Příště více „Dianiškovin”. Pravomil jako možnost dalšího směřování Divadla v Dlouhé

Spolu s dramaturgem Pavlem Baďurou se Tomáš Dianiška (* 1984) při adaptaci románu Petra Stančíka Pravomil aneb Ohlušující promlčení neodchyluje od svého osvědčeného konceptu: Sledujeme kdysi reálně žijící lidi na pozadí historických událostí, jde tedy o portrét jak osob, tak doby. V inscenaci Pravomil stojí v centru dění Pravomil Raichl (hraje jej Pavel Neškudla) coby prototyp charakterního člověka, „naivně“ bojujícího za pravdu a spravedlnost v jakékoliv situaci. Obecným pravidlem bývá, že tyto postavy nebývají herecky vděčnými party a pozornost a sympatie publika dobývají ztěžka. Tomáš Dianiška má ovšem schopnost učinit sexy každého Mirka Dušína. Jenže Pravomil zůstává v kolonce klaďase, který nás ničím zásadně nezaujme a pozornost si bere hlavní záporák, byť hlavní hrdina téměř nesleze z jeviště.

Postava, k níž se těžko dostává

Život Pravomila Raichla nabízí nemálo dramatických situací, což vybízí k využití Dianiškových postupů – k vypointovaným obrazům s gagy vedenými v téměř komiksové poetice. V Divadle v Dlouhé se však jednotlivé situace řetězí rozvláčně, i když některé jsou vystavěny s důvtipem a s osvěžující vykloubeností. Kupříkladu když Pravomila uvězní v sovětském gulagu, následuje obraz jako z dokumentu o přírodě – hlas popisuje chování tučňáků a herci v komickém pohupování se svázanýma nohama představují zvířata, jejichž komunitní způsob života i pohybu je s velkou nadsázkou podobný životu lidí v lágru. Nejenom podobnost chování skupiny, ale i holý fakt, že lidé se v těchto podmínkách stávají zvířaty, je trefným scénickým popisem spojujícím hyperbolu a bolavý osten. Člověk osciluje na hraně smíchu, trapnosti a kruté reality. Těchto vykloubených glos se však v Pravomilovi vyskytuje na Dianiškovy poměry pomálu.

Podobným komentářem je hudební složka inscenace, konkrétně výběr písní, jejich interpretace a živá kapela na jevišti. Soubor Divadla v Dlouhé je známý vytříbenou muzikálností a tato devíza se odráží v signifikantní režisérské práci právě v hudební rovině, nejen když zaznívá na počátku inscenace text písně Ivana Hlase Báječná léta pod psa: „Vrací se ztracenej syn / A cesta není vůbec hladká (…) // A celej život za rohem / Se tváří celkem fajn / Tak si ho vem…“ Jako kdyby tato slova rámovala Raichlovu cestu. Dianiška hledá a podporuje v důležitých životních situacích komiku, kterou láme v niternou emotivní výpověď.

Obdobně je tomu v okamžiku, kdy je Pravomil stalinisty odsouzen k trestu smrti a večer před popravou (nakonec k ní nedojde) si křehce až dětsky notuje píseň Jiřího Bulise Anděl radosti: „V této bláznivé době při mně stůj…“ Slova komentující bezpráví páchané na Pravomilovi se nesou až do současnosti a vznášejí se nad společností celého světa. A jedna z mála scén, která mě přivedla zaujmout k hlavní postavě nějaké emoce. Čím to, když je osud hlavní postavy sám o sobě jímavý, plný palčivých i krutě komických paradoxů? Proč mám chvílemi pocit, že mě hlavní postava vlastně nezajímá?

Jan Sklenář a Pavel Neškudla v inscenaci Pravomil pražského Divadla v Dlouhé, foto: Divadlo v Dlouhé – Martin Špelda

Otázky, jež zůstávají

Pavel Neškudla se typově na hrdinu klaďase hodí. Ukrývá čistotu vlastní Pravomilovi. To je však v jeho hereckém projevu jediný odstín; ve výrazu zůstává stejný, ačkoliv jej sledujeme od mladistvých let po stáří. Pokud toto měla být jediná akcentovaná stránka postavy, poměrně rychle se zájem o ni vyčerpá. Zároveň se zdá, že se Neškudlovi společně s Dianiškou nepovedlo naladit na nadhled, který by pak vše propojil v jednolitý celek. Ale neplatí to pro všechny postavy.

Jan Sklenář jako hlavní záporák Karel Vaš přistupuje k postavě s viditelnou nadsázkou. Bojácnost postavy herec obrací do agresivně úlisného šklebu coby obranu proti vlastní nejistotě a s každou další situací se Vašova lidskost obrušuje, až se před námi krčí starý podlý protivný muž. Sklenář rozžívá vnitřní mnohovrstevnatost figury, a přesto zůstává ve zkratce, nadhledu a tělesné přirozené lehkosti. Vedle Jana Sklenáře rozhodně stojí za vyzdvihnutí výkon Miroslava Zavičára jako postiženého Jarky Baterky. Tělesná i slovní stylizace je přesná po celou inscenaci – není degradující, nýbrž místy úsměvná i čistě dojemná. A přináší překvapivý příběhový zvrat.

Pokud bylo záměrem inscenátorů ukázat Pravomila Raichla jako muže, který i v šílených turbulencích dějin nemění svůj postoj, obávám se, že na takové ploše je zvolený princip nevýhodný a nesvědčí jak herecké realizaci, tak Dianiškově režijnímu stylu. Na tomto půdorysu se totiž vytrácí i značný potenciál jedné z hlavních otázek příběhu. Karel Vaš zásadním způsobem ovlivnil život Raichla a ve chvíli, kdy se zestárlý Pravomil rozhodne vzít spravedlnost do vlastních rukou, v paradoxním rozuzlení akt pomsty nedokončí. Nad jeho záměrem však zůstává viset otázka: Byl jeho čin obhajitelný, či nikoliv?

Na výsledném tvaru je patrné, že tvůrci Pravomila chtěli docílit organického propojení několika stylů. Přestože osobně bych v inscenaci chtěla více Dianišky, nahlížím tuto spolupráci jako vlaštovku v hledání profilu Divadla v Dlouhé po odchodu tvůrčí dvojice SKUTR  z uměleckého vedení do Národního divadla. Podobný styl by mohl být pro „Dlouhou“ dobrým směrem.

Autorka je divadelní publicistka a pedagožka literárně dramatického oboru.

Magdalena Zimová a Pavel Neškudla v inscenaci Pravomil pražského Divadla v Dlouhé, foto: Divadlo v Dlouhé – Martin Špelda