Divadelní glosář: Havelkovský výhul Na provázku. Konec izolace zdaleka nenastal

Divadelní glosář přináší postřehy z divadelních produkcí vesměs nedávno uvedených v premiéře, ale nemusí to být nutným pravidlem. Autor si vyhrazuje právo nejen na subjektivnost, ale i na nekorektní vytahování do popředí pouze určitých aspektů zhlédnutého kusu.

Těžko se to vydýchává

Vykouření v brněnském Divadle Husa na provázku je reakcí na událost z jara 2018. Tehdy byly v rámci festivalu Divadelní svět Brno uvedeny dvě inscenace chorvatského režiséra Olivera Frljiće a jedna z nich, Naše násilí a vaše násilí, vyvolala pobouření – během představení, jež se odbývalo právě v Huse na provázku, na scénu napochodovalo brněnské uskupení Slušní lidé a produkci přerušilo. Následoval nejen mediální poprask, ale také žaloby kardinála Dominika Duky a advokáta Ronalda Němce na Centrum experimentálního divadla, pod něž Husa na provázku spadá. Nakonec spor o to, zda inscenací byla dotčena práva křesťanů a nepřijatelně napadena civilizační podstata naší společnosti, doputoval až k Ústavnímu soudu, který žalobě nevyhověl. Tvůrci Vykouření – v čele se spoluautorem a režisérem inscenace Jiřím Havelkou – chce prostor Provázku s odstupem „vyčistit“ a vrátit debatu tam, kde začala, totiž do divadelního prostoru.

Hned na začátku Vykouření herci a herečky různými tyčinkami a kadidly sál Provázku pořádně zahustí, zakouří. Z nastalé mlhy se začnou vylupovat scény, v nichž se aktéři a aktérky bleskově převtělují, slovy a akcemi demonstrují, co je to semióza, znakový proces, kdy určitá skutečnost se stává znakem. Tato praktická lekce ze sémiotiky si nebere servítky: drsně, vtipně, nekorektně nakládá s tělesností, s atributy křesťanství i islámu, s víceznačností. Nic tu není svaté. Herci a herečky provázkovského souboru to rozjedou. Volume je parádně vytočeno doprava!

Ale pak se inscenace zklidní – a trochu jí i spadne řetěz. „Po praxi“ totiž následuje „teorie“. Soubor zasedne za dlouhý stůl, odkaz na Poslední večeři je zřejmý (jen Ježíš u stolu chybí, pozoruje to vše zpovzdálí), a každý z aktérů sugestivně pronese směrem k publiku monolog, který vyjadřuje určitý postoj ve sporu o to, co bylo na divadle předvedeno. Existuje tedy nepsaná dohoda s diváky, že ti dobře vědí, o jaký spor v kauze Frljić šlo a že toto „kolokvium“ se vede o principech, co divadlo jako lidská aktivita (z)může. Jiří Havelka v tomto názorovém vícehlasu, v němž čerpal z dokumentárních materiálů o případu, téměř „veřejnoprávně“ rozehrává rozporuplnost pohledů, aniž by někdo z herců či hereček svým provedením dehonestoval traktované stanovisko. To je sice „občansky“ sympatické, ale divadelně to začne být mechanické, divák po určité chvíli už jen čeká, kdo z účastníků „poslední večeře“ ještě nepromluvil, a čím asi to názorové spektrum dobarví.

Každopádně je Vykouření rezonující produkcí, pevně ovšem vsazenou do brněnských reálií, ba přímo do sálu, kde se hraje. Však také zatím v Huse na provázku nepočítají s tím, že s tímto titulem vycestují mimo své město.

Řekněte, jak to vidíte. Zleva: Růžena Dvořáková, Tereza Marečková, Vladimír Hauser, Jan Kolařík a Sylvie Krupanská. Záběr z inscenace Vykouření brněnského Divadla Husa na provázku, foto: Husa na provázku – David Konečný

Izolováni zdaleka nejen pandemií

Na poslední chvíli jsem v Disku, scéně pražské DAMU, stihl Instalaci izolace, jednu z absolventských inscenací ročníku, který svůj pobyt na škole završil před prázdninami. V Disku se to má tak, že titul za určitých podmínek a po jistou dobu může být na repertoáru scény, i když tvůrci již nejsou studenty DAMU. A tohle byl ten případ. Disk byl ten večer narvaný, šlo o derniéru a vládla specifická atmosféra – publikum dýchalo s účinkujícími, fórky (pro nezasvěcené někdy obtížně rozšifrovatelné) rezonovaly, na konci se dostavily aplaus, výkřiky i – slzy… Ročník definitivně Disku zamával.

Instalace izolace byla kolektivním, autorským dílem studentů a studentek herectví na katedře činoherního divadla, kteří na oproštěnou scénu přinesli kromě kvádrů, které různě přesouvali či se s nimi potýkali, svá osobní témata a ochotu improvizovat. „Výchozím bodem pro tvorbu je pocit izolovanosti dnešního světa a člověka v něm. Z improvizací a osobních monologů se utváří silná generační výpověď,“ psalo se v Disku k inscenaci. Nejsem si jistý, zda to výpověď byla silná, na to mi přišla – ale z derniéry těžko soudit – poněkud „interní“, především k sobě samé pronášená, nicméně rozumět se jí v zásadě dalo i navzdory generačním propastem. Pod všemi těmi hlody, výkruty, parodiemi, stylizacemi či odvázanostmi tiše plynuly smutek a nejasná budoucnost. Žádné: My to světu ukážeme! Ale: Užijme si aspoň tohle, bůhví, co bude potom. Byl to ročník, do jehož studia tvrdě zasáhla covidová pandemie, to je jasné, ale ona „izolace“ má hlubší příčiny a širší dosah, než byly covidové restrikce.

Jsem rád, že jsem Instalaci izolace viděl. Jako pro toho, kdo se snaží produkci divadel v hlavním městě sledovat relativně soustavně, je dobré znát, kdo v kterém ročníku DAMU se herecky či režisérsky klube. A kromě toho inscenace tohoto typu přinášejí zprávu o mentálním nastavení nastupujících generací. Zprávu, kterou totiž v nějaké artikulované podobě není vždy jednoduché získat.

Jsme tu úplně sami? Scéna z inscenace Divadla Disk Instalace izolace, foto: Disk – Ranaji Deb

Představy suchozemců o moři

Poprvé s pražským Divadlem v Dlouhé navázal spolupráci Jan Frič, který byl do konce loňské sezóny kmenovým režisérem Národního divadla, ale předčasně z něho odešel spolu se šéfkou činohry Danielou Špinar, která už měla první scény dost, i když jí tam nikdo nehty netrhal, ostatně tohle nejsou metody ředitele ND Jana Buriana. (Dovedu si představit, že ten člověka vypudí svou politicko-diplomatickou stékavostí, která je schopná vyvažovat různé tlaky a slaďovat protivy, ale jen do té doby, než si člověk řekne, že mu ta hra na harmonii už leze krkem.) Současné kontakty Jana Friče (* 1983) s Dlouhou nejsou omezeny na inscenaci Už není třeba dělat vůbec nic, pod níž je dotyčný podepsán nejen režijně, nýbrž také jako spoluautor scénáře a scény; současně se totiž v kuloárech hovoří o tom, že právě Frič by mohl v uměleckém vedení Dlouhé nastoupit na uvolněné místo po režijní dvojici SKUTR (Martin Kukučka & Lukáš Trpišovský), která se v nynější sezoně ujala vedení činohry v Národním.

Tématem Jana Friče posledních let je nadprodukce, únava z ní. Primárně to myslí divadelně, hovoří o únavě ze zdejšího provozu, ale jistě by se nebránil tomu, kdybyste mu řekli, že jím tematizovanou únavu lze vztáhnout i na současný způsob života jako takový. Inscenace Už není třeba dělat vůbec nic je reakcí na tento stav, ale i produktem tohoto stavu. Je to věc velmi nejednoznačná jak co do tématu a výkladu, tak kvality.

Vpravo na jevišti se nachází kamera, světlo a židle – na ni hned na začátku usedne a po většinu inscenace na židli také setrvá Marie Poulová. Její proměnlivá a oduševnělá tvář je v detailu promítána na velké plátno v zadním plánu jeviště. Prostor pod plátnem a po stranách jeviště vymezuje prostor zábradlí a něm pověšený lodní kruh; připomíná to tedy lodní palubu. Po „ní“ se pohybuje pět postav. Říct, že spolu hovoří, by bylo poněkud odvážné, ony spíše pospolu pronášejí jednotlivé repliky (nejednou vzaté z literárních děl), které na sebe slyší po básnickém způsobu, asociativně a atmosféricky. A rovněž „nějak“ komunikují s tváří Poulové. Pro živel vody je příznačné vlnění a vlny slov a obrazů se tady převalují jedna přes druhou; zřejmě se tu chce evokovat jistý druh pohybu, nezáměrného, tekutého, nespěchavého, pohybu zintezivňujícího vnímání. Že by cosi na způsob lucidního snění? Divák si na to musí hledat odpověď sám, já v tom tady moc nepomohu.

Některé momenty mi přišly pěkné samy o sobě, jako poezie okamžiku, lyrické existence, básnické bezúčelnosti. Ale zhruba hodina a půl mi přijde na tohle příliš. A proložení onoho zpomaleného jevištního existování dvěma písněmi, jejichž ladění je úmyslně shazující, mi přijde jako divné gesto – tedy pokud to nemá být oddychová chvíle od abstraktních promluv a obrazů, ale to bych raději, kdyby se přemíra abstrakce „řešila“ jinak, než humorem vedeným skoro na komoru. A sugerování pocitu, že tam kdesi na jihu, u moře, se věci vyjeví ve větší opravdovosti, že tam lze dosíci jisté harmonie, je představa suchozemce, který k mořskému či oceánskému živlu přicestuje v dovolenkovém čase, kdy moře či oceán zimně neběsní, kdy nedává vůči člověku najevo svou naprostou převahu a lhostejnost.

Herecký sextet Jan Frič bezesporu vyladil, je to režisérsky jemná práce, téma večera si nejspíš naformulovali, takže asi vědí, o čem a proč to hrají, ale z vnějšího pohledu se ušlá cesta ukazuje být zároveň i cílem. Jako kdybychom hleděli na proces, který si aktéři užili, obohatil je, ale ustrnulo to v procesuální fázi a zpráva pro publikum není až tak důležitá. Dramaturgicky je to v repertoáru Divadla v Dlouhé exotická položka. Daleko spíše si ji dokážu představit na jiné pražské scéně, ve Studiu Hrdinů. Dávám tomu pár repríz v letošní sezóně, do další sezóny tenhle titul sotva přejde.

Záběr z inscenace v pražském Divadle v Dlouhé Už není třeba dělat vůbec nic, foto: Divadlo v Dlouhé – Martin Špelda