Angažmá v Dejvickém divadle je pro mě splněný sen, říká herečka Anna Fialová

Scházíme se až k večeru – máte pracovní léto. Co zkoušíte?

Anděla Páně s Ondřejem Brzobohatým v Hudebním divadle Karlín. Dost se na to těším, bude to skvělej rodinnej muzikál. Hraju v něm pannu klíčnici Francku – takovou potvoru. To si užívám, třeba diriguju, co má kdo na jevišti uklízet, je to takový ten komický padouch, kterému to ale nakonec moc nevychází. Ale stejně tak mě baví kladné postavy. Vůbec nejlepší je, když se to střídá a není to furt na jedno brdo. A do toho natáčíme třetí a poslední řadu seriálu Iveta.

Váš dědeček byl muzikálový a operetní herec a zpěvák, byl kdysi v angažmá mimo jiné právě v karlínském divadle. A do Karlína se vrátil ještě v závěru života. Viděla jste dědu naživo hrát? Jaké to pro vás je, hrát tam, kde hrál také on?

Viděla jsem ho na jevišti jen jako malá, když před nějakými patnácti lety hrál starýho Limonádníka v inscenaci Limonádový Joe. Doufám, že se někdy dostanu k záznamům, kde ho uvidím v Karlíně zamlada. Na děkovačce po představení, když vydechnu a dívám se před sebe a vidím to samý, co kdysi babička s dědou, kteří v Karlíně působili oba dva, cítím, že tam jsou se mnou, a pošlu jim pusu.

Jaký máte vztah k muzikálům?

Strašně je miluju, což rozhodně neznamená, že jsem  fanoušek všech muzikálů, co u nás vznikají. Ale poctivé produkce v Česku se s prostředky, které tu jsou k dispozici, nějak snaží přiblížit světové úrovni. Úžasnej muzikál Matilda jsem nedávno viděla v Městském divadle v Brně. Na to doporučuju všem jít!

Před pár měsíci jste odešla z angažmá v Národním divadle, kam jste nastoupila ve čtyřiadvaceti. Zažila jste tam covidové sezóny, změnu vedení… S čím Národní divadlo opouštíte?

Odešla jsem proto, že jsem si postupně uvědomila, že je mi líp v malých divadlech. Zjistila jsem, že potřebuju cítit větší blízkost a semknutost souboru. To v Národním kvůli jeho velikosti prostě nejde, a to přes to, že mi tam bylo se všemi fakt dobře. Jenže za celé čtyři roky jsem půlku členů ze souboru ani nikdy nepotkala při práci. Mně zkrátka víc vyhovuje atmosféra malých scén. Aspoň taková je moje zkušenost. Hostovala jsem Na zábradlí a v Činoheráku, a když jsem tam stála na jevišti, bylo mi o tolik líp… Nevím přesně, proč vlastně. Velký sál v Národním je samozřejmě nádhernej a rozhodně neříkám, že už bych tam nechtěla nikdy nic dělat, ale už ne v takové míře – víc mě to vyčerpávalo, než mi to vracelo.

Taťjana Medvecká (vlevo) a Anna Fialová ve hře Kytice v Národním divadle, foto: Národní divadlo – Pavel Hejný

Teď nastupujete do Dejvického divadla, se kterým jste v uplynulé sezoně nazkoušela inscenaci Kde je ta ryba?. Jak se ta spolupráce vyvíjela?

Nejdřív mi David Ondříček, který „Rybu“ dělal, zavolal s nabídkou na hostování. Pamatuju si, že mi tehdy umělecký šéf Martin Myšička říkal, že doufá, že chápu, že to je zatím pouze hostovačka. Řekla jsem: No jasně. Dává mi smysl, že si to nejdřív vzájemně vyzkoušíte – oni s vámi, vy s divadlem. Pro mě to bylo nejlepší zkoušení za strašně dlouhou dobu. Cítila jsem se tam opravdu skvěle po všech stránkách. Splnil se mi sen! I po měsíci jsem tam furt obdivovala ty stejný fotky po zdech a tetelila se blahem. A navíc tam teď nastupujeme s Antonií Formanovou, s níž se známe od základní školy, takže mám skvělou parťačku do nového začátku. A bylo to krásné opětovné setkání.

A nabídka na angažmá přišla kdy?

V květnu jsem odešla z Národního a v červnu jsem dostala nabídku do Dejvic. Po druhý premiéře „Ryby“ nám po přípitku Martin Myšička oběma s Toničkou oficiálně nabídnul angažmá. Samozřejmě jsem to řádně oslavila. Byl to fakt splněnej sen, celý roky jsem tam chodila a říkala si, že tady chci jednou hrát.

Takže jste ani chvilku neváhala, zda nabídku přijmout?

Neváhala. Strašně se na to těším.

Jsou mezi herci z Dejvického divadla vaše herecké vzory?

No jasně! Nedávno jsem třeba viděla Jaroslava Plesla v Hamletovi na Shakespearovských slavnostech. Dívala jsem se na něj a říkala si: Tyjo, to bude můj kolega! Je to neskutečnej pocit sledovat někoho jako je on při práci. A není to samozřejmě jen Plesl. Jsou to vlastně všichni z Dejvického, i ti, co z něho už odešli.

Vždycky, když jsem tam šla na představení, tak i když mě třeba samotná inscenace úplně nevzala, stačilo se dívat na herce. Je pro mě důležité učit se od lidí, kteří mě inspirují a které miluju za jejich práci. Poslední dobou si to uvědomuju víc než kdy jindy. Jsem šťastná, že mám tu možnost s nimi hrát.

Máte obavy, jak se toho úkolu zhostíte?

To mám. Když jsme zkoušeli „Rybu“, vycházeli jsme z improvizací. To pro mě byla úplně nereálná představa: stoupnout si vedle Plesla, Neužila, Babčákové, Pavla Šimčíka a Toničky Formanové a improvizovat. A ještě bejt třeba vtipná, nebo i chytrá! Tak to vůbec. Toho jsem se strašně bála. A přitom třeba s Vaškem Neužilem jsme kamarádi a známe se dlouho, ale najednou tam vedle něj stát na jevišti bylo hrozně těžký. Krásný a těžký. Jenže oni jsou skvělí herci a sami říkají, že jsou pořád nervózní. To chápu, vždycky když se zkouší něco od nuly, je to na začátku dost rozpačitý a opatrný.

Jaroslav Plesl a Anna Fialová v představení Kde je ta ryba?, foto: Dejvické divadlo – Alena Hrbková

Jste trémistka?

Jsem, i když to občas není prý moc poznat. Ale třeba prvních pět představení po premiéře jsem nervózní furt, až pak se pomalu začnu uvolňovat a užívat si to. Nervózní nakonec bývám jen chvíli před začátkem. A asi je to tak dobře. Kdybych neměla trému, lekla bych se, že je něco špatně.

Co vás teď v Dejvicích čeká?

Budu po Veronice Khek Kubařové dozkušovat Přízraky a na přelomu roku začneme zkoušet druhou inscenaci sezony.

V minisérii Iveta pro platformu Voyo jste si zahrála zpěvačku Ivetu Bartošovou. „Nejlepší práce u filmu, co jsem kdy dělala,“ odpovídala jste novinářům. Platí to stále?

Shodou okolností jsem teď točila pro Českou televizi komediální seriál To se vysvětlí, soudruzi!, což bylo taky skvělé. Tam hraju agentku StB Štěpánku Snížkovou. V každém díle se řeší nějaký zdánlivě paranormální jev. V osmdesátkách totiž v Československu skutečně existoval ústav, který zkoumal paranormální jevy. Někde jsem slyšela, že to budou takoví Návštěvníci namixovaný se Scooby Doo, a myslím, že budou! Jsou to jedny z nejlepších scénářů, co jsem kdy četla. Dělá to stejný tvůrčí tým, co točil Ivetu. Mně se s nimi výborně pracuje. Umí na place udělat skvělou atmosféru. Takže ano, platí to. Jen sami sebe ještě trumfli při práci na „Soudruzích“.

Byla Iveta Bartošová, na niž si lidé v Česku stále pamatují, nejtěžší role, jakou jste zatím hrála?

Vlastně jo. Právě proto, že je pořád v povědomí, ať už láskyplně, anebo z ní lidi mají srandu. S tou první skupinou je to přitom těžší. Saháte jim na někoho, koho milovali nebo stále milují. To je velikánská zodpovědnost. Měla jsem strach, že mě někdo rychle a přísně odsoudí. Na smyšlené postavy, které nemají základ ve spletitých dějinných událostech, společnost nenakládá taková očekávání. To, že ten člověk skutečně existoval, pro mě byla výzva – jak si s tím poradit, abych se nesesypala z toho strachu, abych to udělala správně.

Měla jste před natáčením o osobnosti Ivety Bartošové předsudky?

Měla. Pamatovala jsem si pouze její konec. A jedině z médií. Když mi s nabídkou na roli zavolali, lekla jsem se. Neznala jsem režiséra Michala Samira, nevěděla jsem, jak chce téma zpracovat. On ale odvedl skvělou práci a společně jsme do Ivety vložili hodně křehkosti a něhy. Obecně se ale snažím nedělat si dopředu jasný a razantní názory na všechno a na všechny. A když už se to stane, je skvělý nabít si hubu a zjistit, že nemám pravdu. Někdy ji samozřejmě mám, neškodí totiž být taky trochu obezřetná.

Jsem od přírody impulzivní člověk a někdy se umím pěkně naštvat. A občas to dělám i ráda. Jenže pak vylítnu i kvůli úplným blbostem. Ančo, akorát si znepříjemňuješ den, říkám si pak. Jenže někdy je to supr si pořádně zanadávat. Umím to opravdu hodně sprostě. Babička mě odmala učila sprostý básničky. Jedny z prvních slov, co jsem uměla, byly „prdel” a „hovno”. Nemám v sobě fyzickou agresi, takže mi stačí říct si párkrát „do prdele” a ohromně se mi uleví.

Anna Fialová v seriálu Iveta coby Iveta Bartošová, zdroj: YouTube

Kvůli Ivetě Bartošové jste si ostříhala a odbarvila vlasy. Máte pro sebe hranici zásahu do svého vzhledu, za niž byste už nešla?

Zatím ne. Dokážu si představit víceméně cokoliv. Když jsem do něčeho nešla, bylo to proto, že jsem tomu nevěřila. Musím vědět, že ta změna má smysl.

Hrála jste i ve filmu BANGER. Jaké pro vás bylo natáčení filmu, jenž vznikl na iPhonu? Jak se práce na place lišila od běžného natáčení?

Vlastně nijak zvlášť. Jenom tam bylo míň lidí a občas jsme ani nevěděli, že už se to natočilo, protože jak máme všichni furt v ruce telefon a pořád s ním něco fotíme a točíme, tak jsme na place někdy ani nepoznali, že už je to za náma. To je vlastně ideální – ani jsem někdy neměla pocit, že jsem hrála. Bylo to, jak by někdo na večírku nechal zapnutý telefon.

BANGER. formálně i obsahově cílí na vaši a mladší generaci. Snímek Adama Sedláka je kromě párty, drog a značkových bot plný rapu. Co vy a hudba, posloucháte rap?

Jsem hrozně ráda, že se udělal film o mladejch lidech, protože tu chybí. Navíc Banger. je dost tvrdej, režisér Adam Sedlák se s ním nemazal. Hudbu miluju a poslouchám všechno nehledě na žánr. Nejvíc si ovšem ujíždím na filmové hudbě. Snad vůbec nejlepší soundtrack je od Johna Powella a Joe Blankenburga k filmu Jak vycvičit draka. Baví mě i John Towner Williams. Z pohádek mě napadá Moana a hudba Lina-Manuela Mirandana. A taky všechny disneyovky, co dělal Alan Menken. Nebo i hudba k Harrymu Potterovi. A z poslední doby mě nadchla hudba k Babylonu nebo Vílám z Inisherinu.

Máte angažmá, točíte, hostujete… Jak se dnes lze jako mladá herečka v Praze uživit?

Jenom divadlem to asi nejde. Proto všichni, když se naskytne ta možnost, děláme i spoustu věcí okolo. Považuju za štěstí, že jsem teď měla nával práce, ale počítám s tím, že zas přijde období, kdy práci mít nebudu. Naučila jsem se ukládat si stranou a pokud možno se připravit na období, kdy nabídky nebudou. Na druhou stranu, živím zatím jenom sebe a můžu si dovolit vybírat si a ptát se, jestli mi to stojí za energii, čas a zdraví.

Představuje podle vás mateřství v herecké branži pro herečky z pohledu divadel a filmových štábů překážku?

Doufám, že ne. Že mi nikdo nedá výpověď proto, že jsem otěhotněla. I když i takový věci se asi dějí. Ale co znám lidi z divadel kolem sebe, tak to víceméně nikdy problém nebyl. Prostě se jde na mateřskou jako všude jinde. Když jsem v angažmá, kde je mi dobře, s lidmi, co mě mají rádi, tak doufám, že na mě práce počká.

Co byste dělala, kdybyste nebyla herečka?

Baví mě vařit, miluju přírodu a zvířata. Strašně by mě bavilo mít farmu se psy, kočkami a hospodářskými zvířaty. Naučila bych se dělat i sejra, byla bych tam s rodinou a měli bychom domácí vajíčka a společně hospodařili. Ale nejsem úplně naivní: je mi jasný, že třeba po dvaceti letech péče o statek by z toho zůstala hlavně a především pořádná fuška. Jenže, co po takové době není už jenom dřina? I tak věřím, že by mě to bavilo. Být venku, mít zvířata a vařit…