Krištof Kintera: Jako umělec moc nepomůžu. Ale často nepomůže ani psycholog

Na svých výstavách rád nechává nahlédnout do svého ateliéru – ať už tím, že ho do galerijních prostor ve fyzické podobě skutečně přenese, nebo zkrátka tak, že se mu návštěvník může dívat přímo pod ruce při práci – prostřednictvím záznamu z připevněné kamery na jeho hlavě. Když člověk pak do jeho ateliéru přijde, už trochu tuší, co ho čeká. Zářivá schránka s „nejprofláknutějším“ sloganem Krištofa Kintery Všechno je jinak dává tušit, že jsem na správné adrese.

Uvnitř velké haly si velebí spousta různých lamp z celého světa, Kintera se svými spolupracovníky (dohromady jich je sedm) právě pracuje na velké realizaci pro Dvorecký most. Naopak tu nenacházím skoro žádné kresby – většina z nich je instalovaná od podlahy ke stropu Centra současného umění DOX, kde má Krištof Kintera až do 20. srpna výstavu s názvem How can I help you?.

Můžete mi jako umělec nějak pomoci? Vždyť lidem, kteří kupují vaše díla, říkáte pacienti…

I já sám se považuju za pacienta! Každá lidská bytost chtě nechtě pacientem je. Tu větu „Mohu vám pomoci?“ známe všichni, hraju si s její nadsázkou – často je pokládána jen formálně. Něco jako „How do you do?“ – a my neočekáváme, že by nám dotyčný člověk skutečně řekl, jak se má a jak se cítí. Zároveň je ta otázka velmi naléhavá, když ji zbavíme té formálnosti; je velmi osobní. Můžeme ji slyšet od psychologa, od lékaře, od prodavačky a je jen na nás, co v tu chvíli považujeme za adekvátní odpověď.

Chápu, jak jste ten název výstavy zamýšlel, ale kdybych se vrátila k té původní otázce: Jak mi jako umělec můžete pomoci?

Nejsem si jistý, jestli vám můžu pomoci, ale můžu nabídnout analýzu toho, co zrovna považuju za důležitý. Kromě kreseb je na výstavě taky instalace barelů, která se zabývá naší psychologií a tím, čím jsme konstituovaní. Všechny ty strachy, radosti, starosti, obavy – všechno, z čeho se skládáme, je tam ukázané. Nicméně mám obavu, že já jako umělec asi moc nepomůžu. Ale to mi často nepomůže ani psycholog nebo prodavačka.

A co vám tedy pomůže?

Čas, zdraví a všechny ty věci, které člověk potřebuje k tomu, aby mohl dělat to, co považuje za důležitý.

Který z těch barelů na výstavě jste naplňoval s největší obezřetností?

Asi radost a štěstí. Zdraví tam myslím ani nemám, to jsem nečepoval. V těch nádobách je škála toho dobrého i toho špatného, toho, čemu se chce člověk vyhnout. Tedy i smrt, která je nevyhnutelná. Nakonec nám bude stejně čepováno podle toho, co nám osud přihraje.

Výstava HOW CAN I HELP YOU?, pohled do výstavy, foto: Jan Slavík © DOX

Rád měníte řád a vzhled galerijních prostor a galerijní prostor v DOXu není výjimkou, i ten jste po svém zabydlel. Dal jste kustodům nějaké speciální pokyny?

Nedal. Je ale fakt, že přítomnost kustoda mě jako návštěvníka a milovníka umění fascinovala od dětství. Instituce ukazují umělecká díla, ale přítomnost lidské bytosti je často intenzivnější než dílo samotné. Už před lety jsem přemýšlel o tom, jak by se s tím dalo pracovat.

Jak?

Byl by to spíš takový sociální projekt pro umělce typu Kateřina Šedá. Kustod by se mohl stát zásadní postavou výstavy, mohlo by se pracovat s jejich světem, s jejich minulostí, fotoarchivem, ale vyžadovalo by to obrovské nasazení. Bylo by nutné s těmi lidmi vstoupit do sociálního vztahu a na to já nemám kapacitu. I na této výstavě by kustodi mohli nabízet třeba pomoc, ale to už je spíš divadlo, má to svoje složitosti a teď je asi lepší se tomu vyhnout.

Přenesený ateliér Krištofa Kintery na výstavu Nervous Trees v Galerii Rudolfinum v roce 2017, foto: ČTK – Vít Šimánek

Dostal jste se s kustody někdy do konfliktu jako umělec? Nebo jako návštěvník?

Před deseti lety se v GHMP (Galerii hlavního města Prahy – pozn. red.) hodně řešilo, co kustodi ještě můžou a co už ne. Někdo z nich tu hranici překročí a začne dílo vykládat, anebo naopak říkat, jak se mu nelíbí, jak je zbytečný – to se dá těžko uhlídat. Ale pokud vím, mají v popisu práce nekomentovat, nic nevykládat. Na druhou stranu vaši práci znají možná lépe než vy sama. Vidí reakce lidí, s dílem jsou daleko více hodin než vy.

Neshodli jste se někdy?

Kdysi jsme v GHMP (na výstavě Výsledky analýzy, která se v druhém patře Městské knihovny konala roku 2012 – pozn. red.) postavili vietnamskou večerku, kde se dalo koupit pivo – chtěli jsme zrušit tísnivou atmosféru dozoru. Právě práce s kustody, ale nejen s nimi, je klíčová, protože když se s nimi spolupracuje dobře, stanou se neoddělitelnou součástí výstavy. Jenže tam se to tenkrát dostalo do bodu, kdy jsem se zasadil o to, aby člověk, který tehdy pracoval v šatně, dostal výpověď. Choval se naprosto nevhodně, všechno mu vadilo a já toho byl několikrát svědkem. Ten pán tam prostě neměl co dělat, s výstavou jsme měli strašně moc práce, dělali jsme na ní mnoho let, a ten člověk to naprosto zbytečně kazil svou neochotou a nepříjemným stylem komunikace.

Odebírejte náš newsletter

a my vám pravidelně doručíme ty nejzajímavější články a videa

To chci!

To se v některých galerijních institucích, mám pocit, bohužel občas stále děje.

Ano – a je na managementu, aby klima rozpoznal a kladl důraz na to, aby tam pracovali lidi, kteří jsou rádi, že tam pracují. Je to těžký, ale není to nerealizovatelný. Známe instituce, kde to takhle funguje.

Kde se vám líbí?

Třeba když jsem vystavoval v Kunsthalle Rotterdam. Tam pracovali lidi, kteří byli obyčejně milí, usměvaví a cítili, že jsou součástí něčeho společného. Možná tomu bylo právě tak i proto, že se tam o jejich přístup a chování někdo z vedení zajímal. Skvělý zážitek mám i z nedávné návštěvy skotského Edinburghu a Glasgow, kde muzea fungují naprosto skvěle. Jsou zdarma, přístupné absolutně všem, a tak se de facto přímo z ulice, s batohem na zádech, ocitnete metr od Rafaela, Michelangela, Holbeina. Je to prototypický důkaz toho, že to skutečně jde. Musíme si jen změnit způsob myšlení a zbavit se vlastních předsudků. Ale možná na tom nejsme u nás úplně nejhůř. Tristní atmosféra kvůli personálu v galeriích je například v Drážďanech.

Bojíte se „honosnosti“ galerie?

Bojím, ale principiálně mi nevadí. Jistě, existují výstavy, se kterými to není v rozporu, ale mně ta vážnost prostě nevyhovuje. Potřeboval jsem ji zlomit. Proto moje větší výstavy, jako Výsledky analýzy v GHMP nebo Nervous Trees v Rudolfinu, byly invazivní. Používaly metody, které doslova od podlahy přenastaví klima a náladu v galerijním prostoru.

VýstavaNervous Trees v Rudolfinu v roce 2017, foto: ČTK – Vít Šimánek

V DOXu jste ale tak invazivní nebyl.

V něm to nebylo tak nutné. Vždycky dobře fungují kontrasty. Věděl jsem, že třeba právě v novorenesančním Rudolfinu to bude fungovat dobře.

Cítíte se dobře v oficiálních společensky kulturních „procedurách“, jakou je třeba návštěva Národního divadla? Chodíte do něj?

Dlouho jsem v něm nebyl. Asi bych i chodil rád, ale nestačím to zahrnovat do svého časostroje. Sako je mi teda malý, musím si pořídit novej oblek, ale jinak bych v kvádru chodil pořád! Jenomže je to dost nepraktický. Divadlem jsem se docela zabýval, v devadesátkách jsme měli divadelní skupinu, se kterou jsme jezdili po světě, jmenovala se Jednotka. Ten svět mě zajímá, ale ztratil jsem s ním kontakt.

Myslíte, že právě „honosnost“ jistých institucí je to, co je udržuje při životě? Nebo je to dnes spíš passé a „honosnost“ neprospívá ani jim, ani jejich návštěvnosti?

Vždycky jde o obsah. Dobrá inscenace může vzniknout kdekoliv, tedy i v Národním divadle.

„Sochy“, které vytváříte, kromě toho, že jsou pořádně těžké, jsou často i rozměrné. Platí to i o instalaci z barelů na vaší aktuální výstavě v DOXu. Co se s nimi děje potom, když akce skončí? Museli jste už nějaký exponát odvést do šrotu? Nebo se zatím všech ujala nějaká instituce nebo sběratel?

Zatím jsme vždycky měli štěstí. To si málokdo uvědomuje: Prezentace díla je pouze špičkou ledovce. Předtím i potom je s tím spoustu práce. Ty věci nevznikají na objednávku, vznikají z vize, že se to prostě má udělat… Kdybych byl moc racionální, tak velkoformátové věci neudělám, protože jsou strašně nepraktické. Je potřeba jistá ztřeštěnost a hlavně při tvorbě moc nepřemýšlet, co s nimi bude potom.

Jiná situace nastává, když se dílo vymyslí s vědomím toho, že zdi galerie nejsou třeba. Ale musíme být konkrétní – třeba u lampy pod Nuselákem, kterou jsem považoval za vybojovaný zázrak, stojí po deseti letech „pinpongáč“. (Jde o instalaci Z vlastního rozhodnutí – Memento mori, připomínku ztracených životů lidí, kteří se dobrovolně rozhodli ukončit život skokem z tohoto pražského mostu, pozn. red.). A to jsem fakt nečekal. Ale i to se může stát.

Štve vás to?

Nemrzí mě fakt, že tam „pinpongáč” je, ale mrzí mě, že se nad tím nikdo prostorově nezamyslel a nedal ho o trochu dál.

Jukebox, což je taky jedno z vašich děl ve veřejném prostoru, je nyní instalované nedaleko Sedlčan. Umístit hrající skříň do přírody je přeci jen poněkud kontroverzní. Kdo nakonec musel ustát kritiku? Vy, nebo majitel místa, na němž Jukebox stojí?

Jsme v tom oba, ale v tomto případě je to spíš majitel pozemku a sběratel. Bez něj by Jukebox nebyl takhle „naživo“ v provozu.

Jukebox Krištofa Kintery na výstavě Nervous Trees v Rudolfinu, foto: ČTK – Libor Sojka

Co se stalo s horou z praček, která v roce 2017 zaplnila jeden celý sál Rudolfina? Viděla jsem ji na vizualizaci nového depozitáře Národní galerie, ale popravdě si nejsem jistá, jestli se nachází v jejích sbírkách.

Oni to použili jenom proto, aby to na vizualizaci dobře vypadalo, ale realita je jiná… Majitelem „praček“ jsem já plus další dva lidi, složené jsou v nějakém skladu; ani nevím přesně kde. Optimální svět, který nikdy nenastane, by vypadal tak, že věci, které rezonují, by instituce od umělců nakupovaly. Konkrétně Národní galerie Praha vůbec není schopná s takovými věcmi zacházet. Není to o penězích, já bych jim to neprodával za moc, ale oni prostě nechtějí mít starosti, neumí se k tomu postavit.

Shodou okolností jsem se nedávno bavila s vedoucím Odboru ochrany sbírkového fondu Dušanem Perlíkem, který mi říkal, že právě díla současných umělců je hrozně těžké skladovat a restaurovat, i odborný svět se s nimi teprve učí zacházet. Vy byste rád, aby se vaše díla zachovala pro budoucí generace?

Principiálně to neprožívám, nechci z toho dělat modlu, přeceňovat význam svého snažení. Na druhou stranu: Od toho tady instituce typu Národní galerie je. Kromě jiných věcí se má zabývat tím, co umění v dané době přináší, jak dobu reflektuje, a vytvářet sbírku, kterou za nějaký časový úsek bude ukazovat světu. Lidi tenhle princip chápou, když se díváme na Toyen, na Kupku, na Šímu, ale přestávají ho chápat, že podobná situace nastane i s nynějšími generacemi za padesát nebo za sto let. Národní galerie v tomhle dělá velkou chybu: Od současných umělců téměř nic dlouhodobě nepořizuje, přitom ta díla nestojí horentní sumy.

Nikdy jste se při práci na velkých sochách vy ani vaši spolupracovníci nezranili?

Nijak fatálně. U nebezpečných věcí, jako byla třeba hora z baterií, jsme se snažili mít ochranné pomůcky. Úraz se může stát kdekoliv, nevidím to jako nějaké velké téma.

Hora z praček Krištofa Kintery na výstavě Nervous Trees v Rudolfinu v roce 2017, foto: ČTK – Vít Šimánek

Jste jeden z mála současných českých výtvarných umělců známý i v zahraničí. Dá se porovnat, jak se prodává umění u nás a v zahraničí? Liší se přemýšlení českých a zahraničních sběratelů a institucí?

Ani u nás to není špatné, je tu čím dál tím více lidí, které umění baví a zajímá. Ale vždycky člověk musí mít peníze nejprve na to, aby naplnil své základní potřeby, teprve pak může investovat do kultury. Dříve umění podporovala buď církev, nebo šlechta, teď soukromý sektor a trochu stát, ovšem ten český se v tom s prominutím moc neangažuje. Na Západě, kde se tato linie nepřerušila mocenskými poměry, je to tedy logicky rozvinutější; u nás se tahle tradice buduje zase až v posledních třiceti letech. Zároveň si nemyslím, že by to umělci na Západě měli o hodně jednodušší. Nikde není sranda se prosadit. Vůbec nevím, jak to funguje z perspektivy západního mladého autora, doba se dost změnila.

Myslíte si, že kdyby Krištof Kintera vyšel z AVU dnes, byl by stejně úspěšný?

To tedy vůbec nevím. Jsem si dobře vědom, jak jsou čas mého studia a současnost rozdílné éry. Zároveň hodně záleží na náhodě a na štěstí, které ovšem musí být doprovázené permanentním nasazením a pracovitostí. Pak by to snad mohlo klapnout i dneska, ale rozhodně je všeho víc než v době, kdy tu vyrůstala moje generace, a prosadit se je tudíž asi o něco složitější.

Studoval jste v devadesátých letech. Jak se výtvarný svět za tu dobu proměnil?

Co se nemění, je to, že věc buď „funguje“, má radiaci, publikum, které se s ní identifikuje, případně proti ní vymezuje, anebo věc prostě nefunguje, je nesrozumitelná, plytká či fádní. Zrádné je, že se i umělecký svět přesouvá do virtuálna, hodně funguje na sociálních sítích, což vede ke zkratkovitému vnímání věcí. Taky mám Instagram a Facebook, ale jsem si vědom pofidérnosti, kterou to s sebou nese. Ale nechci skuhrat, takhle to teď prostě je.

Výstava HOW CAN I HELP YOU?, pohled do výstavy, foto: Jan Slavík © DOX

Některé vaše sochy vypadají dost pracně, časově náročně. O vašich kresbách bych to neřekla. Nicméně se mi líbilo, jak o těchto dílech mluvíte, třeba v knižním rozhovoru Nad očekávání, který s vámi vedl Petr Vizina. Říkáte, že jde o „posedlost, ne o dovednost“ a že je té posedlosti třeba oddaně sloužit. Co za umění považujete a co už ne? Vytvořil jste si sám pro sebe definici?

Nevytvořil. Ani si ji vytvořit nehodlám. Je dobře ji nemít, být otevřený a připravený na to, že nás věci můžou překvapit. Právě tehdy to teprve začíná být zajímavé.

Nese některé z vašich děl označení Bez názvu?

Prakticky vůbec, docela si na tom zakládám. Moje kresby dokonce vznikají s textem, nejdřív jsem ho totiž psal zezadu jako název. Chápu, že jsou autoři, kteří se vědomě nechtějí spojovat s jazykovou informací, jsou to dva rozdílné světy, ale někdy to může být také alibismus, že jsme si nedali práci to pojmenovat. I když je pravda, že blbej název dokáže dílo zkazit…

A ta hesla, která do děl vpisujete, ta to zkazit nemůžou?

Můžou! A taky to občas kazí. Tak to pak přepíšu. A zkazím to ještě víc.

Nebojíte se doslovnosti nebo vyprázdněné frázovitosti těch sdělení?

Nebojím, protože to je právě to, co mě na tom zajímá. Paroduju svět reklamy, korporátů, zkratkovitosti. Sloganovitost mě baví. Vystačit si s dvěma třemi slovy.

Krištof Kintera, I Doubt My Contribution To Evolution, soukromá sbírka, zdroj: DOX

Na vašich kresbách anglické nápisy značně převažují nad českými. Čeština není tak úderná?

Ne, čeština je skvělá. Anglické nápisy převažují, protože právě ta frázovitost v nich jde lépe postihnout. Člověk se také vztahuje ke slovním spojením, které zná z pop hudby; představuju si, že to jsou názvy písniček, desek, ztotožňuju se s globalizovaným světem. Jestli je to ve výsledku česky nebo anglicky, to pro mě není až tak důležité jako to, jak to nakonec vyzní. Nic než teď zní líp než nothing but now. Ale někdy je tomu obráceně.

Teď v DOXu u apotéky (u lahviček s různými názvy lidských vlastností – pozn. red.) kurátorka chtěla, abych více zapojil angličtinu, ale já to neudělal, protože jsem byl nadšený právě z té češtiny a slovních základů jednotlivých ingrediencí. Schránčivost, ctižádost, um, umanutost… To jsou zkrátka úžasná slova.

Kdo je váš King of art? Koho na takto nazvané kresbě zpodobňujete?

Těch je hrozně moc! Je to pocta všem. Možná jsou tvůrci, kteří by to o sobě řekli jen proto, aby provokovali, jenže ve finále o sobě pochybuje i ten největší suverén.

Z výstavy How can I help you Krištofa Kintery v Centru DOX, foto: Jan Slavík © DOX

Co je vaše největší „pédéhá“? Tedy přidána duchovní hodnota, jak jste ji sám nazval?

Materializovat myšlenky.

Sledujete tvorbu nastupujících výtvarníků? Máte si s nimi co říct?

Jen zpovzdálí, ne nějak důsledně. Zajímá mě to, ale mám omezenou kapacitu. Ale i u mě v ateliéru jsou mladí lidé, co umění studují, takže skrze ně jsem s nastupující generací alespoň trochu v kontaktu.

Na vaše díla je často nahlíženo i z environmentálního pohledu…

Teď je tematicky vděčné tahat do světa umění ekologii. Ale když to člověk začne rozkrývat, nejspíš dojde k tomu, že tahle témata sice důležitá jsou, jenže na poli umění, buďme k sobě upřímní, se toho moc nevyřeší. Jako autor si sice můžu snadno hrát na to, jak ekologické je, že díla vyrábím z odpadu, ale realita je jiná. Ta díla totiž musíme nějak přivézt, nějak odvézt, slepit, zapojit do elektriky… Vlastně celé výtvarné umění je naprosto neekologické. Zrušíme tedy veškerou materializaci?