Divadlo, které je zčásti potmě. Výteční Hájek a Milotová v inscenaci pražské MeetFactory

Kmenový dramaturg divadla MeetFactory Matěj Samec se při psaní scénáře k inscenaci Dech inspiroval především autobiograficky laděnou prózou současného rakouského spisovatele Josefa Winklera Matka a tužka (česky 2017). Hlavní hrdina Dechu, stejně jako Winklerovo alterego pojmenovaný Josef, ohledává ambivalentní vztah k nejdůležitější ženě svého života. Matěj Samec předlohu přímo necituje, alespoň ne tak, abych byla schopná úryvky identifikovat. Spíš jde o volnou inspiraci, o zrcadlení hlavního tématu, totiž pevného pouta k matce, hraničícího s oidipovským komplexem.

Josef Winkler se ve svých textech až obsedantně vrací k tématům rakouského venkova zatěžkaného bigotním katolicismem, sounáležitostí s půdou, patriarchálního až krutého společenství, ale také fašistickou minulostí. Dalším z jeho setrvalých témat je smrt, pohřbívání a rituály s ním spojené. Matka ve zmíněné útlé knížce je pro malého Josefa zásadní osobou. Na jedné straně je součástí vnějšího „zlého“ světa, na straně druhé je to ona, která ho naučí držet tužku. Tedy nástroj, jenž mu později dovoluje se od vnějšího světa odpoutat. Vzpomínky na dětství řadí tento korutanský literát volně, střídá je s postřehy z cest po Indii, kde pod vlivem četby Petera Handkeho a Ilse Aichingerové knihu tvoří. Určité pasáže se v textu opakují, připomíná tak lamentaci nebo modlitbu za zemřelé příbuzné.

Text Matěje Samce je více soustředěný. Výchozí situací je návštěva Josefa (Jan Hájek) u jeho podivínské sestry (Barbora Milotová), z dialogu se dozvídáme o nevyjasněném úmrtí jejich matky. (Tělo nalezli až po několika dnech kvůli zápachu sousedé.) Táž herečka v průběhu večera ztvární ještě Josefovu náhodnou známost z baru i matku – jako kdyby se všechny ženy Josefova života spojovaly v jednom předobrazu. Herectví Milotové je minimalistické, s rukama položenýma v klíně, s hlavou otočenou k bratrovi nehne brvou. Sestra, žijící sama s kočkami, dalo by se říci v sociálním vyloučení, rozvíjí konspirační teorie o únosu matky. Kočky, pojmenované po řeckých mýtických postavách, nebo (vtipně) po dvou ze tří Čechovových sester, jsou zpřítomněny nahraným zvukem mňoukání, což působí až hororově.

Ta žena, ten muž. Barbora Milotová a Jan Hájek v inscenaci Dech pražské MeetFactory, foto: MeetFactory – Andrea Černá

Zvuku v této inscenaci, která se zčásti odehrává ve tmě, náleží zásadní úloha. Diváci, usazení v sedacích vacích, se mohou pohodlně zaposlouchat, zasnít, nebo být dokonce na hraně bdělosti a dřímání. Důmyslný sound design dotvářejí autentické zvuky přírody, natočené v rakouských Alpách, přičemž určující je zvuk dechu, zrychleného fyzickým výkonem. Vnitřní monology Josefa se odehrávají právě na pozadí zvuků evokujících vysokohorskou túru, během níž si hlavní hrdina třídí myšlenky, vzpomínky na matku, vyrovnává se se svými frustracemi. Matka je znázorněna jako milující, něžná, ale zároveň odmítající, osamocená, nevyrovnaná a vyčerpaná samoživitelka, která občas ztrácí trpělivost a dokáže být i surová.

Tma spolu s Hájkovým naléhavým a přitom klidným projevem zve diváka k usebrání (je však narušeno několika ironickými pasážemi). Minimalismus se v inscenaci prolíná nejen do herectví. Prostá je rovněž scéna, tvoří ji převrácená, zespodu nasvícená vana, kámen a maketa choroše. I když se v souvislosti s inscenací Dech mluví o pomezí žánrů divadla a rozhlasové hry, pro mě je výsostným divadlem, založeným na hereckých výkonech, textu a hloubavé atmosféře. Přes rozjímavý ráz zde můžeme pozorovat dějový vývoj: Od úvodní expozice se přes vzpomínkové a sebezpytující monology Josefa dostáváme k závěrečnému monologu matky, v němž žena odkrývá průběh své smrti i myšlenky, které ji provázely.