Markéta Magidová: Potřebuji vytvářet nové světy

Kdybych vás chtěl nějak profesně zařadit, použil bych kategorie umělkyně, filmařka a teoretička. Jak sama takové kategorie vnímáte?

Charakterizovala bych se podobně, asi bych méně akcentovala teoretičku. Mám sice doktorát z estetiky a publikuji odborné texty, ale jádro své praxe v tom nevidím. Nicméně uměleckovědná a interdisciplinární východiska mi umožňují lépe uvažovat nejen o vlastní tvorbě. Kategorie vizuální umělkyně a filmařky jsou myslím důležité, protože představují různé výrazové prostředky a způsoby práce. Při vytváření digitálních obrazů a soch je příslušnost k výtvarnému umění jasnější než například u pohyblivého obrazu. Při práci s ním používám filmový jazyk a filmové prvky jako vyprávění, velikost záběru, pohyb kamery a tak dále; přemýšlím nad režií, střihem, dramaturgií, kompozicí. Mluvila bych tedy o svých snímcích jako o filmech, ne jako o videoartu.

Zůstaňme ještě u vašeho vzdělání v estetice. Jak se promítá do vaší umělecké práce?

Studium estetiky mi pomohlo uvědomit si specifika umělecké produkce a pochopení funkce estetické zkušenosti, která je konkrétní a jedinečná. Jako umělkyně chci divákům a divačkám umožnit spoluprožít světy, které v dílech vytvářím. K případné reflexi tak dospívají na základě jejich subjektivního zážitku zprostředkovaného uměním. Oproti tomu práce s teoretickými koncepty a argumentací má opačný směr, v jednotlivostech hledáte pravidla a vzorce, které lze zobecnit. Tyto dvě strategie myšlení mi přijdou natolik odlišné, že jsem se je nikdy ani nesnažila ve své tvorbě propojovat, je mi to vzdálené. V umělecké produkci ale takové přístupy samozřejmě najdeme, například v žánru filozofické videoeseje.

Chápu to správně, že uměleckou tvorbu vnímáte spíš jako určitou analýzu a naopak teoretickou práci jako syntézu?

Se syntézou by se dalo souhlasit, ohledně analýzy to však není úplně přesné. Chtěla bych, aby diváci a divačky dospěli k určité reflexi, ale nikoliv, či jen minimálně během samotného vnímání. Pomocí různých prvků vytvářím prostředí či emoční plochy, v nichž akcentuji určité vnímání a perspektivu. Prožitek z díla může nějak rezonovat s tím, co diváci a divačky již znají a posouvat to dál. Konstruuji tak pocitovou a významovou síť a onen moment analýzy by měl přijít až jako zhodnocení toho, co právě prožili.

Krátký portrét rodáka z Nového Jičína Haruna Farockiho nazvaný Harun Farocki – Cinema, Video Games and Finding the Detail, TateShots 2017, zdroj: YouTube

Proto to vaše prvotní vymezení se vůči teoretizujícím audiovizuálním esejím…

Ano. Například u Farockiho, mého oblíbeného autora, funguje obraz často jako informace, slouží mnohem více k rozboru než k prožitku. I velmi emotivní záběry – například z rumunské revoluce – Farocki rámuje analytickým komentářem, který je obnažuje a poukazuje na jejich konstrukci a systém, nedovolí nám se do nich ponořit. Reflexe je v jeho případě integrální součástí voiceoveru či konceptu. Já chci nejdříve nějakou situaci nechat na diváky a divačky působit, aby si pak na základě toho mohli utvořit svůj názor.

Ve svých filmech a videích často odkazujete na antiku, ale i na umění druhé poloviny dvacátého století. Není to tedy právě to místo, kudy vaše teoretické školení do umění prosakuje?

Ráda se inspiruji tvaroslovím minulosti i budoucnosti a tyto odkazy mi umožňují vytvořit dystopické či utopické vize společenského uspořádání, do nichž ruiny minulosti nějakým způsobem patří. Jsou pro mě metaforou pravidel, zvyků i hodnotových vzorců, které jsme si jako společnost vybudovali. A pokud se chceme vyvíjet a posouvat, je potřeba do pomyslné krajiny stereotypů vstoupit a začít sedimenty přetvářet v něco nového. Antické prvky navíc obsahují výrazný realistický kód, k němuž do opozice lze stavět jiné možnosti reprezentace.

V animovaném 3D filmu Čmáranice (2023) Markéty Magidové se dětské kresby mění v trojrozměrné postavičky, které si hrají s klasickými sochami v muzeu, repro: Kunsthalle Praha

V současnosti máte velkou výstavu v Kunsthalle Praha. Práci umělce obvykle zasazuje do nějakého teoretického kontextu kurátor, který ji vybavuje například doprovodným textem. Nekříží se takový postup s vaším vlastním uvažováním o tvorbě?

Byla jsem vděčná, že jsem mohla spolupracovat s kurátorkou Androu Silapētere. Výstavní téma krystalizovalo postupně, k mým představám Andra přidala své myšlenkové univerzum, svoje reference a byla schopná nahlédnout celý projekt i konkrétní práce z odstupu. Muselo to pro ni být obtížné, protože v Kunsthalle vystavuji zhruba z osmdesáti procent novou produkci. O spoustě věcí – filmů, soch i obrazů – jsme se bavily ve stadiu jejich zrodu, příprav, skic či storyboardů. Řadu z nich Andra viděla dokončených, až když byl její kurátorský text víceméně napsaný. I přes tyto ztížené podmínky dokázala popsat a propojit obsahové linky, které výstavu zdařile rámují – například téma lásky. Nemám tedy pocit, že by se naše uvažování v něčem křížilo, naopak se doplňovalo a obohacovalo.

Část kulturní veřejnosti se vůči Kunsthalle Praha vymezuje kvůli aktivitám jejího zakladatele Petra Pudila. Vnímala jste ze svého okolí nějaký tlak, abyste s touto institucí nespolupracovala?

Někteří mí přátelé mají na Kunsthalle kritický názor, který respektuji, ale osobně mě od spolupráce nikdo neodrazoval. Pokud někdo nechtěl přijít na vernisáž, tak nepřišel, a bylo to vyřešené. Pro jiné zas výstava byla impulzem, proč Kunsthalle navštívit.

V Kunsthalle lze vidět nejen vaše digitální malby a animace, ale také sochy. Které z těchto médií stálo na začátku příprav?

Když jsme s kurátorkou Androu Silapētere a s hlavní kurátorkou Kunsthalle Christelle Havranek na začátku řešily koncepci výstavy, zarámovaly jsme ji tématem rodiny, jejími utopiemi a dětstvím. Ze starších věcí jsme proto vybraly film Kouzlo uvolnění a sérii maleb To není víla, to je máma. Zároveň jsem v té době sbírala dětské kresby svých dcer a měla jsem podle nich již realizovanou jednu sochu s názvem Rodina a rozpracovaný námět na animovaný film Čmáranice. Rozhodla jsem se proto postavit největší korpus nových děl právě na inspiraci dětskými kresbami. K filmu se pak přidaly sochy a následně i digitální malby. Současně jsem měla rozpracovaný také VR film Efekt mořské panny a film Infamia a postupně se to během jara 2022 všechno poskládalo dohromady.

Snímek z probíhající výstavy Markéty Magidové Moje sladká nejedlá planeta v Kunsthalle Praha, foto: Kunsthalle – Vojtěch Veškrna

Digitálními malbami jste byla zastoupena i loni v létě na výstavě současné fotografie Věštění z noční oblohy částečně zakryté mraky v Galerii hlavního města Prahy. Fotografií jste začínala svá umělecká studia, jak ji dnes vnímáte?

Fotografii mám moc ráda a je to pro mě pořád důležitý způsob vidění či prvotního záznamu. Médium fotografie ale ze své podstaty obsahuje velkou vazbu na skutečnost, jakkoliv ji dnes hodně edituje. A já jsem postupem času zjistila, že potřebuji vytvářet nové světy a obrazy, které mám v hlavě, a fotografie mě začala limitovat. Nejspíš proto jsem se posunula k animovanému filmu, v němž lze stvořit úplně cokoliv. Překvapuje mě však, a někdy i rozčiluje, jak velký akcent klade 3D prostředí na realismus. Jestliže nám dané programy umožňují představit si libovolný svět, proč máme tendenci skutečnost jen kopírovat?

Inspirujete se dětskými kresbami a hovoříte o tématech rodiny a rodinných stereotypů. Pokud to není příliš osobní otázka, jak to souvisí s vaší vlastní mateřskou zkušeností?

Mateřství mě bezpochyby ovlivňuje. Feministická témata mě zajímala i dříve, ale spíše na obecnější rovině systému a stereotypů. Po narození dětí se zvýraznila kromě otázek péče, výchovy nebo předurčeností rolí především moje fascinace dětským výtvarným projevem a otázkou, jak my – ať už jako školský systém nebo jako rodiče – tu neomezenou studnici představ formujeme, usměrňujeme nebo i omezujeme. Každodenní kontakt s mými dětmi mi ukázal pestrost reakcí, emocí i tvarů, které už nevnímáme, neproblematizujeme a neřešíme. A jelikož mám dvojčata, viděla jsem všechny tyto situace dvakrát intenzivněji.

Nebojíte se, že v dětských kresbách vašich dcer uvidí dospělé publikum jenom ornament zbavený původního významu?

To je pochopitelně na divácích a divačkách, co v kresbách uvidí. Je však obtížné v tomto případě mluvit o ztrátě významu, jelikož v myslích mých dcer byla v tu dobu interpretace jejich vlastních výtvorů proměnlivá – názvy se měnily pokaždé, když jsem se jich zeptala. Děti mezi třetím a čtvrtým rokem nerozlišují pojmy jako umění nebo ornament, do jejich kreseb se otiskují emoce, subjektivní vnímání světa, postavy nebo i vlivy, které na ně působí. S lehkostí kreslily z nadhledu, podhledu, detaily či vizuální metafory. Nyní je dcerám přes pět let a stejně jako u ostatních dětí v tomto věku se u nich občas objevuje strach z realismu a nedokonalosti vlastního projevu.

V krátkometrážním snímku Infamia (2022) vypráví Markéta Magidová o lásce mezi gladiátorem a sexuální pracovnicí z Pompejí, repro: Kunsthalle Praha

Souvisí tenhle strach i s uměleckým vzděláváním v mateřských a základních školách?

Domnívám se, že jde o komplexní jev, k němuž kromě institucionálního vzdělávání přispívá i populární kultura. Pokud mají ve školce děti šablonovité úkoly nebo omalovánky, na základní škole pak výtvarnou výchovu fungující jako rukodělný kroužek pro výrobu ozdob na svátky a ve volném čase jsou obklopeny filmovými superhrdiny a princeznami, pak se prostor pro vlastní nápady, tvořivost nebo kritické myšlení zmenšuje. Snižuje se i důvěra ve vlastní schopnosti. Přála bych si, aby ve větší míře, než jak je tomu doposud (jakkoliv je tato tendence vzestupná), produkovalo vzdělávání i masová kultura pro děti takové obrazy, příběhy a dovednosti, které povedou k rozvoji osobnosti, identity a samostatného myšlení.

Vnímáte umění jako možný nástroj společenské změny, ať už v oblasti uměleckého vzdělávání nebo třeba v oblasti přenastavení rodinných rolí?

K celospolečenské proměně umění pochopitelně přispívá, ovšem činí to zpravidla nepřímo, právě skrze prožitky, poznávání emocí a imaginaci. Domnívám se, že tam spočívá jeho největší potenciál. Jiné obory nebo oblasti lidského života pak mají odlišné, leckdy i cílenější nebo efektivnější nástroje a výraznější změna může přijít, když se více těchto elementů ocitne v určité synergii. Umění nás formuje na každém kroku skrze hudbu, filmy, literaturu… a my z těchto střípků skládáme svoji kulturní i sociální identitu. Co může nabídnout umění, je právě estetická zkušenost. Když si vyslechnete přednášku o genderové nerovnosti, je to jiné, než když pak jdete do kina a spolu s postavami na plátně podobné situace zažijete. Umění vytváří prostor, kterého máme obvykle v životě málo. Neustále plníme nějaká zadání, až se z našich životů stává jedno velké zadání. Dívání se na film, obraz nebo sochu nám dává možnost zastavit se a něco si představit nebo nahlédnout svět z jiného úhlu, uvidět za horizont vlastních zvyků a pochopit perspektivu druhých. To je ten okamžik, který může být transformativní a o nějž i jako autorka usiluji.

Markéta Magidová, foto: Kunsthalle – Vojtěch Veškrna