Herec a muzikant Dan Kranich: Není to málo hrát jen pro náš divadelní rybníček?

Vystudoval jste alternu na DAMU a poté nastoupil do angažmá v Naivním divadle Liberec, které je známé svou loutkovou tvorbou pro děti. Jsou loutková divadla – a s ním spojovaná tvorba pro děti – v českém kulturním kontextu podceňována? 

Z mého pohledu jako herce, který divadlo pro děti dělal a dělá, rozhodně není. Máme širokou síť divadel pro děti. A v celosvětovém kontextu je české loutkové divadlo vnímáno na vysoké úrovni. Konkrétně Naivní divadlo jezdí po celém světě – Japonsko, Amerika, Izrael…

Sledovat debatu

Co jste si z angažmá v Naivním divadle profesně odnesl?

V Liberci byl malý tým a s tím spjatá rodinná atmosféra. To bylo krásný. Spoustu věcí jsme si dělali sami, takže se člověk naučil být samostatný. Dalo mi to praxi v hraní pro děti, což mě velmi obrousilo. Děti ihned dají najevo, když se jim divadlo líbí.

A život v Liberci?

Vytrhl mě z pražského prostředí. Uzavřel jsem se trochu víc do sebe. V Liberci jsem napsal celé první album P/\STi.

Jakub Koudela a Dan Kranich v inscenaci Jihočeského divadla Hamlet, foto: Jihočeské divadlo – Alexandr Hudeček

Poté jste přesídlil do Jihočeského divadla, kde vás lze vidět například v roli Hamleta. Proč by měli diváci přijet právě za vaším Hamletem?

Nezužoval bych své jihočeské působení pouze na tuto roli. Pro mě jsou zásadní tři tamní inscenace: Plíce, Hamlet, Události. Každá mě posunula v práci, sebevědomí i seberozvoji. Hamlet je pro mě zásadní v tom, že mi byl svěřen tak velký úkol. Především režisér Jakub Čermák ve mě uvěřil a já získal prostor uvěřit sám v sebe. S Hamletem jsou totiž spojena očekávání, jsou na něj navázány pavučiny století, piedestaly. Já přitom tohle nikdy příliš nebral. Chodil jsem do Národního divadla v teplákové soupravě a bavil se nad pohoršenými pohledy ostatních diváků. Ale když jsem roli Hamleta dostal, ta tíha na mě dolehla. Také to byla moje první velká hlavní role. Pumplo mi to sebevědomí k další práci.

Tedy i k tomu jít na volnou nohu?

Ano, teď jsem nastoupil na lajnu, na kterou jsem vždycky chtěl – být hercem na volné noze a dělat muziku.

 Vše jde tedy podle vašich představ?

Ano, člověk si někdy říká: O. K., můžu si celý život hrát divadlo pro lidi, co dělají divadlo. Pro náš malý divadelní rybníček. Ohrnujeme nosánky, poměřujeme se. Někdy mě ve spojení s tím napadá otázka, jestli je to dost.

Co by podle vás bylo v tomto případě víc?

Třeba jet hrát divadlo pro ukrajinský děti. Udělat inscenaci pro jednoho herce, naložit ji do dodávky a vyrazit. Nevím, vymýšlím. Na druhou stranu, už jsem zhýčkaný městský liberál, který nechce přijít o sprchu denně, o kafíčka. Třeba bude někdy potřeba „udělat něco víc”, něco důležitějšího, než si zajistit teplou sprchu. Nechci snižovat důležitost umění ve společnosti, je to její životodárná a povznášející řeka. Nicméně někdy uvažuji nad tím, jestli to všichni neděláme jenom pro sebe.

Dan Kranich v inscenaci Jihočeského divadla Události, foto: Jihočeské divadlo – Rudy Kovář

Navažme na linku tvorby pro děti. Na jaře měla premiéru v pražském Divadle Minor inscenace Princ na bílém koni. Ovšem téměř souběžně, o pár desítek metrů dál, v Divadle Komedie, jste se představil v adaptaci drsného von Trierova filmu Jack staví dům. Jak to šlo dohromady?

To byla bomba! Skvělý kontrast. V Komedii jsem dělal „velkou činohru” – milimetrová práce, detaily, důraz na slovo, těžká témata. A přesunul se do Minoru, a tam totální punk, čistý entuziasmus. Je to jediné pořádné divadlo pro děti v Praze. Hrát v Minoru jsem si vždycky přál. V tom baráku objevíte jiný svět. Vrátíte se do dětských let. Chcete být znovu dítě, ukousnout si z každé dekorace. Všichni jsou tam milý, sednul jsem si s režisérem Jankem Jirků, skvělý kolektiv. Mám celkově štěstí na kolektivy.

A teď Jack staví dům. Představujete hlavní postavu sériového vraha Jacka. Co je to podle vás za člověka?

Psychopat, který chce vytvořit životní dílo z mrtvol. Jack miluje obraz vznešeného umění a  pokřivenost se skrývá v tom, že chce vytvořit ono velké dílo z lidí, které zabil.

Jaký vztah jste si – coby herec – vytvořil k takové postavě?

Vzal jsem všechny Jackovy atributy a napasoval je na Dana. Takže Jack možná chodí jak zastydlý hiphoper, což se snažím odbourat. Nehledám vědomě, analyticky podobnost. Snažím se nejvíce porozumět tomu, co postava chce, jak koná, co si myslí, kam jde. To je vše, co herec potřebuje.

Fascinuje vás něco na té figuře?

Možná jeho neochvějná víra, že dělá vše dobře. Nic ho nevykolejí. Naprostá sebedůvěra.

Dan Kranich a Kamila Janovičová v inscenaci Jihočeského divadla Zabiják Anders, foto: Jihočeské divadlo – Alexandr Hudeček

Pojďme k hudbě. Se svým spolužákem Ivo Sedláčkem tvoříte duo P/\ST. Žánrově prý jste alternativní rap. Alternativní k čemu?

K mainstreamové lince rapu. Spíš bych nás nazval art rap.

Art rap?

Snažíme se tvářit, že děláme víc umčo, než jiný rapeři. Na začátku jsme byli velkohubý a prohlašovali jsme: Budeme dělat lepší rap! Později jsem chtěl ten výrok dementovat, ale stále se s námi táhne. Už to neříkám, protože si to ani nemyslím. Prostě děláme jiný rap.

Tvoříte i hudbu k divadelním inscenacím, například k brněnské Smutek sluší Elektře…

Původně přišla nabídka od režiséra Tomáše Loužného dělat hudbu k inscenaci Šílený Herkules v rámci pražské Antické Štvanice. V návaznosti na to přišla nabídka z Brna. Myslím si ovšem, že tento formát se pro nás dva poměrně rychle vyčerpává. Líbilo by se mi udělat moderní komorní muzikál.

Muzikál?!

Má velký potenciál. V Čechách se to bohužel zužuje na přístup: Máme populární ksichty zpěváků, dejme k nim pár herců a pojďme z toho vytřískat co nejvíc peněz. To mě se*e. Zkusme udělat muzikál dobře! – Ať je tam nápad. Ať jsou tam loutky. Nechci autorské divadlo opustit a komorní muzikál by mohl být zajímavý projekt.

Dan Kranich a Petr Ťopek v inscenaci Komedie Jack staví dům, uváděné Městskými divadly pražskými, foto: MDP – Patrik Borecký

Jste herec. Jste muzikant. Kde se tyto dvě pozice potkávají?

Pocházím z divadelního prostředí. Celá P/\ST je divadelní a scénická. Snažím se tvořit texty s pointou a příběhem. Většina rapu takovou přidanou hodnotu nemá. S Ivošem jsme dost divadelní. Organicky napojený jeden na druhého. Víme, jak se na jevišti chovat. Myslím, že když začala být kapela úspěšná, nabral jsem sebevědomí i v divadle.

V čem se liší?

Kapela je naše. Napíšeme si hudbu, text a můžeme si na stagi říkat a dělat, co chceme. V divadle máte nastavené mantinely dramaturgií, režií a textem, který není váš.

Co konkrétního vás v této divadelní sezóně na volné noze čeká?

V první půlce sezóny mě čeká premiéra v divadle NOD  se souborem divadla MASO. Adam Skala s Kamilou Krbcovou si berou „do huby” Čapkovo Jak se dělá divadlo a humorem sobě vlastním ho společně parafrázujeme a glosujeme stav českého divadla v roce 2023. V listopadu mě čeká premiéra v Divadle v Dlouhé s inscenací Brechtova V džungli měst v režii Davida Šiktance. Mezitím se budu věnovat tvorbě nového materiálu pro P/\ST, koncertování, hraní. V druhé půlce sezóny se vrátím dvakrát do Divadla Komedie. Jednou jako tvůrce/spoluautor/konzultant textu a podruhé jako herec.