Divadelní glosář: Veselá smrt v Dejvicích. „Upírský“ trojúhelník v Ungeltu. S kým si damáci rozumí

Divadelní glosář přináší postřehy z divadelních produkcí vesměs nedávno uvedených v premiéře, ale nemusí to být nutným pravidlem. Autor si vyhrazuje právo nejen na subjektivnost, ale i na nekorektní vytahování do popředí pouze určitých aspektů zhlédnutého kusu.

Sranda musí bejt, i kdyby…

Nejlépe je nic neočekávat, jen nastalé nechat k sobě přijít, ono se to nějak zpracuje. Takto naladěn – vybaven zkušeností z posledních sezon – jsem přistupoval k novému titulu Dejvického divadla Kde je ta ryba? Byl jsem mile překvapen. Autorsky a režijně je pod tím podepsán David Ondříček (* 1969), ale zřejmě by tam spíše mělo být napsáno Ondříček a kolektiv. Viz věty z programu, kde je otištěn i rozhovor s autorem: „Napsal jsem divadelní hru přibližně o třiceti stránkách. Jelikož jsem muž středního věku, byla o muži ve středním věku, který umírá. Ostatně, co dělat s mužem středního věku? Byla to přirozeně komedie. Na začátku zkoušení jsme si ji s herci přečetli. Nikdo se nezasmál. Takže jsem ji hodil do koše a začali jsme znova. Hra vznikla během zkoušení, kupodivu, téma se nezměnilo.“

Anna Fialová, Jaroslav Plesl, Václav Neužil, Antonie Formanová a Pavel Šimčík v inscenaci Dejvického divadla Kde je ta ryba?, foto: DD – Alena Hrbková

Kde je ta ryba? náleží k „ulítlé“ linii v historii dramaturgie Dejvického divadla. Nová inscenace je v podstatě jeden velký fór o vážných věcech, o smrti a rodinných peklíčcích především. Je to hra se zpěvy. To je žánr, jehož se upřímně děsím. Ale v tomhle případě byla pro mě desítka písní vpravených do děje naprosto snesitelná. Textově songy jedou s dějem, který je sledem na sebe volně navázaných scén. Nutnost koordinovat písně s děním na jevišti držely na uzdě autora hudby i textaře Marka Doubravu, který se jinak se svou skupinou Hm… – jsou živě přítomni na scéně a znějí dobře – oddává hudebnímu i textovému hračičkářství. Herci zpívají herecky, ve sborech je „zezadu“ hlasově podporuje právě Doubrava, hostující Anna Fialová je však na herečku značný pěvecký nadstandard (ostatně zazpívala si i třeba s Monkey Business).

Mně rozhodně nevadí, když se na jevišti hraje fotbálek s ohořelým mrtvým kotětem nebo se rozsype popel z urny a smetáčkem se vpravuje do nádoby zpět a tak podobně. Mám rád tyhle věci na hraně a vlastně klidně i za ní. Vždyť je to navíc „jen“ divadlo… Reálný život je daleko strašnější, tvrdší, surovější (viz třeba některá videa z války na Ukrajině), jen to nechceme vidět a eskapisticky před tím utíkáme, co to jen jde. Adoruje se empatie, která je však téměř vždy pouze s.r.o. – má to být empatie především vůči mně, já ovšem klidně mohu být neempatický/á ve vztahu k druhým. Abych se však vrátil do Dejvic: bavil jsem se. Mám rád jemnou razanci Jaroslava Plesla, který tu hraje hlavní postavu – Karla, padesátníka, majitele pojízdného krematoria. Zde jsem si přišel na své. Výborná je udivená i dobře tušící Antonie Formanová jako jeho dcera Michaela. Stejně tak Simona Babčáková jako Irena, žena, která už zná, zač je lecčehos loket, a zároveň moc dobře ví, že se jí životní vrata postupně přivírají.

Jaroslav Plesl a Anna Fialová v inscenaci Dejvického divadla Kde je ta ryba?, foto: DD – Alena Hrbková

Jestli jednou z funkcí divadla je vytrhnout diváka z každodenního zacyklení a připomenout mu kupříkladu, že všeho do času, v prach si a v prach se obrátíš a absurdita je integrální součástí existence, přičemž toto upozornění může být provedeno prostředky takzvaně nehoráznými či nejapnými, pak Dejvické divadlo v této inscenaci obstálo. Dobrý pošťuch.

Na dotek

Výborný dramatický text pro tři herce a čtyři role – dva muže a jednu ženu. To je Brácha anglického spisovatele Simona Graye (1936–2008). Dva dospělí bratři v jednom domě po rodičích, oba mají spisovatelské ambice, ale prosadí se jen starší z nich. Mladší vydatně pije, ale není to jediný důvod, proč raději odjede učit do exotických končin – má utajený vztah se ženou, která je bratrovou přítelkyní a posléze manželkou. Text zahrnuje třicet let této trojice, k níž ještě přibude dcera, u které nelze vyloučit, že jejím biologickým otcem není manžel. Dialogy jsou břitké, někdy přímo skvělé. Vyznění hry je otevřené i drásavé. Na repertoáru ji v české premiéře má pražské Divadlo Ungelt.

Zatím jen taková nevinná kočkovaná. Marek Němec a Igor Orozovič v inscenaci Divadla Ungelt Brácha, foto: Divadlo Ungelt

Volbu titulu lze jen uvítat. Zahráno je to od všech tří zúčastněných nadprůměrně. Marek Němec zosobňuje Jasona, alkoholika, ve srovnání s bratrem outsidera, nicméně ta figura má určité charisma a přirozenou bystrost. Igor Orozovič vtiskl staršímu bratru Michaelovi hranatou spořádanost a cílevědomost, vyjadřují ji kupříkladu omezený rejstřík pohybů, jejich jistá topornost, ale také „tvrdá“, cezená mluva, která je Orozovičovou přirozeností, zde je s ní vědomě pracováno, přitlačil na ni. Michael je na jednu stranu schopen mladšího bratra podrazit, na stranu druhou jej téměř otcovsky opatruje, tlačen výčitkami za to, že když bratři byli dětmi, úmyslně zapříčinil Jasonovu nehodu s trvalými následky. Sugestivními proměnami prochází Veronika Khek Kubařová jak v roli přítelkyně a manželky Anity, tak v roli její dcery Wendy. Je to jeden z pozoruhodných výkonů na současné pražské divadelní scéně třeba díky tomu, jak herečka jemnou mimikou podtrhuje momentální rozpoložení Anity.

Igor Orozovič v inscenaci Divadla Ungelt Brácha, foto: Divadlo Ungelt

Jestli mám nějaký docela velký otazník na novinkou Ungeltu, tak ten, zda Brácha osloví převažující klientelu této scény. Sem se přece jen chodí takzvaně za voňavou atraktivitou: populární herci jsou tady publiku velmi nablízko, očekává se tu pohlazení, tragikomické povyražení, ostentativní dramatičnost. Prostě vyšší populár pro „měšťanské“ publikum, což nemyslím pejorativně, nýbrž jako vymezení Ungeltu. Grayův Brácha se však pozvolna zahušťuje do dramatu, které jde proti srsti. Když už dospělá dcera Wendy, která je na tom sociálně mizerně, vpaluje zajištěnému Michaelovi, s nímž se nepotkala pět let, že „vaše sorta lidí“ nevidí, nechce vidět „naši sortu lidí“, je to něco, co se v české společnost naléhavě projevuje zejména v posledních letech, totiž sociální stratifikace a vzájemná „neviditelnost“ a neprostupnost společenských vrstev. (I když samozřejmě nejsme tak tvrdě rozsortýrováni jako na britských ostrovech; Gray psal Bráchu v první dekádě tohoto století.) Nevím, zda zrovna na tohle je pomyslný návštěvník Ungeltu zvědavý. Ale kdyby Brácha přivedl alespoň zlomek diváků k větší sociální citlivosti, tak co si přát víc.

Jejich (německý) autor

Eva, Judith, Robert, Sebastian. Dva páry. V jednom bytě. Ale je tu taky au-pair. A povedený synáček. Herci jsou však jen čtyři. Z postavy do postavy přecházejí bez varování. Sedmdesát minut vykloubenosti, těkavosti, neurotičnosti, absurdit. Tak třeba hned úvod: Pár se vrací z dovolené a děkuje druhému páru, že se mu v nepřítomnosti postaral o kytky. Ale „zalévači“ se mezitím v kvartýru zabydleli a mají ho už za svůj. Typický von Mayenburg. Tohle je jeho hra Perplex. Nastudovali ji v Disku, scéně DAMU.

Scéna je maximálně jednoduchá, náznak pokoje, bílé stěny, jedna nevelká sedačka (sedačka je hlavní rekvizitou i ve výše glosovaném Bráchovi). Režisér Tomáš Ráliš nastavil Perplex sitcomově. Zpovrchněním výjevů akcentuje nejapnost v chování figur, situace pootáčí a vyhrocuje k drsné humornosti. Studenti třetího ročníku herectví Kateřina Hrdinová, Lucie Michálková, Tomáš Dalecký a Filip Kohut do toho jdou s vervou, která kompenzuje či přebíjí přece jen školní „načrtnutí“, jímž inscenace chvílemi je. Do Disku chodím právě za energií a kvůli tomu, abych získal aspoň jakousi představu o cítění a přemýšlení nastupující divadelní generace.

Kateřina Hrdinová a Tomáš Dalecký v inscenaci hry Perplex Mariuse von Mayenburga, foto: Disk – Lucie Urban

Studentská scéna má nyní na repertoáru tři, respektive čtyři tituly (jeden z večerů je složen ze dvou aktovek) německého dramatika Mariuse von Mayenburga (* 1972). Proto vznikla přehlídka Mayenburg in Disk, která se uskutečnila od 12. do 14. května. Proč na DAMU právě tento autor a proč je teď tak akcentován? Na to se ptaly i dvě diskuze, jež byly součástí přehlídky. Dílčí odpovědi se dají shrnout zhruba následovně: Autorovy divoké, valené texty konvenují generaci dvacátníků svou nabroušeností vůči patriarchálnímu světu s jeho suverénními samci a taťky. Dalším důvodem jsou odpsychologizované postavy s „vystřelovanými“ replikami. To vyhovuje studentským ansámblům, které jsou věkově jednolité a je pro ně problém inscenovat psychologicky propracované postavy ve věku jejich rodičů, natož prarodičů.

Z diskuze současně vyplynulo, že nynější mayenburgovská vlna vznikla neřízeně, víceméně spontánně, jednotlivé tvůrčí týmy nekoordinovaly navzájem svoji dramaturgii. Zkrátka von Mayenburg je pro nynější damáky „ve vzduchu“. Přitom inscenované texty Soumrak monster, Bang, Chladné dítě a nyní Perplex nejsou autorovy nejnovější kusy, vznikly v první dekádě tohoto století. Ale jejich téma rozbité identity jedinců možná je – jak také v diskuzi zaznělo – aktuálnější než před nějakými patnácti lety, a to především kvůli internetu a sociálním sítím.