Divadelní glosář: Nebezpečné známosti. Režisér Juráček bez iluzí. Boučkové Sodoma komora

Divadelní glosář přináší postřehy z divadelních produkcí vesměs nedávno uvedených v premiéře, ale nemusí to být nutným pravidlem. Autor si vyhrazuje právo nejen na subjektivnost, ale i na nekorektní vytahování do popředí pouze určitých aspektů zhlédnutého kusu.

Za všechno se platí

První inscenací režijního dua SKUTR (Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský) v pozici uměleckého vedení Činohry Národního divadla je dramatizace proslulého románu v dopisech Nebezpečné známosti, který Francouz Choderlos de Laclos publikoval roku 1782. Dílo bylo nejednou adaptováno pro divadlo, film i televizi (viz třeba Valmont Miloše Formana). Inscenátoři v Národním divadle provedli svoji vlastní adaptaci, jejími autory jsou SKUTR a dramaturgyně Jana Slouková. Vyšli z nedávného překladu Alana Beguivina. Slovník je tedy současný, ale jinak inscenace v žádném ohledu nejde cestou zřetelné, natož výrazné aktualizace. Důvěřuje se tu sdělnosti a nadčasové apelativnosti vztahových her šlechty v časech těsně před francouzskou revolucí. Kostýmy a scéna jsou decentně výpravné, žádná okázalost. K tradici, respektive k historickému ukotvení díla je tu přistupováno s respektem. Pěkně se na to dívá, barevně i tvarově je to vkusné a odlehčené. Divákovu oku se jde v ústrety bez podbízení.

Národní divadlo Praha, záběr z inscenace Nebezpečné známosti – Jana Pidrmanová (Madame de Tourvel), v pozadí Jana Preissová (Madame de Valois), Berenika Anna Mikeschová (Schovanka), Johanna Tesařová (Madame de Penthièvre), Jana Boušková (Madame de Foix), Martina Znamenáčková a Marie Sawa (Schovanky), foto: ND – Pavel Hejný

Obdobně se to převážnou část večera má s textovým sdělením a herectvím. Daří se organicky spojovat slova z dopisů, které si postavy vyměňují, s hereckou akcí. Dynamiku podporuje funkčně využitý princip točny, z níž aktéři sestupují do předního plánu scény, aby sehráli své výstupy, a poté se odporoučejí buď po svých, nebo nastoupí na točnu, která je „odveze“ pryč. Podtrhuje to dojem dočasnosti, nestálosti a proměnlivosti vztahů. SKUTR vede herce k vědomému, nepatrně poodstoupenému (nechci říkat ironickému), avšak zřetelně konturovanému výrazu. Vynikající je Zuzana Stivínová coby Markýza de Merteuil, která svým pevným výkonem volně navazuje na životem až příliš poučenou, zraněnou a neiluzivní Vassu Železnovovou ve stejnojmenné inscenaci ND. Saša Rašilov jako Vikomt de Valmont jí je zdatným protihráčem a lze si vybavit jeho obdobně výrazné kreace v nedávných inscenacích první scény Oběd u Wittgensteina a Faust. Zamlouvali se mi rovněž Jana Pidrmanová i hostující Denisa Barešová a Zdeněk Piškula. Vůbec ansámbl je herecky i pohybově sladěný, nápad s klavíristkou Janou Vychodilovou, která sedí za nástrojem pod jevištěm a doprovází děj, přičemž klavír se občas stává i aktivní součástí scény, je dotažený. Celé se to dlouho jeví být chytrou a v dobrém slova smyslu vděčnou podívanou.

Národní divadlo Praha, záběr z inscenace Nebezpečné známosti – Zuzana Stivínová (Markýza de Merteuil), Denisa Barešová (Cecile de Volanges), Zdeněk Piškula (Rytíř Danceny), foto: ND – Pavel Hejný

Jenže v posledních asi dvaceti minutách se esprit inscenace hmatatelně vytrácí, přímo před očima odtéká, ve finále vše vadne. Nebezpečnost vztahů si na aktérech vybrala svoji daň, koloběh nevěr a her se zasekl a zůstala slova. Postavy se usadí a mluví a mluví, musí se to vše uzavřít. Tady dramatizace SKUTRu a Jany Sloukové narazila na své limity, najednou z toho trčí literatura. Četl jsem si tu verzi dramatizace, která je přetištěna v programu k inscenaci; jde o pracovní text k první čtené zkoušce. Oproti ní je výsledný tvar ještě natažen o závěrečnou promluvu Markýzy de Merteuil, která zřejmě chce být sumou poznání o tom, co to zahrávání si člověku přineslo, ale to už je utopené v úmoru předešlých řečí. Je to škoda. Skoro bych řekl, že by se vyplatilo na inscenaci dále zapracovat, porvat se s tím, odtlačit její závěrečnou statičnost a doslovnost.

Peklo s Pavlem

Dá se předpokládat, že v anketách o hereckých výkonech letošního roku se objeví Anežka Kubátová z Divadla Na zábradlí. Její Daňa Horáková v inscenaci O Pavlovi je z těch kreací, které utkví v paměti. Nesoudím, nakolik je hereččin projev blízký někdejší manželce scenáristy a režiséra Pavla Juráčka (1935–1989), která v roce 2020 publikovala memoárový spis, v němž líčí své soužití s filmařem. Ten z normalizačního Československa nedlouho po svém podpisu Charty 77 nuceně odjel pracovat do Mnichova, v německém prostředí se však neuchytil a v roce 1983 se vrátil do Prahy. (Kdežto bilingvní Horáková se ve Spolkové republice Německo uplatnila, zůstala tam a udělala i politickou kariéru.) Jde především o to, že výkon Kubátové je vynikající bez ohledu na „realitu“ předlohy a její tvůrkyni. Platí v tomto ohledu totéž, co o inscenaci Divadla Letí Olga (Horrory z Hrádečku), v níž ženu Václava Havla fascinujícím, svébytným způsobem ztělesňuje Pavlína Štorková. Kubátová zosobňuje milující, chápající, ale od určité chvíle soužití soběstačnou a v něčem i tvrdou ženu, která si uvědomuje, že si musí vytvořit svůj svět, spoléhat především sama na sebe a že některé věci prostě nepřekousne a nesmí překousnout v zájmu svého přežití. Bolí ji to, ale nemůže si pomoci.

Anežka Kubátová a Kateřina Císařová v inscenaci O Pavlovi, foto: DNz – KIVA

Do role Pavla režisérka Anna Klimešová obsadila nového člena souboru Na zábradlí Michala Bednáře, který má tu smůlu, že fyziognomicky ani trochu nepřipomíná Juráčka, o jehož existenci nejspíš každý, kdo na inscenaci zajde, někdy slyšel či četl, případně viděl jeho fotku. Je vůči Bednářovi vlastně nefér tohle tvrdit, ovšem kontext bohužel působí právě takto. Ale asi přesnější a férovější je napsat, že Bednářův Juráček bohužel prostě nemá charisma, divák dost dobře nechápe, co Daňu v těch šestatřiceti metrech čtverečních, kolik měl mnichovský byt, kde se manželé vařili ve vlastní šťávě, u Pavla drželo, čím ji přitahoval. Jen svou minulostí? Tenhle divadelní Juráček je bohužel především necharismatický chcípák s probublávajícími běsy.

Ústřední dvojici doplňují Kateřina Císařová, Johana Matoušková a Vojtěch Vondráček. Klimešová je s dramaturgem a spoluautorem dramatizace knihy Petrem Erbesem vpravují do různých postav (například Vondráček je jednou filozofem Ivanem Svitákem, jindy režisérem Jiřím Menzelem) a okysličují jimi klaustrofobní spolužití Pavla a Dani. Některé tyto „vpády“ jsou občerstvující a vtipné, některé by se konat nemusely, ale v úhrnu inscenaci O Pavlovi nesrážejí. Na zábradlí se tak povedlo vytvořit pandán k titulu Zlatá šedesátá aneb deník Pavla J., která tu měla premiéru před deseti lety a je dodnes na repertoáru!

Johana Matoušková a Michal Bednář v inscenaci O Pavlovi, foto: DNz – KIVA

Blázinec v protektorátním kvartýru

Pražské Divadlo v Dlouhé uvádí v prostoru své kavárny v rámci volného cyklu komorních titulů Krátká Dlouhá jeden ze čtyř dramatických textů spisovatelky Terezy Boučkové (* 1957). K „rozšířené“ jednoaktovce Sodoma komora, která v inscenaci režírované Hanou Burešovou trvá nějakých padesát minut, autorku inspirovala povídka Poslední zvonění pražského, německy píšícího rodáka Johannese Urzidila. Děj je kvapný, trochu až bláznivý, nicméně základní situace vychází z tvrdé reality druhé světové války a protektorátní Prahy. V měšťanském domě zůstane po židovské rodině, která byla nucena opustit svůj parádní byt, jejich služebná Mařka (rázná Eva Hacurová). Začne (si) jej po svém užívat včetně oblečení a také ovšem nalezených úspor. Nová a nečekaná hojnost i jistá cynická bezstarostnost pro ni ovšem netrvají dlouho. Sousedka (Marie Turková), která obdivuje Hitlera, s podezřením obhlíží novou situaci a testuje služčinu loajálnost vůči nacistům. Do toho se objeví Mařčina sestra Jožka (Berenika Anna Mikeschová), která do kvartýru vpadne neohlášeně, a se skromným kufírkem v ruce hledá příbytek. V Praze už pobývají němečtí vojáci (Daniel Toman a Miroslav Zavičár) a mají své představy, jak by se (k nim) Mařka a Jožka měly chovat… Role se různě převracejí, úslužnost, strach a podezírání jdou ruku v ruce s hédonismem a manipulací. Děje se dramatizují.

Z inscenace Sodoma komora v Divadle v Dlouhé: Samuel Toman (v roli Vojáka) a Eva Hacurová (Mařka), foto: DvD – Martin Špelda

Komorní a komprimovaný obraz protektorátní Prahy ztvárnila režisérka Burešová s nadsázkou a sarkasmem, jež kus táhnou k hořké komedii. Vše je tu zkratkovité. Zprvu jsem dokonce měl v některých okamžicích pocit, že sleduju velmi zvládnutou inscenaci na festivalu amatérského divadla či bytovou produkci secvičenou pro hrstku přátel, ale profesionalita kmenových hereček a herců Dlouhé a řízný výkon Bereniky Anny Mikeschové, která za pár týdnů absolvuje herectví na DAMU, odsunuly počáteční dojem příležitostné „komořiny“. Přispívá k tomu i nápaditě timingovaný klavírní doprovod v podání herce z Dlouhé Ondřeje Rychlého, který zdaleka není omezen jen na atmosférický podkres. A propos: Kostýmy k inscenaci navrhla Magdalena Zimová, herečka téhož souboru. Tohle divadlo zkrátka už tradičně vykazuje výskyt lidí hned několika talentů. Paradoxně však před ním stojí otázka příštího uměleckého vedení, neboť režijní duo SKUTR po zdejším nedlouhém spolušéfovském působení odešlo do Národního divadla (viz výše glosované Nebezpečné vztahy) a erbovní režisérka Hana Burešová se svým manželem, dramaturgem Štěpánem Otčenáškem, se tak s novou naléhavostí ocitli před otázkou, kdo to tady vezme po nás? Ale to jen zcela na okraj…

Zpět k Sodomě komoře. Nečekejte od toho „plnohodnotný“ divadelní večer. Je to produkce svého typu. V prostorách divadelní kavárny se třemi řadami sedadel se na necelou hodinu přenesete do lehoučce šantánové atmosféry. Budete se smát a zároveň se nevyhnete ostnu, jak rychle se dokážou proměňovat charaktery pod tlakem (zde válečných) událostí.

Z inscenace Sodoma komora v Divadle v Dlouhé: Eva Hacurová (jako Mařka), Berenika Anna Mikeschová (Jožka), foto: DvD – Martin Špelda