Divadelní glosář: Hutný rej v Národním. Rozbitá věc v Rokoku. Už ani Mistr neví

Divadelní glosář přináší postřehy z divadelních produkcí vesměs nedávno uvedených v premiéře, ale nemusí to být nutným pravidlem. Autor si vyhrazuje právo nejen na subjektivnost, ale i na nekorektní vytahování do popředí pouze určitých aspektů zhlédnutého kusu.

Vztahy jsou obchod

Dramatický text Rej napsal rakouský spisovatel Arthur Schnitzler (1862–1931) v letech 1896/1897. Ovšem premiéru ta hra měla až počátkem dvacátých let v Berlíně a ve Vídni. Způsobila poprask. Autor uvádění Reje v Rakousku zakázal, jeho syn to prodloužil a zákaz padl až roku 1981. Dnes, po stu letech od premiéry, je to zdánlivě „neškodná“ klasika. Moderní civilizace přijímá zvěcnění, zpragmatičtění mezilidských vztahů, včetně milostných a sexuálních, chladněji a cyničtěji, než v čase premiéry Reje. Jak jinak uvažovali tehdejší (asi zdaleka nejen) středoevropští lidé! Vždyť Rej, označovaný za pornografii a vůbec nestoudnost, byl poprvé inscenován jen krátce po první světové válce, v níž právě Německo a Rakousko vehnaly miliony lidí na bitevní pole, a ty v ní našly smrt – tehdy zabíjení lidí „zprůmyslovatělo“. To však bylo považováno za správnou věc, kdežto divadelně zpodobněný rej mechanických vztahů mezi muži a ženami byl vnímán jako skandální.

V Národním divadle k režii Reje přizvali Francouze Arthura Nauzyciela a inscenace vznikla v koprodukci s Národním divadlem Bretaň. Nauzyciel zapojil své spolupracovníky (scéna, svícení, zvuk, choreografie), ale vyjma jedné hostující herečky (Gabriely Mikulkové) obsazení složil z kmenových herců a hereček ND. Jednotlivé figury jsou výrazně stylizované v řeči i pohybech. Vyžaduje to přesné hraní a soubor podává nadmíru koncentrovaný výkon. Šlapka, Voják, Služka, Mladý pán, Mladá dáma a další postavy mluví daleko víc k sobě samým a ke světu, než k člověku, s nímž jsou zrovna na jevišti a mají s ním vztah. Režie zdůrazňuje nesoulad uhlazeného povrchu a toho, co bublá pod ním. Nauzycielův přístup iritoval některé recenzenty, kteří považují Rej v ND za manýristický, chladný, mechanický, nudný. Vidím to naopak: inscenace má atmosféru, nesena je jemnou ironií, nepospíchá, plně dává zaznít slovům (nový překlad germanisty a básníka Pavla Novotného organicky vnáší do textu současné výrazivo). Těšil jsem se z každého pozvolného příjezdu staré tramvaje na scénu, která vždy dopraví danou postavu, aby provedla svůj part v dialogu s figurou, která touž tramvají přibyla na jeviště počátkem předešlého obrazu, a nyní právě skončila dialog s někým, kdo zase před ní tou tramvají přijel. A tak dále: je to štafeta, kolotoč dialogů, ritualizovaných setkání. Evokuje se tu minulost, prý třicátá léta minulého století, jak tvrdil v prohlášeních režisér, ovšem tohle časové zakotvení není čitelné. Na tom však nesejde. Vystavěn tu prostě je odešlý svět, který se nás sice netýká bezprostředně, zato zprostředkovaně ano – a to velmi. Postavy jsou v zajetí řečových automatismů, jimiž buď zastírají pravý účel svého jednání nebo tak úplně netuší, co slova, která používají, o nich říkají, k čemu také mohou odkazovat. A tento jednak zastírací, jednak „netušící“ režim řeči nám může být jako divákům velmi srozumitelný.

Skoro určitě si zajdu na Rej znovu, protože chci vidět, jak se inscenace během repríz „usadila“ (ostatně při premiéře byl part Vojáka zastoupen pouze hlasově, ze záznamu, neboť herec Petr Vančura měl zrovna covid) a chci si poslechnout uhrančivý Schnitzlerův text znovu.

Petr Vančura v inscenaci Rej pražského Národního divadla. Foto: ND – Petr Neubert

Nereformovatelný prostor?

Plodný německý dramatik Roland Schimmelpfennig (* 1967) je na tuzemských jevištích zastoupen už bezmála dvacet let – v červnu 2003 měla v pražském Divadle Na zábradlí premiéra jeho „antikorporátní“ hry z roku 2001 Push Up 1-3. Nejnovějším česky uvedeným autorovým kusem je Prasklej svět, který Schimmelpfennig napsal v druhé polovině minulého desetiletí (světovou premiéru měl v roce 2019 v Mnichově) a nyní jej mají na repertoáru Městská divadla pražská (MDP). Do přepychového sídla na vrcholu hory, které vlastní podnikatel v mobilních komunikacích Tom (v pražské inscenaci Jiří Štrébl), a žije v něm s mnohem mladší manželkou Sue (Petra Tenorová), přijíždí alternativní umělkyně Sophie (Martina Jindrová) a jeho přítel Jared (Tomáš Weisser). Účelem návštěvy je získat prostředky pro Sophiin projekt. Servis tomuto setkání, které mělo probíhat s náležitou vybraností, poskytuje služka María (Ivana Uhlířová). Velmi záhy se však projevují třídní danosti, antipatie, vyslovují se jízlovosti, slupka vybranosti padá, emoce tryskají. Tom a Sue nemohou zastřít svoji blazeovanost a přehlíživost, lůzrovský Jared svůj vztek vůči přepychu a přebytku podnikatelského páru. Ale hra není souvislým příběhem o jedné návštěvě. A služka María vidí možná víc, než celé kvarteto dohromady.

Pro Rolanda Schimmelpfenniga je příznačné experimentování s dramatickým tvarem. K jeho tvorbě proto není snadné najít inscenační cestu. Vyžaduje preciznost, ostrost. V Prasklým světě se realisticky napsané partie střídají s vizemi, racionalita s iracionalitou, vyprávění autor fragmentarizuje. Na jevišti Rokoka, jedné ze scén MDP, zůstala inscenace v režii Michala Dočekala kdesi v půli takové cesty. V originále se hra jmenuje Der Riss Durch die Welt. 170 Fragmente einer gescheiterten Unterhaltung, tedy (doslova) Trhlina skrze svět. 170 fragmentů ztroskotaného rozhovoru. Ten podtitul pražská inscenace vynechává, jenže on je důležitý, protože do určité míry napovídá, jak hru vnímat a také inscenovat. Respektive: vyžaduje od tvůrců i diváků určité úsilí poskládat si dotyčné fragmenty ve scelený obraz trhlin v našem vnímání a žití. Pražské provedení mele naprázdno. Hercům není moc co vytknout, ale jako kdyby jen předváděli jednotlivosti. Inscenace hraná bez pauzy nemá tah a negraduje – v tom smyslu, že by před publikem vznikal silný, oslovující, výmluvný obraz „popraskaného“ světa. Na scéně navržené Martinem Chocholouškem se toho hodně blyští, jenže oslňující efekt trvá jen chvíli, potom to přestanete vnímat a čekáte, „co teda“. A představení jen hrkavě plyne…

Nelze sice jednoznačně určit, nakolik se na rozpačitém výsledku podílí samotné prostředí Divadla Rokoko, ale bez vlivu nebude. Duch tohoto sálu není historicky či chcete-li kulturně nakloněn skoroexperimentům schimmelpfennigovské ražby. Jde to vůbec v Rokoku zvrátit? Notabene při konzervativnosti publika, které na jméno toho stánku nějak slyší? Nevím. Ale skoro jistě vím, že Prasklej svět v Rokoku dlouho nevydrží.

Jiří Štrébl, Tomáš Weisser a Martina Jindrová v inscenaci hry Rolanda Schimmelpfenniga Prasklej svět Městských divadel pražských. Foto: MDP – Patrik Borecký

Mlhavost z Rubínu

Do pražského A studia Rubín chodím rád, neboť pod dramaturgickým vedením třicátnice Dagmar Fričové (dříve Radové) se tu koncipují tematické sezóny a lidé „kolem Rubínu“ se pokoušejí uceleněji formulovat, co považují za symptomatické pro přítomný čas. A i když to mám s jejich inscenacemi tak půl na půl, nic to nemění na sympatiích ke snažení provozovaném v tomto podzemním sálku u Malostranského náměstí. Zrovna nejnovější titul Po škole se moc nepovedl. Napsal jej Jiří Ondra a režíroval Štěpán Gajdoš. Jde o variaci na archetypální příběh/vztah Mistra a Žáka. Rozptýlený, těkavý mladý muž s mobilem v ruce (Vojtěch Hrabák) je naprosto skeptický k tomu, co mu dala škola. Mistr (Hynek Chmelař) však již není onou tradiční autoritou, která s klidem a jistotou umí uhodit hřebíček na hlavičku. K tomu se k putující dvojici připojí chytrá Houba (Antonie Formanová). Ke změněným stavům vědomí a uvědomování si podstat není daleko. Jenže je to celé velmi abstraktní, upovídané a na jevišti se vrší rekvizita za rekvizitou, což zaměstnává hercům ruce a divákům oči, ale smysl konaného to neposiluje. Po škole je co do sdělování významů mlhavost, z níž jsou moudří možná jen tvůrci sami. To se prostě stává. Tedy ono se to na českých alternativnějších scénách stává docela často…

Mistr v nedbalkách (Hynek Chmelař), houba tajemná (Antonie Formanová) a Žák (Vojtěch Hrabák) v inscenaci hry Jiřího Ondry Po škole pražského A studia Rubín. Foto: A studio Rubín – Patrik Borecký