Známá pravidla periferie. Chlad panující v nové inscenaci Švandova divadla

Severské země ukrývají vedle nečasu cosi mýtického, pohádkového. Tuto dvojí tvář Martin Františák, umělecký šéf Švandova divadla, ukazuje propojením civilního dialogu a poetických pasáží. Básnická rovina tu však není odrazem idylického světa; jen jiným způsobem evokuje onu mýtickou povahu severu. Básně zakomponované do klasického dialogu dodávají textu na dynamičnosti a dovolují hercům proměňovat výraz, hrát si s melodií slov, propadat se díky veršům do nitra postav i ukázat řemeslnou dovednost přednesu. Textové formální protipóly tvoří kompaktní celek a poetický rozměr neubližuje srozumitelnosti příběhu, přestože je někdy pro diváka komplikovanější jej obsáhnout.

Výprava inscenace je úsporná. Po kamenných stěnách lemují jeviště poloprůsvitné bílé závěsy. Na scéně se nachází elektrický krb, žehlicí prkno a sáňky. V pravém zadním rohu se tyčí schody zakončené malou plošinou. Zvolená minimalistická výprava převádí diváckou pozornost především směrem k postavám příběhu.

Trailer k představení Srpnové světlo, zdroj: YouTube

Bratři Karel (Matěj Anděl) a Ondřej (Jan Mansfeld) žijí společně v jedné domácnosti. Setkáváme se s nimi, když Karel přivádí dívku Eli (Anežka Šťastná) a chystá se pojmout ji za manželku. Příběh se otevírá radostnou zprávou, ale prvotní nadšení příští nevěsty se vzápětí utápí v těžké atmosféře bratrského zázemí. Eli je vhozená do destruktivního prostředí. Právě přes ni nahlížíme bratrský vztah infikovaný minulostí a poznáváme pravou tvář paní Eklmanové (Bohdana Pavlíková), která dochází za Karlem a Ondřejem, o něž se stará od dětských let. Nezastupuje vřelou a bezpodmínečnou mateřskou lásku. Nárokováním si jednoho z bratrů vyživuje vykloubenost vztahů a stává se dirigentem dění. Bohdana Pavlíková propůjčuje Eklmanové ostrost, jistý nadhled a neotřesitelné sebevědomí. Rozvážně, vzpřímeně, pevným krokem prochází prostorem a s neústupnou ráznou dikcí rozdává „synům“ povely. Převahu postavy herečka nebuduje prvoplánově vnějšími prostředky, nýbrž staví dominanci z vnitřního napětí.

Snoubenka Eli tomu úplně nerozumí. Anežka Šťastná v inscenaci pražského Švandova divadla Srpnové světlo, foto: Švandovo divadlo – Michal Hančovský

Proti zralé a zkušené Eklmanové stojí Eli přicházející s úsměvem a projevem místy až exaltovaným. Anežka Šťastná od nadšeného úsměvu postupně stahuje energii do svého nitra a podstupuje v něm skličující boj. Její Eli prochází entuziasmem, údivem, poblouzněním, láskou, vzdorem, smutkem i odevzdáním se. Herečka ve výrazu odlišuje jednotlivé proměny postavy přesně. Na postavě Eli je rovněž viditelná ona bezútěšnost prostředí, do něhož je zavlečena. Okolí ji pohltí a zničí – podobně jako všechny ostatní postavy. Do těžkosti osudů Eli, bratrů i Eklmanové vnáší tragikomické odlehčení Marie Štípková jako pastor. Herecký výraz je u ní nadsazený, ale postavu nedegraduje. Štípková dokáže udržet balanc mezi stylizací „sprostého božského frajera“ a vnitřním monologem postavy odkrývající lidskou stránku pastora.

Předností Srpnového světla je propracovaný text a ženské herecké výkony. Martin Františák se obrací ke známému vztahu člověka a prostředí, které jedince determinuje v jeho myšlení, jednání, a nakonec i v osudu. Závan vesnického realismu. Vykloubenost vztahů se zde tedy přisuzuje prostředí a minulosti postav. Známý princip. Básnické obraty pracující s metaforou mají svoji přitažlivost. Příběh sám o sobě a osudy postav však žádné nové otázky nepokládají.

Autorka je studentkou magisterského oboru Teorie a kritika na DAMU a pedagožkou literárně dramatického oboru.