Bambuškův Zvěřinec jako obraz světa. Láska přežije i v chaosu a bordelu

V tom úryvku z dokumentu vidíme a slyšíme katolického kněze Josefa Zvěřinu. Ve slovech je ukryto téma moci i bezmoci, jež ho pronásledovalo v podobě totalitních režimů téměř celý jeho život a které čteme v jevištních obrazech inscenace. V té se postava Josefa Zvěřiny (Miloslav Mejzlík) stává průvodcem, komentátorem příběhu dívky Rút (Gabriela Pyšná).

Dívku potkáváme ve zbídačeném a rezignovaném stavu. Bývalá studentka chemie a kunsthistorie byla nucena studium opustit, poté co její matka „utekla za hranice“ – fakticky však byla zlikvidována režimem. Potenciál dívky se ztratil v drogové závislosti a během pobytu na psychiatrii, avšak záblesky příčetnosti vidíme v rozhovorech i při přemýšlení nad Zvěřinovými slovy. Nejen její postava je jakýmsi mostem mezi nedávnou totalitou a aktuálním světem. Bambušek tedy využívá postavy a témata spojené s konkrétní dobou, ale stylizované jevištní obrazy buduje s možností interpretace neukotveného časoprostoru. Příznačné jsou pro popis veškerého dění „chaos a bordel“. Na scéně jsou roztahané igelity, postavená železná konstrukce, trampolína. Herci pobíhající s maskami různých zvířat na hlavě bečí, krákají… jsou zvěřincem, který Otec Josef ošetřuje. Jsou zvěřincem, který připomíná náš svět.

Nic zvířecího mi není cizí. Záběr z inscenace Zvěřinec pražského Studia Hrdinů, foto: Studio Hrdinů – Martin Špelda

O reálném Josefu Zvěřinovi se dozvíme pouze několik základních životopisných informací. Inscenace očividně nepracuje s myšlenkou vytvořit ucelenou dokumentární výpověď, což jsem z počátku vnímala jako minus, ovšem v nastaveném rámci je to pochopitelné. Je nám sděleno tolik, kolik stačí pro představu jeho významu v tehdejší společnosti a pro pochopení, jaká je jeho úloha v centru divadelního zvěřince. Zvěřina vyvádí Rút z její bezútěšné situace. To se však nezamlouvá zástupcům režimu a nasadí na Rút jejího bývalého chlapce Kolju (Mark Kristián Hochman). Kolja nakonec Rút udá, stejně jako její matku. Příběh Rút může být vnímán jako modelový. Ale jako celek inscenace jednoduchá na vnímání není. Onen bordel a chaos by mohl být na někoho příliš a Otec Zvěřina komentuje jednotlivé situace slovy osvíceného kněze, která potřebují čas na vstřebání. Není však potřeba se usilovně snažit je všechna pochytat, spíše je na sebe nechat dolehnout.

Z inscenace vystupují témata moci a bezmoci, viny a neviny podmaňující si svět režimů minulých i těch dnešních a vstupující do konkrétního lidského počínání. Tíhu a důležitost buduje Miroslav Bambušek společně s herci v onom nepořádku, ve vykloubenosti zvířecích pohybů a za účasti velmi sugestivní hlasité hudby. Nelze uniknout jakémusi skrytému apelu, těžkosti, sevření. Chvílemi je to sice až nepříjemné, ale silné. Bezprostředně po představení se vznášel otazník nad tím vším. Pocit naléhavosti témat nicméně zůstává a nutí více si dohledávat k myšlenkám Josefa Zvěřiny.

Těžko opomenout postavu ztracené – zavražděné matky. Zjevuje se na jevišti v podobě tanečníka v bílém trikotu a bílou barvou zakrývající obličej. Ostré pohyby té figury, opakující se v nepravidelné smyčce, v sobě mají cosi nadpozemského, ženského a zároveň neústupného. Právě postava matky pro mě v kontextu celého příběhu i vyššího obsahu zůstává největší záhadou, jakmile se však objevila na scéně, až hypnoticky zachytila můj pohled.

Přes pocit bezútěšnosti zhmotňující se na jevišti, je nad tím vším nasvícená a zmiňovaná agapé – láska. Je to klišé? Pravda? Jistota? Víra?