Komu máme fandit? Daniela Špinar a její proměna Rusalky i prince

Inscenace nazvaná hladní vodina: Rusalka je prvním počinem režisérky od odchodu z Národního divadla v Praze. Než se dostaneme k samotnému příběhu víly a prince, probíhá v prvních patnácti minutách diskuse s diváky moderovaná herečkou Zuzanou Onufrákovou. Na první repríze byli diváci v debatě vstřícní a otevření. Až na jednu divačku, která se proti tématu tranzice vymezila, přinesla počáteční až terapeutická pasáž nastolení jakési blízkosti a velmi přímým způsobem zastoupila neustále apelované sousloví – bezpečný prostor, jenž je alfou a omegou opečovávání tohoto tématu.

Bezpečný prostor máme připravený a směle do něj může vstoupit Rusalka. Marie Machová ukazuje ve svém výrazu i tělovém napětí vílí křehkost a čistotu. Rusalka chce podstoupit proměnu své identity z nadpřirozené bytosti v člověka, aby mohla být nablízku princi procházejícím v podání Patrika Děrgela výrazným obloukem od jemného a empatického muže přes machistické hovado k přiznání, že se cítí být ženou. Trojici herců uzavírá – diváky nejprve poznána coby moderátorka, dále pak v roli Ježibaby a Cizí kněžny – Zuzana Onufráková.

Daniela Špinar vede herce k pohybově výraznému jednání, ke stylizaci. Protagonisté tvoří precizně. Těla vibrují energií, ale nedusí tím herecký výraz a emoční vklad. I bez jakékoliv scénografie je jeviště plné. Atmosféru dokreslují práce se světly a výběr hudby – v inscenaci zazní tvorba skotské transgender umělkyně SOPHIE.

Rusalka v předloze nese téma proměny identity. Z víly se stává člověkem. Je to symbol, kdy opouštíme nadpřirozené (nepřirozené), abychom se mohli stát člověkem a pocítit pravou lásku. Abychom mohli být sami sebou. Avšak tvůrci inscenace přesměrují naši pozornost k princi, který v autorské fabulaci učiní coming out a stává se ženou. Rusalka jako symbol zůstává v pozadí a je zde jako podpora pro prince, u kterého ovšem těžko hledáme v předešlém jednání a chování motivace k oné proměně. Zmatení, které vyvolalo princovo odhalení pravé identity, bylo podpořeno například scénou, která byla ve svém zpracování emotivně i scénicky silná. Mezi Rusalku a jejího milého vstupuje cizí kněžna. Svede prince lacinými pohyby těla. Až v tanečním propletenci těl odehrají sexuální akt. Erotický náboj se transformuje do násilné bolesti, o to víc skličující za přihlížení samotné Rusalky. Princ je zde vykreslen jako machistický surový dominantní samec a jeho obraz podporuje následný monolog kněžny vygenerovaný z plakátových hesel dojímajících se nad úlohou ženy.

Patrik Děrgel a Marie Machová v inscenaci Divadla Letí hladní vodina: Rusalka, foto: Divadlo Letí – Dita Havránková

Inscenace poodkrývá potenciál předlohy pro zvolené téma – proměna identity, zde konkrétně transgenderu. Autorská invence však v některých pasážích od možností příběhu či Rusalky jako symbolu odbíhá a působí i v motivaci jednotlivých postav chaoticky. Lehce rozpačitý pocit se tedy dostaví rovněž v závěrečné scéně, kdy pozorujeme prince oblékajícího se do Rusalčiných šatů, zatímco Rusalka bere jeho pánský oblek. Přesto postavám fandíme a klišovitý happy end má možnost nás zasáhnout – tedy pokud fandíme celému tématu.

Autorka je studentkou magisterského oboru Teorie a kritika na DAMU a pedagožkou literárně dramatického oboru.