že udělá prostě to, co může udělat a vylepšit. Je tam třeba krásná zahrada, kde se vězni mohou setkávat s rodinou, mají tam i místnost pro intimní fyzický kontakt…

Dagmar a Lucii, dvě ženy z věznice Bory, jste zaznamenala na stylizovaných videofreskách. Jaký je jejich příběh?

Momentálně jsou obě na svobodě. Ve zkratce, obě seděly za drogy. Dagmar byla asi 21 měsíců ve vazbě, protože se měla podílet na produkci a distribuci drog. Pak ji propustili, ona se vdala a narodila se jí dcera, až potom nastoupila výkon trestu. Nyní je na svobodě a snaží se nějak fungovat, ale myslím, že je to pro ni těžké. Příběh Lucky je podobná story. Má dva syny, také je teď na svobodě a myslím, že se bude stěhovat do Prahy, protože bojovala s hledáním práce.

Women Reading Letter, video: Lenka Tyrpeklová, YouTube

Jste stále v kontaktu?

Ano! Dáše jsem byla dokonce na svatbě za svědka.

Jak je jejich život poznamenaný vězeňským „zápisem“ v životopisu?

Vězení člověka poznamená extrémně. Stane se jeho nesmazatelnou součástí. Myslím si, že se do vězení nikdo nechce vrátit, ale když je člověk třeba závislý na drogách, těžko je ze svého života jen tak vyřadí. Jsou ovšem i typy, které si trochu pofetovávají, nicméně fungují normálně, někdy i líp než bez nich. Dagmar s Luckou jsou na tom ještě dobře, protože mají rodinu, ale existují lidé, kteří se opravdu nemají kam vrátit, v azyláku člověka dlouho nenechají.

Je téma věznice a vězeňství něco, do čeho se umělci příliš nehrnou?

Vím o projektech, které se tomu tématu v Česku věnovaly, ale není jich mnoho. Asi před deseti lety byl podobný projekt v pražském DOXu. Propojoval vězně a umělce, společně pak vytvářeli díla (výstava se jmenovala Věznice: místo pro umění a probíhala na přelomu let 2011 a 2012, pozn. red.). Nedávno jsem shodou okolností viděla rozhovor s ředitelkou restorativního institutu Petrou Masopust Šachovou v ArtZóně. Spolu s Pavlem Sterecem rozvíjejí projekt Snížit kultuře práh, který spočívá v tom, že vězňům zprostředkovávají možnost zajít někam za kulturou. Ráda bych je kontaktovala, vůbec bych se nebránila spolupráci a propojení našich projektů.

ArtZóna – Fenomén: restorativní justice a umění, video: iVysílání

Na své nedávné výstavě Dno Den v pražské galerii HYB4 jste se zaměřila na téma věznic hlavně ze ženského pohledu, v Bělušicích jste však spolupracovala i s vězněnými muži. Liší se podle vašeho pozorování jejich výkon a subjektivní prožívání trestu?

Moc se neliší – a to je na tom to nejhorší. Na Borech třeba měly holky sprchu dvakrát týdně na tři minuty, což mi přijde šílené. Ani menstruace a s ní spojená vyšší potřeba hygieny v tom není zohledněná. Když jsou ženy na cele, každou půl hodinu je skrze kukátko chodí kontrolovat muž – a když se třeba zrovna myjí u umyvadla a jsou nahé, tak je bachař prostě vidí a to taky není v pořádku. V dnešní společnosti sice rezonují témata jako gender, ale vůbec nemáme vyřešená základní lidská práva ve věznicích.

V projektu Five six do the fists jste zkoumala, proč pro společnost není lehké uvěznit seniory. Na co jste přišla?

Ten projekt vznikl na základě studie, která dokazuje, že seniorů, kteří páchají trestné činy, je poměrně dost, jenže pro výkon trestu nemáme přizpůsobené věznice, navíc máme zakořeněnou představu „hodného dědy“. Seznámila jsem se se spoustou seniorů, dlouho jsem docházela za panem Kamilem, což byla hlavní star našeho projektu. Zjistila jsem, že ta problematika vůbec není černobílá. Na projekt navazoval další, který se věnoval sexualitě postarších žen, což je taky trochu tabu. Přitom jsem potkala i osmdesátiletou paní, která cvičila jógu a měla totální sex-appeal!

Five six do the fists, video: Lenka Tyrpeklová, Youtube

Ve své umělecké praxi jste zakusila i „druhou stranu“ – s Kryštofem Doležalem jste strávili den jako policisté. Jak velkou sílu má, když si na sebe člověk vezme policejní uniformu?

Neuvěřitelnou! Nejdřív jsem si připadala dost zvláštně, ale postupem času jsme získávali větší sebevědomí. Fakt se děly věci! Dostali jsme slevu na zmrzlinu, postarší paní mě pouštěla na záchod, lidé nás zdravili… Třešničkou na dortu bylo, když vedle nás zastavili policajti a ptali se, jestli nechceme někam hodit – nepoznali, že nejsme od nich. Když jsme hráli badminton, lidé i volali na policii, že ti policajti dneska nic nedělají. V životě jsem se takhle nenasmála.

Vytvářeli jste situace, v nichž policisty a policistky běžně nepotkáváme – jedli jste zmrzlinu, hráli badminton, cvičili na dětském hřišti nebo prostě leželi v trávě. Necítili jste se v takových chvílích kvůli uniformě nepatřičně?

Rozhodně! Bála jsem se, že nás někdo bude podezřívat, že policajti nejsme, ale lidi to fakt ani nenapadlo a často jim ta lidská tvář přišla sympatická. Večer už nám to nepřišlo nepatřičné vůbec.

Ze série Chtěli jsme být jako oni, foto: Michal Ureš

Jak jste sehnali policejní auto?

Přes filmovou produkci, respektive přes taktickou jednotku pro film. Dostali jsme k němu řidiče a vždy jsme museli na policii ohlásit, kde se nacházíme, abychom toho nemohli nijak zneužít.

Kromě těchto uměleckých projektů jste spoluautorkou projektu Second Brand, který edukuje žáky, rodiče a pedagogy v oblasti módy a udržitelnosti. Existují nějaké principy, s nimiž se děti snažíte vést, ale současně by je mohli – nebo spíš měli – využívat i dospělí?

Každý musí začít u sebe. I já sama se snažím redukovat oblečení, materiály, se kterými pracuju, často stačí selský rozum. Nejsou potřeba složité formule. Někdy postačí, když si každý týden nebudeme kupovat nové tričko a budeme si více uvědomovat, že oblečení člověk může zdědit, vyměnit nebo jít do sekáče… Nemám ráda, když se z takových věcí dělá velké téma.