Továrna na dřinu, sny a peníze. To je Cirque du Soleil. Sonda provedená na vlastní oči
Tohle je letmé nahlédnutí do nejslavnějšího nového cirkusu současnosti, kanadské značky Cirque du Soleil. Z pohledu Čecha, který tuší nebo ví, jak takzvaný nový cirkus funguje ve zdejších podmínkách, působí to, co bude vzápětí popisováno, vlastně až neuvěřitelně. Vzhůru do šapitó!
K modrobíle pruhovanému cirkusáckému stanu ve starém montrealském přístavu Vieux-Port vede jedna z mála historických ulic této kanadské metropole. Na břehu nekonečné řeky Svatého Vavřince tu stojí letní scéna světově proslulého novocirkusového souboru Cirque du Soleil. Šapitó je zcela zaplněné. Jak se zdá, na víkendové představení se sjeli lidé z různých koutů Kanady. Velká bílá krychle na stagi uprostřed stanu vzbuzuje očekávání.
Novocirkusový soubor, původem právě z kanadské provincie Quebec, je proslulý neustálým posouváním hranic, které artistům a artistkám vymezují jejich těla, gravitace či samotná lidská představivost. Je tomu tak i tentokrát, v horký letní sobotní večer. Performeři ve zvířecích kostýmech záhy – vzdor zemské přitažlivosti – jako by okolo krychle na scéně poletovali, a tu po ní kráčeli kolmo vzhůru k modrobílému stropu. Animace promítané na bílou obří kostku vytvářejí prostorovou iluzi a snoubí se tak s opravdovým postupným rozebíráním onoho tělesa na menší a menší krychle a kvádry, z nichž je složeno. Z bílého pravidelného šestistěnu vyskakují otvory po chybějících menších tělesech další a další performeři a performerky. V jednu chvíli to provádějí v úchvatných zvířecích kostýmech a maskách, jež jsou s Cirque du Soleil neodmyslitelně spjaty, a v dalším okamžiku v cirkusáckých pruhovaných mundúrech, poněkud praktičtějších pro vrcholovou akrobacii.
Světová premiéra inscenace Echo se koná v montrealském přístavu Vieux-Port v pruhovaném šapitó, foto: Cirque du Soleil – Jean-François Savaria Právě soužití nejrůznějších tvorů na jednom místě – jediné planetě – je i ústředním námětem téhle velkolepé show nazvané Echo. Jak veliký se jeví člověk vůči ostatním tvorům a rostlinám obývajícím planetu Zemi? S takovou otázkou dost možná opouštějí diváci o přestávce šapitó, uchváceni technickou zdatností umělců i technologickou vyspělostí scénografie. Současně však z amplionů francouzsky a anglicky zní: „Přestávka bude trvat pětadvacet minut. Kupte si náš merch v obchodech u východu ze stanu.”
Promazaná byznysová mašina
To, co následovalo, byl pro mě šok… Spatřila jsem neuvěřitelně funkční byznysovou strategii. Masu lidí valících se ze stanu a tlačících se u stánků s reklamními předměty. Třeba mikiny za osmdesát až sto kanadských dolarů (cca 1300 až 1600 korun, jinými slovy: celá další vstupenka na představení – podle toho, zda dále či blíže k pódiu). Kromě mikin mohl divák–zákazník, omámený akrobatickými výkony artistů, nakupovat reklamní hrnky, trička, plátěné tašky, ponožky. Vše s nápisem Cirque du Soleil. A v čele toho všeho černá unisex mikina s kulatým výstřihem, jež měla na zádech červený anglický nápis: „Echo – světová premiéra v Montrealu”. Veškeré inscenace, s nimiž soubor později objíždí svět na dlouhém turné, jsou totiž nejprve čtvrt roku uváděny právě zde, v montrealském přístavu. Takže oděv upozorňující na tuto událost a účast na ní je promyšleným a funkčním marketingovým tahem. Tak jako vše, co se s kanadským „slunečním“ souborem pojí.
Představení Echo od Cirque du Soleil, zdroj: YouTube Zatímco v Česku zůstává nový cirkus víceméně okrajovým žánrem performativního umění, v Montrealu a v Quebecu – a zvláště u komerčně a celosvětově úspěšného Cirque du Soleil – je tento žánr všudypřítomný. A neskonale více provázaný s byznysem.
Když vyrazíte na Echo, nejdete do divadla, nýbrž daleko spíše do zábavního parku. Ze střelnice přece také neodejdete s prázdnou, ale třeba s plyšovým medvědem s nápisem Disneyland. Pro představu: Cirque du Soleil, jehož oficiální vznik se datuje do roku 1984, má v současnosti celosvětově asi čtyři tisíce zaměstnanců, což je pouze o něco méně, než co dohromady zaměstnávají Česká televize a Český rozhlas.
Co všechno stojí v pozadí dobře promazaného byznysu Cirque du Soleil v relativně mladé, nadto umělecké branži, jakou je nový cirkus? Nejprve trochu geografie. Montrealská divize souboru sídlí v severním cípu metropole, v nejchudší městské čtvrti Saint-Michel. Téměř na konečné oranžové linky metra stačí nasednout do autobusu a po nepřívětivé výpadovce popojet pár zastávek… A voilà, jste v takzvaném City of Circus Arts (neboli v cirkusovém městečku), kde kromě Cirque du Soleil sídlí národní cirkusová škola, poskytující středoškolské a vysokoškolské vzdělání, a multifunkční hala TOHU vybudovaná pro novocirkusové produkce.
Montrealské sídlo Cirque du Soleil se nachází v nejchudší městské čtvrti Saint-Michel na severu metropole, foto: Viktorie Melicharová Začátky Cirque du Soleil se patrně příliš nelišily od jiných souborů. Pár divadelníků a gymnastů se z ulic postupně přesunulo do cirkusáckých hal. Jenže díky osobnosti nadaného fundraisera Guye Lalibertého, jemuž se podařilo od quebecké vlády získat přes půldruhého milionu kanadských dolarů (dnes asi 25 milionů korun), je nyní soubor nejen v umělecké, nýbrž hlavně v komerční sféře ve velmi dobré kondici. Před pandemií činily roční tržby Cirque du Soleil okolo miliardy amerických dolarů (asi 22 miliard korun). A zase srovnání: to je téměř stejně jako utržila česká (velko)firma Alza v roce 2017.
Kromě specializovaných cvičebních hal sloužících k nejrůznějším účelům – podle toho, na co se daný soubor zaměřuje a co zrovna zkouší – se v montrealském „soleilském” zázemí nachází řada technologických pracovišť, kde specialisté vyrábějí ony dechberoucí kostýmy. Show z produkce Cirque du Soleil totiž není jen vytříbená vrcholová akrobacie. Velkolepé kostýmy a promyšlená scéna jsou pro ně nepostradatelnou součástí diváckého zážitku.
Nic není zadarmo
Jak to v této továrně na sny, umělce a jedinečné show vlastně funguje? Tak třeba: jednu paruku pro jednoho performera či performerku trvá vyrobit dva až čtyři dny. A to je pouze jeden příčesek pro jediného člověka k jednomu kostýmu – těch artisté během inscenace vystřídají obvykle několik. Navíc výrobě paruky předchází odlitky hlav účinkujících, což je rovněž několikahodinový proces. Kromě původní paruky, vyrobené pro konkrétního člověka na danou inscenaci, šijí řemeslníci v Cirque du Soleil originální kostýmy. Ale nejen to! Látky také sami do potřebných odstínů barví či na ně tisknou požadované vzory. Na kostýmy vybírají materiály, které se co nejvhodněji přizpůsobí pohybům, jsou prodyšné a podobně. Ševci postaru, na ševcovských kopytech, šijí dokonale padnoucí obuv. Tady neexistuje konfekce.
Nebo: maskérky mají – pro časovou náročnost líčení – pro každého performera a každou performerku sešit A4, v němž krok po kroku, pomocí obrázků a popisu v rodném jazyce daného umělce či umělkyně, ukazují, jak přesně provést složitý make-up.
Odlitky hlav umělců a umělkyň z Cirque du Soleil. Masky jsou totiž každému vyráběny na míru právě podle takového odlitku, foto: Viktorie Melicharová A můžeme pokračovat. V jakési místnosti s půlkruhovou stěnou, hustě polepenou fotografiemi ze scén i ze zákulisí, nasbíranými za léta působení souboru, pracují „osobní” asistenti. Ti jsou členům Cirque du Soleil k ruce i v osobních záležitostech, například potřebují-li poslat někomu blízkému květinu k narozeninám. Jen si to představte: veškeré drobné každodenní starosti i radosti za vás vyřizuje někdo jiný. A vy se zatím můžete plně soustředit na práci. Váš denní rozvrh je asistentům jednoduše dostupný na displeji tabletu – stačí zadat vaše jméno. S GDPR se tu nikdo netrápí. Nasazení je zde absolutní.
Jste tedy umělcem či umělkyní asi vůbec nejslavnějšího novocirkusového ansámblu na světě. Splněný sen po letech studia a dennodenní dřiny. Bydlíte přes ulici, stačí ráno vstát a přejít silnici a hurá na to: zvážit se, nechat si odlít hlavu, několik hodin trénovat, najíst se v místní jídelně, říct asistentovi, co potřebujete vyzvednout na poště a na úřadě, ještě trochu potrénovat… Cena? Váš profesní i osobní život podléhá přímé kontrole. Nejste tak docela umělec–kreativec, jste ozubené kolečko ve stroji. Čím víc vás promažou, tím líp všichni pojedete. Tím víc napřesrok přinesete zisku.
Návody pro performery ohledně líčení obsahují obrázky znázorňující pracovní postup, foto: Viktorie Melicharová Jako na Netflixu
Ocenění, která jste jako artisté za léta vystupování s Cirque du Soleil získali, vám nestojí doma na poličce; jsou ve skleněných vitrínkách na chodbách chlebodárce, aby všem připomínala, že nic není zásluhou jednotlivce, nýbrž kolektivu. Vlastně nic není tak úplně vaše. A takhle každý den až do konce – nikoliv života, nýbrž vašich fyzických i psychických sil. Je samozřejmě otázkou, jak dlouho lze takové nasazení vydržet.
Cirque du Soleil se od českého nového cirkusu nevzdaluje jen v nadstandardně vybaveném zázemí. Je především vzdálený od českého „akrobatického divadelnictví”. To, co se odehrává na scéně Echa v námořnicky pruhovaném šapitó, je něco na způsob netflixovské produkce. Dokonale vycizelovaný tvar, u kterého se pojídá pražená kukuřice (popcorn si lze opravdu na show zakoupit).
Představení Echo od Cirque du Soleil, zdroj: YouTube Když se něco technicky pokazí, neexistuje prostor pro improvizaci. Představení se stopne, asi jako když se na zmíněné streamovací platformě při slabém internetovém připojení objeví kolečko, v němž postupně přibývají procenta načtení. Po oné stopce a ujištění diváků, že představení bude za chvíli pokračovat, a výzvě, aby vyčkali na svých místech, na scénu přibíhají inspicienti a jejich asistenti, aby technickou závadu – zcela přiznaně – odstranili. Žádná klauniáda navíc, žádná pantomima či přídavek pozemní akrobacie. Prostě černooděnci a výzva k setrvání na sedadle. Po odstranění závady se pokračuje, kde se skončilo. Kolečko na Netflixu ukázalo 100 procent.
Ještě trochu kontextu. Ona „ztráta” divadelnosti, přesněji živelnosti a improvizace, neplatí pouze pro Cirque du Soleil. Kromě „slunečního“ šapitó v přístavu se v Montrealu konal letos v červenci novocirkusový festival Montréal Complètement Cirque. Pod vedením principála Rostislava Nováka se jej s inscenací Runners zúčastnil i český Cirk La Putyka. V necelých dvou týdnech nabitého programu bylo od tamních souborů k vidění kdeco: venkovní velkolepá akrobatická a světelná show v obří kovové konstrukci Le Géant, taneční Hémisphère či starší varieté Barbu uváděné kdysi také na Letní Letné. Veškerou kanadskou produkci spojovala technická vyspělost performerů a performerek; s tuzemským standardem nesrovnatelná. Jenže často to na mistrovsky zvládnuté technice stálo a padalo. Jako by většině inscenací chyběli režiséři a režisérky stavějící na divadelních zásadách a principech.
Existují samozřejmě výjimky. Třeba vzrůstající popularita novocirkusáckých drag queen show. V Montrealu drag striptýzu Dirty Laundry v podání souboru Briefs Factory International rozhodně improvizace nescházela. Avšak v daných souvislostech působili příběhově vystavění a dějově i akrobaticky gradující čeští Runners jako osvěžující zjevení.
Kanadský nový cirkus se jeví zkrátka jako mnohem více spjatý s taneční precizností než s divadelní improvizací a spontaneitou. Zdá se, že je daleko více vrcholovým sportem, než alternativnějším divadlem, jako je tomu v Česku. Možná není divu. Zmíněná tamní cirkusová škola École nationale de cirque vede absolventy skrze povinné hodiny tance k dokonalému ovládnutí technicky náročné cirkusácké disciplíny a ke kýžené estetice pohybu. Studenti a studentky mají vyučující jak přes techniku, tak pro vlastní umělecké vyjádření. Budoucí cirkusáci a cirkusačky se zároveň ve škole naučí třeba to, jak si navrhnout kostým tak, aby nejen lahodil oku, ale také nepřekážel v pohybu. Absolventi se umí sami nalíčit. Jsou celkově dobře vybaveni na budoucí povolání, obzvlášť za předpokladu, že se nevydají na sólovou dráhu, nýbrž cestou etablované cirkusové produkce.
Život je jinde
A jsme zpět ve stanu, kde tento text začal. Nejnovější inscenaci souboru Cirque du Solei Echo se nedá upřít divácká přitažlivost. Přestože by se od některých akrobatických disciplín dala čekat – právě proto, že jde o Cirque du Soleil – větší „předváděčka” (kupříkladu u tzv. washingtonské hrazdy, kdy hlavní postava, již ztvárnila akrobatka Louana Seclet-Monchot, jako by si „jen tak svévolně poletovala” vysoko u stropu). Jiní performeři však opět udivili tím, co všechno je možné s lidským tělem dokázat, zapomeneme-li na fyzikální zákony, věk či strach… Například neuvěřitelný výkon drobného etiopského performera z dua Sami & Lala při pozemní akrobacii v tzv. ikarských hrách, nápadně podobných akrojóze, si budu ještě dlouho pamatovat.
Jak je z popsaného zřejmé, kromě gravitace je v Cirque du Soleil třeba zapomenout i na osobní život, zdraví a to, co přijde, až tohle skončí. Z českého úhlu pohledu, kde většina výkonných novocirkusových umělců pracuje na živnostenský list, působí představa, že za vás daňové přiznání i důchodové pojištění vyřizuje osobní asistent, jako science-fiction. Jenže dost možná to funguje i obráceně: žijete-li řadu let uzavřeni v systému, kde nemáte zodpovědnost za nic vyjma podávání nadstandardních fyzických výkonů, bude pro vás opuštění onoho předvídatelného světa asi poměrně velký šok. Ostatně, jako je tomu u většiny vrcholových sportovců…