„Teď jsme v nádherném prostoru Domu U Kamenného zvonu, v gotické kapli, je to přenádherný prostor! Na stěnách jsou původní výmalby a nebylo jednoduché sem umístit moderní umění,“ říká Margita Titlová a odemyká nenápadné dveře umístěné hned u šaten. Je pondělí, Galerie hlavního města Prahy, pod kterou „Zvon“ spadá, má zavírací den, takže mě umělkyně zve na soukromou „miniprohlídku“.

Říká o sobě, že je poutník – „Putuju vnitřním světem, ve kterém nacházím tajemná místa našich pocitů. Jsou jako jeskyně, vzbuzují ve mně řadu otázek.“ A prostřednictvím svých děl se jim snaží přijít na kloub a lépe se díky tomu vyznat ve světě. „Ale víte, jak to funguje: Jakékoliv pravdy končí v okamžiku, kdy je vyslovíte,“ zamýšlí se. Nakonec pro ni tedy nejpravdivější zůstává pocit, který v ní daný jev vyvolává. „Když stojí před krajinou vědec, má spoustu otázek o tom, jak svět funguje, ale vždy zůstává mystérium nepoznaného. Pokud ale stojím před krajinou a její monumentalitou, v dešti, bouřce, v její krutosti a kráse, pocit, který z ní mám, je mojí osobní pravdou.“

Nejmenší místnost, gotická kaple, která se nachází hned za pokladnami, skutečně trochu jako jeskyně vypadá. Právě tady Margita Titlová vystavuje svá nejnovější díla, foto: GHMP – KIVA

Nejmenší místnost, gotická kaple, která se nachází hned za pokladnami, skutečně trochu jako jeskyně vypadá. Právě tady Margita Titlová (* 1957) vystavuje svá nejnovější díla. U nich – obdobně jako u svých starších děl – pracuje se vztahem dvou jevů, jež na sebe reagují. Díváme se na bílá plátna, na nichž je namalovaná jemná scenérie, tu ale dotváří až světelný paprsek, který se láme přes cédéčko a hází na plátna duhovou paletu barev. „Pracuju s něčím, co je velice křehké, co funguje jenom v jistý okamžik – když se to podaří,“ dodává, když mává rukou, aby se znovu rozsvítilo světlo, které místnost i jednotlivé obrazy ozařuje.

Odebírejte náš newsletter

a my vám pravidelně doručíme ty nejzajímavější články a videa

To chci!

Hlína a vyšší princip

Kromě obrazů se na výstavě nacházejí keramické objekty. Vznikají pod rukama Margity Titlové při představeních inscenace Médeia divadelního spolku JEDL. Zatímco ona jednotlivé sochy tvaruje, termovizní kamera snímá pohyby jejích rukou a teplo, které se přenáší na keramickou hlínu. Dotyky, kterými modeluje sochu, se pak živě promítají na plátno jako pohyblivý barevný obraz. „Vždycky z představení odjíždím taxíkem s plným kýblem hlíny,“ směje se. Vypálené keramické objekty na výstavě doplnila o fluorescenční plexiskla, do kterých vyryla portréty těchto keramických soch. „To je to, co zanechává hmotná realita v naší představivosti. Jako kdyby z nich zůstal jen pocit, éterické tělo té věci, vzpomínka.“ Podobně přemýšlí o 3D skenu hliněného objektu, který je v retrospektivě rovněž k vidění: „To je také hmota, hlína, jenomže je nefyzická – je pouze v naší představě.“

Hlína. V té Margita Titlová hledá „vyšší princip“, jak sama často a důrazně říká. Ten lidi podle ní převyšuje, neboť je spojuje se zemí. Proto se v jejích dílech hlína opakovaně a konzistentně objevuje, a to ať jako prostředek k zapisování, tedy jakýsi „inkoust“, s nímž kreslí a píše, anebo coby komplexní objekt zkoumání, s nímž se porovnává a hledá vztahy mezi svým tělem a přírodou.

Stín mi říká, že existuju

Absolvovala matematicko-fyzikální gymnázium se zaměřením na výtvarnou výchovu, ovšem do světa umění odbíhala odmala: „Nikdo mi do něj nekecal. Formovala mě svoboda prostoru,“ vzpomíná. V letech 1977–1983 studovala na AVU v Praze u Oldřicha Oplta, který, jak tvrdí, na ni sice neměl žádný velký vliv, ale hlavní pro ni bylo, že se ji nesnažil nijak předělávat. „Pak už máte tu svobodu si dělat to, co potřebujete,“ říká a zmiňuje při tom i další umělce, kamarády, s nimiž sdílela zapálení, touhu i humor – a ti ji už ovlivnili hodně: Václava Boštíka, Adrienu Šimotovou, Karla Nepraše a další.

Ačkoliv studovala malbu, potřebovala si najít vlastní cestu, vlastní jazyk. Začala sama u sebe. „Jediné, co vím, je to, že vidím svoje tělo, svoje ruce, svůj stín, jak se dotýká okolní reality. Stín mi říká, že existuju, že komunikuju s venkovním světem.“ A tak dokumentovala svůj stín a své performance nechávala fotografovat. „Postupně jsem se začala stínu dotýkat, kreslit a vkládat do něj zrcadla, destruovat jej, transformovat do něj různé emoce. Až jsem nakonec nepotřebovala stín, otisk svého těla, ani jeho obrys. Otevřel se mi prostor obrazu, vznikly monumentální expresivní malby a kresby.“

„Postupně jsem témata rozšiřovala na krajinu, ve které jsem se poměřovala se skálou a prostorem. Fotila jsem se zavěšená ke stromu, který jsem vychýlila svojí váhou,“ říká Margita Titlová, foto: archiv Margity Titlové

Přitom nadále zkoumala, jak prostor ovlivňuje přítomnost člověka a jak vypadá poté, co jej živá bytost opustí. Kladla si i další otázky: „Vytvořila jsem si takovou abecedu prostorů a instalací, ve kterých jsem používala geometrii, hlínu, kresbu, které ke mně nějakým způsobem měly vztah. Postupně jsem témata rozšiřovala na krajinu, ve které jsem se poměřovala se skálou a prostorem. Fotila jsem se zavěšená ke stromu, který jsem vychýlila svojí váhou. Fotografie jsem pak začala kolorovat a psát do nich texty.“

Vzrušení z rtěnky

Po stínových a prostorových experimentech se začala věnovat výrazné akční malbě. Používala velkoformátový kladívkový bílý papír, na který nanášela uhel, tužku a také rtěnku. „Bezesporu je to feminní prostředek, ale to, jak s ní pracuju, z ní dělá prostředek hlavně výtvarný. Nicméně to vzrušení, že se jedná o rtěnku, je důležité. To tomu dává pravdivost.“ V roce 1985 tyto kresby Margita Titlová poprvé vystavila – ne však v oficiální galerii, nýbrž ve vyhořelém Veletržním paláci a akce trvala jen tři dny.

Právě to, co lidské oko nevidí a rozum často neobsáhne, ji zajímá a přitahuje. Dobře to ilustruje jedna z jejích site-specific instalací: Ze stropu visí mnoho masivních magnetů, které přitahují čepele nožů, připevněné provázky z plochy pokryté bílou solí. Materiály k sobě tíhnou, přesto mezi nimi zůstává několikacentimetrový odstup. Tak vypadá autorčina instalace Nedotýkej se, kterou poprvé představila v roce 1995 v pražském Klubu Radost a na retrospektivě Purpurová vertikála je znova k vidění. „Mezi magnety je moment, který my nevidíme, energie, která drží věc pohromadě. To mě na tom vzrušuje! Že tu linku propojuje něco neviditelného, ale funkčního,“ vysvětluje s nakažlivým zaujetím.

Ať už jde o napětí z chybějícího kontaktu, o spojení s „matkou zemí“ nebo o nezvyklou kresbu rtěnkou na papíře, pro Margitu Titlovou je dotyk jedním z hlavních výtvarných prostředků. Vyrobila si proto i rukavici se štětci, kterou využila zejména při akci Altamira. „Jeli jsme v mým bleděmodrým trabantu, kameraman Mirek Vránek seděl vzadu, já řídila a přitom jsem tou rukavicí malovala na skla, přes šedou realitu tehdejší doby.“ Ten trabant už neexistuje, ale akci dokládá jak video, tak ona rukavice – vystavená tentokrát nikoliv coby nástroj, nýbrž jako objekt.

Trabant už neexistuje, ale akci Altamira dokládá jak video, tak ona rukavice – vystavená tentokrát nikoliv coby nástroj, nýbrž jako objekt, foto: archiv Margity Titlové

Co skrývá svádivá ženskost

Když Margita Titlová nahlédla do „jeskyně ženské estetiky“, jak sama říká, začala se ptát: Proč jako ženy máme tuhle estetiku? Proč nemáme jinou? A jak působí na společnost? Zajímaly ji glamour girls – krásné ženy šedesátých let, například Brigitte Bardot, a prostřednictvím nich zkoumala, jak velký dopad měla filmová kultura nebo reklama na myšlení a vzhled žen. Vytvořila několik portrétů, kolorovaných fotografií, k nimž použila dobové pohlednice. Umístila na ně také různé předměty: například pečicí formičku, kancelářskou sešívačku nebo kuchyňský nůž. Tyto portréty Brigitte Bardot doplnila o kresbu dotyků ruky na fotografickém papíru, jež vytvořila pomocí Kirlianova přístroje, který snímá elektrické pole kolem vodivých předmětů.

Na to volně navázala v novější tvorbě, kdy ženy s pohnutým osudem zobrazovala v cyklu Ikony, který nese podtitul Obrazy teplem a světlem. Tentokrát autorku nezajímala estetika, líčení, nýbrž příběhy a osudy žen. Někdy je zobrazuje malováním pomocí termokamery, jindy realistickou malbou, kterou dotváří světelným paprskem lámajícím se přes cédéčko. Vyobrazila tak například jasnovidku Vangu, básnířku Marinu Cvětajevovou, zpěvačku Edith Piaf, mystičku a filozofku Helenu Blavatskou a mnohé další. „Tady jsem už pracovala s realitou jejich obličejů – bylo pro mě důležité, jak Cvětajevová vypadá, protože s jejím obličejem je spjat její osud. Edith Piaf jsem vyobrazila jako dítě, které má svůj osud předurčený.“

Edith Piaf, 2009, asambláž, kombinovaná technika, plátno, elektroinstalace, foto: GHMP

Když se Margity Titlové ptám na soubor svatebních šatů a na to, jak sama k manželskému svazku přistupuje, odpovídá nepřímo: „Vůbec není důležité, co si myslím já. Každý člověk má svůj osud, nemůžu tedy zobecnit, co si myslím.“ A tak před návštěvníky alespoň zavěšuje několik svatebních šatů, které slouží jako ukazatele na nevyslovené otázky: Proč si ženy berou tento rituální oděv? Proč po něm mnohé z nich tak touží? Co je k tomu vede? Při pozornějším ohledání najdeme možná i odpovědi – výtvarnice na některé ze šatů hlínou napsala milostné dopisy nebo texty lidových písní, které měly ženy vábit. „Ale jestli má manželský svazek smysl? Je krásný, když se každý člověk rozhodne sám, svobodně!“ poznamenává Margita Titlová. Právě slovo svoboda je pro její život – i díla – možná právě to nejvýstižnější.

Svatební šaty II, 2020, svatební šaty, akryl, plátno, foto: GHMP

Margita Titlová (* 1957)

Studovala v letech 1977–1983 malbu na pražské Akademii výtvarných umění. Sama se nyní v akademickém prostředí pohybuje, a to na Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem. V letech 1998–2011 vedla v Brně na Fakultě výtvarných umění Vysokého umění technického ateliér grafiky a vizuální komunikace, působila také na Západočeské univerzitě v Plzni. Patří k nejvýraznějším osobnostem generace osmdesátých let. Počátkem devadesátých let spoluzaložila galerii Behémót, která byla ve své době důležitou položkou pražského výtvarného světa. Ráda se dívá na tenis a sní.