Divadelní glosář: O podílu na bídě zdejší levice. Znásilnění v Činoheráku. Nářek hereckého fachmana

Divadelní glosář přináší postřehy z divadelních produkcí vesměs nedávno uvedených v premiéře, ale nemusí to být nutným pravidlem. Autor si vyhrazuje právo nejen na subjektivnost, ale i na nekorektní vytahování do popředí pouze určitých aspektů zhlédnutého kusu.

Je nám tady z toho zle

Bezdomovec, hlavní postava hry Jako lvi aneb Sestup a vzestup pana B., leží na zemi v Celetné ulici, v centru hlavního města, a pozoruje pěkné boty kolemjdoucích. Obdobnou stylovou obuví byla vybavena, jak jsem si všiml, i nemalá část dobře se bavících diváků v pražském Divadle X10, kde je inscenace zmíněné hry na repertoáru. Dramatik Roman Sikora, režie Michal Hába a soubor Lachende Bestien. Tahle sestava skoro jistě zaručuje, že divák bude konfrontován s produkcí nemilosrdnou k pořádkům, pro něž se vžil termín neoliberální. Neboli k pořádkům, které dle Sikory i Háby panují mimo jiné v Česku. Brechtovsky nazvaná hra o panu B. naplňuje předpoklady vrchovatou měrou.

Pan B. (Kryštof Bartoš) se živí jako bankovní úředník, jenž bez skrupulí uzavírá půjčky i s klienty zmatenými a sotva bonitními; tedy s těmi, u nichž je velmi pravděpodobné, že skončí v dluhové pasti. Co čert nechce, shodou blbých náhod a dle logiky člověk člověku vlkem, se na sociální dno propadne sám pan B. Ale protože je v něm neoliberální víra ve vůli jedince a v to, že člověk musí spoléhat hlavně sám na sebe, pevně zakořeněna, počne pan B. toto náboženství přednášet i kumpánům na ulici. Ovšem i tentokrát na něj nakonec dojde – kdo s čím zachází, tím taky schází…

Rozdíl mezi Romanem Sikorou a Bertoltem Brechtem je zhruba následující: první je mechanik, druhý dialektik. U Sikory, respektive u celé inscenace Jako lvi, je vše předem určeno, ideová až ideologická trajektorie inženýrsky narýsována. Teze jsou naplňovány chvílemi vtipně, někdy docela dryáčnicky a někdy i podlézavě vůči publiku, u něhož se jaksi předpokládá, že jede na téže vlně, což se také na repríze, kterou jsem zhlédl, naplňovalo. Jak Kryštof Bartoš, tak jeho „sekundanti“ Mark Kristian Hochman, Ondřej Jiráček a Jindřich Čížek ono poselství o nelidskosti dnešních pořádků do diváků valí pod hábovským tlakem. Umí být i poněkud nechutní, ale to je v řádu věci.

Poslední čtvrthodinu této zhruba devadesátiminutové produkce jsem se už velmi ošíval a vyhlížel konec. Měl jsem toho kadění na jednu předem vytyčenou hromadu už fakt dost. Přispívá k tomu i specifický jazyk, jímž všechny postavy hovoří. Sikora jim do úst vložil redukovanou mluvu s vychýleným, někdy jakoby archaickým slovosledem, s nepřirozeně posazenými pauzami mezi jednotlivými částmi vět, s některými vynechanými větnými členy. Mluva je to pokroucená a klamavá, protože takový přece je, chce tím být asi řečeno, náš vezdejší svět. Když jsem ten kus sledoval, říkal jsem si, jak by jej asi přijalo publikum třeba v Karviné nebo v Rumburku. Jako lvi jsou výsostně pražská záležitost. V té hře o žádnou sociální angažovanost fakticky nejde, víceméně běží o výsměch tuzemskému establishmentu, respektive jedné jeho části.

Na závěr to sikorovsko-hábovsky těžce zjednoduším, ale odpustit si to nedokážu: Na tom, že je levice v této zemi bohužel bezzubá, nese svůj díl viny – pochopitelně vedle jiných, i nadnárodních vlivů – salónní rozčilování se v prosperující Praze, jehož je inscenace Jako lvi exemplárním výrazem.

Kryštof Bartoš v inscenaci souboru Lachende Bestien Jako lvi aneb Sestup a vzestup pana B., kterou uvádí Divadlo X10, foto: Patrik Borecký

Dobré téma, nevalná hra

Hra Konsent britské dramatičky Niny Raine měla světovou premiéru v Londýně v dubnu 2017. V březnu 2023 ji nasadil do svého repertoáru pražský Činoherní klub. Nevím, zda udělal dobře. Inscenace plyne jako na houpačce. Některé partie mají říz, spád, postavy na sebe slyší, kdežto jiné partie – a je jich přinejmenším tolik, kolik těch prvních – jsou utahané, nudné, doslovné. Jako celek Konsent působí ukecaně, byť obrazy po sobě následují v takřka filmovém tempu a odděluje je od sebe dynamická elektronická hudba Jiřího Hájka. Textu, jehož titul znamená souhlas (mimo jiné sexuální), nelze upřít promyšlenou, zrcadlově-symetrickou kompozici, kdy v podstatě tytéž situace a emoční stavy nastávají v různých konstelacích postav. Ale jako kdyby právě tato snaha po komplexnosti a završenosti autorku vedla k přemíře slov.

Režie Šimona Dominika se s hrou (v reáliích plně ponořenou do britské střední třídy, konkrétně do profese právníků), respektive s mnohomluvností textu, utkává příliš uctivě. Několik scén je dovedeno až k naprosté edukativnosti, aby každý pochopil, jak se dotyčná postava trápí, vzteká, utápí v bolesti, aby nebylo nejmenších pochyb, o co právě běží. Svého druhu vrchol nastává v druhém dějství, kdy – tedy alespoň tak tomu bylo při premiéře 24. března – promlouvá Zara (Sandra Černodrinská) k sokyni Kitty (Marta Dancingerová) natolik strojeně a bezzubě, že vyčítavé repliky nemají blízko k parodii, k ochotnické produkci. Na divadlo s takovou hereckou tradicí, jakou má Činoherní klub, docela bída.

Konsent tematizuje znásilnění. Ve dvojí rovině. Jednak zoufalou situaci oběti, v tomto případě ženy (Lada Jelínková), která se pokouší sdělit traumatizující zážitek a jeho důsledky policejním a justičním orgánům, jejichž příslušníci nemají valnou chuť naslouchat a rozlišovat nuance. Ale současně tito ochránci práva a pořádku mohou ve svém vlastním soukromém životě vstoupit na velmi tenký led. Výtečný dialog mezi manžely Edwardem (Ondřej Rychlý) a Kitty vystihuje, jak nejednoznačná, totiž prostupná může být hranice mezi nechutí, lítostí, zjitřeností a znásilněním i v manželském svazku, jenž prochází krizí.

K rozpakům z Konsentu jako celku přispívá mizerná výslovnost některých hereček a herců. V řadě za mnou se divácký pár několikrát vzájemně dotazoval, co ten či ta na jevišti zrovna řekli. A když jsme u hlediště, vedle mě seděl Michal Hába s manželkou, ano ten, co režíroval Jako lvi. Sice neberu zpět nic z toho, co jsem o jeho inscenaci napsal výše, nicméně v duchu jsem se Hábovi v Činoheráku svým způsobem omlouval…

Elizaveta Maximová, Ondřej Rychlý, Ondřej Novák, Marta Dancingerová v inscenaci Konsent pražského Činoherního klubu, foto: Činoherní klub

Sólo pro Ivana Řezáče

Cesta inscenace hry Já, Feuerbach proslulého německého dramatika Tankreda Dorsta nebyla na jeviště pražského Divadla v Celetné zrovna obvyklá. Tuto autorovu hru z osmdesátých let nastudovalo předloni ústecké Činoherní studio v režii Davida Czesanyho. Titulního Feuerbacha, stárnoucího herce, který se přišel do divadla ucházet o roli, ztělesnil Ivan Řezáč. Ten byl v osmdesátých letech v Ústí tři roky v angažmá a tamní scéna jej roku 2021 pozvala (jako některé jiné osobnosti, které tímto divadlem prošly), aby se jednorázově na ústecké jeviště vrátil a „předvedl“. Tak vznikla inscenace, která byla předloňský podzim v severočeské metropoli párkrát uvedena – a tečka. Své si rovněž vzala covidová omezení.

Protože Já, Feuerbach je téměř monodrama, bezmála monolog, Ivanu Řezáčovi možná přišlo škoda – když už kládu textu dostal do hlavy, potažmo do těla – tu investici po několika málo uvedeních pustit k vodě. A tak uskupení pod hlavičkou Celetná Art připravilo svoji verzi: Řezáč zůstal, role mladého asistenta režie se chopil Miloslav Tichý, postavu majitelky psa, který se živý objeví na scéně, alternují Marta Vítů a Petra Špalková, jež se chopila i režie tohoto nastudování. Jen pro informaci: Divadlo v Celetné je domovskou scénou souboru režisérčina bratra Jakuba Špalka.

U postavy herce Feuerbacha nevíte přesně, co je pravda, a co chvástání. Nejspíš si nevymyslel, že sedm let nehrál, protože se jednoho dne na jevišti složil a – lidově řečeno – zbláznil se. Léčil se v ústavu. Nyní má za to, že je připraven k novému začátku. Jenže stojí o něj někdo? Mladý asistent režie si herce nepamatuje, jeho jméno nezná. Dnes vládnou jiné pořádky než v časech, kdy Feuerbach byl na vrcholu (otázka je, jak ten jeho vrchol vlastně vypadal); fachman se zkrátka ocitl mimo, ujel mu vlak, přestal být zajímavý a žádaný.

Feuerbachovy lamentace nemají svou dikcí příliš daleko k textům jiného velkého německy píšícího dramatika druhé půle minulého století, Thomase Bernharda. Tankred Dorst je však přece jen konvenčnější – jak v používání jazyka, tak v účtování se společností. Každopádně Feuerbach je zajímavá figura: Jakkoliv je sebestředný a jeho stesky a výpady starého zbrojnoše jsou už jaksi plané, mimo hru, ta postava má svoji pravdu, hrdost a nejspíš i vládne řemeslnou poctivostí. Ale prostě sešel z očí, sešel z mysli. Ivan Řezáč tuhle zraněnost podává s hereckou vytříbeností. Výtečně pracuje s hlasem (ostatně je vyhledávaným rozhlasovým hercem) a Feuerbachovi vtiskuje smutnou důstojnost.

Dorst napsal více melancholický, než ironický a kritický text o běhu času, o generačních výměnách a nevděčnosti herecké práce. Znát ovšem je, že na hru poněkud usedl prach, mírně zpuchřela – a to kvůli své dopovězenosti. Její jazyk se dnes už jeví být přece jen tradicionalistický. Režie Petry Špalkové je natolik, řekněme, decentní, že textu poskytuje volný průběh: Věty plynou a plynou, vše leží na Řezáčovi a ten celou svou bytostí dělá vše proto, aby Dorstova textová kláda nevyhlížela okorale.

Pokud chcete vidět dobré „tradiční“ herecké řemeslo v akci, pak je tato zhruba devadesátiminutová, bez pauzy vedená inscenace slušnou příležitostí. 

Na divadle hraje se o divadle. Zleva Miloslav Tichý, František Štípek, Ondřej Charvát, Ivan Řezáč a Petra Špalková v inscenaci Já, Feuerbach, kterou uvádí soubor zvaný Celetná Art v Divadle v Celetné, foto: Divadlo v Celetné