Fifty v Dejvicích: Zelenkovo zúčtování s padesátiletými chlapy nejde úplně na krev

Padesátník David (Ivan Trojan), architekt s řadou zahraničních realizací, se rozvedl a zchudl. Žije na hausbótu s výhledem na slepé rameno Vltavy a bytové domy v pražských Holešovicích. V podstatně teď nedělá nic. Spotřebovává zbylé úspory. Dává si pauzu. Zastavil se. Čeká, co přijde. Je unavený. Má momentálně vlastně pouze jedno přání: užít si sex ve třech, s dvěma ženami, nejlépe s mladšími o generaci, ne-li o dvě. Realizace téhle fantazie se dokonce zdá být na dobré cestě, ale Davidovi jej zhatí velká politika, konkrétně prezidentské volby v České republice, v nichž podruhé vítězí Miloš Zeman (děj hry se odehrává v letech 2016–2018). Inscenace ostatně nese podtitul Nerealizované trojky, zrušené grupáče.

Zamrzlý svět? Ne tak docela…

Všechny rozhodující figury v té hře něco chtějí a nemají to; anebo něco jiného říkají, a něco jiného praktikují – prostě si protiřečí. David postrádá klid, hlavně sám v sobě. Jeho mladší kamarád Roman (Václav Neužil) by rád byl úspěšným bubeníkem, ale z kapely ho vyhodí a ona pak konečně nahraje album, jehož závěrečným trackem ho zesměšní; kromě toho je Roman už trochu přestárlý rapl. Chodí se studentkou a aktivistkou Ninou (Denisa Barešová), která hlásá řadu velkých zásad, ovšem v praxi umí být pragmatická a pružná. Jan (Martin Myšička), rovněž architekt, Davidův spolužák z fakulty, na níž zůstal učit, je ze své pedagogické pozice spláchnut aktivismem korektnosti; nemá chuť a sílu se obhajovat, ačkoliv jeho svědomí se zdá být čisté. Třicátnická právnička Jana (Veronika Khek Kubařová) – při rozvodu zastupovala Davidovu manželku, nechala se od něho sbalit a vstoupila s ním do vztahu – cítí nenaplněnost. Chtěla by totiž dítě a je s to leccos u Davida skousnout, neboť jej sice vidí naprosto realisticky, ale cítí k němu lásku a sympatii. Ruska Poly (Elizaveta Maximová) se neuspokojeně plácá ve vztahu s poněkud jednoduchým přítelem (Tomáš Jeřábek) a začne si s Davidem, který s Janou sice dítě nechtěl, ovšem s Poly by, praví architekt, vychovával i osvojil si jejího potomka, jenž biologicky není jeho. Davidova bývalá manželka Andrea (Klára Melíšková) se tomu všemu s jistým pobavením podivuje, ale dotýká se jí to – vnitřní zranění prosakuje její sarkastickou slupkou.

Ivan Trojan a Martin Myšička v inscenaci Dejvického divadla Fifty, foto: DD – Hynek Glos

Celá ta mužsko-ženská srážka s přidanou politickou ingrediencí se odvíjí rázně, většinou dost vtipně, skoro vždy energicky. Zelenka umí vystavět situace a scény, ovládá umění point a střihů. V té jeho stavbě se nachází až jistá ekvilibristika – a také ovšem vysledovatelná mechanika. Což k Zelenkovi zkrátka patří: dobře se dají určit okamžiky, kdy v nějakém motivu přestřelí, vyhrotí jej ad absurdum, aby mu to spustilo žádaný řetězec dění. Pod absurditami a iracionálnem se u Zelenky vždy vyskytuje racionální rozvaha, nezakamuflovatelná vymyšlenost; což je mi chvílemi, přiznávám, docela protivné.

Ale i tak: tohle je zase „staré dobré“ Dejvické – s ohledem na zdejší vysloveně rozpačité nebo provozně standardní tituly minulých let (Každý má svou pravdu, Terapie, Vina?, Komplic, Absolutno). Samozřejmě, návrat na kruhy své v jejich lepším vydání je dvojsečný: dá se to číst jako znovunabytí kvality, anebo coby sázka na jistotu čili stagnace. Byl bych v tomto případě pro první možnost. Na serveru i-divadlo, který je obdobou třeba stránek ČSFD (Česko-Slovenská filmová databáze) nebo Databáze knih, se vzápětí po premiéře Fifty objevily téměř hyperkritické poznámky. Cituji: „Dejvické se zaseklo kdesi na přelomu devadesátek a nového tisíciletí. Co bylo cool, je dneska zívačka. Zelenkovi jdou dobře hry s přesahem k politice, Teremin, Molekula… Ale tohle hnípání se v krizi 50+ zavání doslovností.“ Nebo: „Dejvické divadlo někdy také šlápne vedle… Zelenkův text je dost banální, ne příliš vtipný, z poněkud staré doby.“

Nejsou to úplně férové výtky, i když za zmínku stojí. Samozřejmě, poetikou to není nic nového, viz výše řečené. Ale skoro bych se vsadil, že pisatelé vytýkající Zelenkovi „starobu“, by těžko akceptovali divadelní produkce, které jsou výrazově naprosto takzvaně up to date; ty se totiž co do poetiky nacházejí někde úplně jinde. A v uchopení ducha doby Zelenka neustrnul někde na přelomu století. David & spol. jsou figury z posledních let, kdy se svět (včetně české společnosti) kulturně posunul a nastavení zejména mladších generací se zásadně odlišuje od časů Příběhů obyčejného šílenství nebo Ucpanýho systému. Znejistění (nejen tuzemských) mužů středního věku dost pokročilo. A Fifty si to v sobě nese.

David ještě neskončil

Mám nicméně za to, že Petr Zelenka ve Fifty neměří všem stejně, i když ženské figury nenapsal o nic méně šťavnatěji než ty mužské. Ženy zde nahlížejí muže zcela bez iluzí, kriticky, ale empaticky a velkoryse. Jako kdyby dovedly lépe milovat a chápat. A přece je ta inscenace soft machistická; prosakuje to v detailech replik mužských postav, včetně – a možná především – Davida. Vycítit se to dá rovněž v základním posazení textu a jeho jevištního ztvárnění. Lze to při hodně dobré vůli snad i číst coby kritický obraz náhledu na ženy z hlediska dnešních mužských padesátníků. Osobně jsem však během večera v Dejvicích nabyl spíše dojmu, že Petr Zelenka těm padesátníkům velmi dobře rozumí a jejich tápání v podstatě fandí, protože jsou vystaveni kulturnímu tlaku, který autor v něčem považuje za fanatický, bez polotónů a atakující své objekty principem kolektivní (generační) viny.

Je však takový dramatikův a režisérův náhled věcí k údivu a odsudku? Vždyť ze své kůže se nikdo nevyvleče! Zelenka je v tomhle koneckonců poctivý. Bývá totiž – tedy alespoň pro mě – máloco trapnějšího nebo smutnějšího, než když se někdo z generace boomerů (ať muž či žena) zničehonic „sebeuvědomí“ a začne být papežštější než papež. Neboli: počne mistrovat, že ten či ta nebo to či ono není náležitě korektní, že to neodpovídá příkazům doby. Petr Zelenka inteligentně přiznává: takhle to vidím a jiný v tom už nebudu.

Staří kámoši z fakulty architektury. Martin Myšička a Ivan Trojan v inscenaci Dejvického divadla Fifty, foto: DD – Hynek Glos

Co mi na této inscenaci s její elegantní a funkční scénografií Nikoly Tempíra a s velmi dobrými hereckými výkony vlastně nejvíc vadí, není ona zmíněná mechanika absurdit, nýbrž celkové vyústění. Ostrost Zelenkova pohledu v závěru měkne. Že Davidův kámoš Roman nakonec sehnal místo u kapely Mňága a Žďorp je samozřejmě Zelenkův „interní“ fórek (s odkazem na autorův film z roku 1996 Mňága – Happy End). Že Davidova ex-manželka pojala za partnera Davidova kamaráda Jana je nadbytečná dopovězenost; tady je velmi cítit, jak to chtěl mít konstruktér Zelenka pěkně uspořádané. Ale především: hrany Davidových dilemat se v samém závěru zaoblí do nadějného nového skromného začátku, téměř melodramatického. Vzhledem k předešlým dějům mu není úplně snadné uvěřit a finální konstelace ženských figur kolem architekta dává na srozuměnou, že Davidovo mužství si ještě přijde na své. Je-li v něčem Fifty kusem autobiografickým, pak možná úplně nejvíc právě tady a v tomhle: v neochotě jít na dřeň, platit natvrdo; v tom konci je něco maloměšťácky konvenčního. Tíha přibližujícího se stáří se tu odtlačuje nadějí, která dramaturgicky nepůsobí zrovna přesvědčivě.

A teď ještě jinak: kéž by se s takovými sympatiemi a zápalenými výtkami jako o Fifty dalo hovořit o více tuzemských inscenacích uvedených v právě končícím roce! Protože taková symbióza dobrého řemesla, obstojné zábavnosti a ne zrovna banálních sdělení se na českých jevištích nevyskytuje zrovna často.