Kvarteto energických důchodkyň si ještě chce užívat. Má to však háčky…

Rodačka z rakouského Klagenfurtu Anita Augustin (* 1970) v současnosti působí jako dramaturgyně na volné noze v Berlíně. Svůj román, jehož originální název Der Zwerg reinigt den Kittel parafrázuje přísloví Der Zweck heiligt die Mittel (účel světí prostředky), sama převedla do divadelní podoby. Zatímco román do češtiny přeložen nebyl, na dramatizaci u nás nyní došlo.

Čtveřice kamarádek se setkává čtyřicet let po společné dovolené v Itálii. Tehdy to byla fakt nezapomenutelná jízda, Madonna hrála na plný pecky. Teď by si vitální babičky mohly společně začít užívat důchod. Ostatně Madonna už je také v důchodu. Ale hlavně by měly být společnosti ještě užitečné, jak jim vštěpuje ministryně pro rodinu, seniory, ženy a mládež. Mohly by třeba háčkovat čepičky nedonošencům. Jenže na dobročinnost a ruční práce tyhle stárnoucí dračice nikdy moc nebyly. Takže vymyslí plán. Možná to zní jako legrace, ale bezstarostnou komedií hra Jednou hole, jednou na nože rozhodně není. A přestože se téma točí kolem stáří, není ani sociálním dramatem. Pohybuje se na hranici žánrů, přičemž nečekané rozuzlení na konci hry je až detektivní.

Čtveřice důchodkyň si chce zajistit pohodlné stáří, simuluje proto totální bezmocnost, aby se dostala do luxusního domova pro seniory. Realita v důchoďáku je však jiná. Čeká je přísný režim, sadistická vrchní sestra, necitlivá a mechanická péče a hromadná povinná zábava. Stačí málo a naštvané stařenky se za brutální útok na ministryni pro seniory ocitají ve vězení. Aby vyvázly z kriminálu, musí jedna z nich, Almut, dokázat, že je nepříčetná. Během terapie s doktorem Kluppem se odhalí její celoživotní trauma a také ona nečekaná skutečnost, kterou nebudu prozrazovat.

Koncept dramatické předlohy jsem považovala během sledování představení za problematický. Spíše než o jednotnou dějovou linku jde o jednotlivé útržky – o vzpomínky, o sadistické představy misantropické Almut či o ironické a drzé úvahy o krásách stárnutí. Někdy jsem měla dojem, že autorka vršila jednotlivé scénky, naplněné notnou dávkou drsného humoru, páté přes deváté. I když slovní humor nelze textu upřít a je i zásluhou českého překladu Ivy Michňové, že tak dobře vynikl.

Monika Švábová, Veronika Janků, Apolena Veldová a Matyáš Darnady v inscenaci plzeňského Divadla Josefa Kajetána Tyla Jednou hole, jednou nože, foto: DJKT – Irena Štěrbová

Zlomyslné a duševně vyšinuté stařenky nejsou prokreslenými charaktery, nikterak se nevyvíjí, divák se s nimi asi moc neztotožní ani mu nebudou sympatické. Text ovšem skýtá herečkám perfektní příležitost, jak si zařádit. A to se daří. Apolena Veldová jako gestapácky drsná tělocvikářka oslní přemetem. Monika Švábová coby podezřele šťastná vdova, kudlanka, je ztělesněním elegance. Do party skvěle zapadla hostující Veronika Janků v roli poživačné samice Suzanny. Ta se stejnou chutí, s jakou požírá bonbony, udržuje intimní poměr s ředitelem důchoďáku. Snad pouze postava Almut, se kterou si výborně poradila Jana Kubátová, dává větší prostor pro nějaké charakterové vykreslení. Pravděpodobně nespokojenost s vlastním životem vede Almut k nenávisti k okolnímu světu a sadistickým představám, trpí také chronickou nespavostí a v důsledku traumatu se bojí zavřít oči. Aktérky inscenace hrají jako o život a hojně komunikují s publikem, které se evidentně baví. Velkým komediálním talentem je pro mě Matyáš Darnady, jenž ztvárňuje, jak předepisuje text, všechny ostatní postavy: ministryni, civilkáře, rozličné obyvatele domova, unaveného autobusáka.

Nápaditá a přitom funkční scéna je stejně jako kostýmy dílem Michala Spratka. Půlkruh, jehož levá polovina evokuje společenskou místnost, je v druhé polovině měkce polstrovaný jako v blázinci, ze stěny se rafinovaně vyloupne lůžko. Bavily mě invenční a nepopisné scény, třeba znázornění hygieny v domově, kdy si dámy stoupají za plexisklo, které Matyáš Darnady omývá stěrkou. Skvělé byly filmové dotáčky – reklama na důchoďák nebo projevy ministryně. Chytře se pracuje i s hudbou nebo se světly.

Inscenace je to zkrátka svižná a zábavná. Snaha vymanit se z celospolečenského tlaku, nebýt jen milou a ještě stále užitečnou babičkou, nýbrž žít si po svém a užívat si. To mohla být ústřední myšlenka hry. Jenže po závěrečném rozuzlení je všechno úplně jinak, najednou mi ten smysl unikl…