Ceněná divadelnice Zoja Mikotová: I jazyk neslyšících se dá ohýbat všemi směry
Propojuje svět neslyšících a slyšících – více než třicet let. Režisérka, pedagožka a výtvarnice Zoja Mikotová krátce po revoluci založila na brněnské JAMU Ateliér výchovné dramatiky Neslyšících. Ve své tvorbě myslí také na dětského diváka.
Nedávno jste dostala Cenu Ministerstva kultury za přínos divadlu. Co divadlo přineslo vám?
Životní naplnění, práci, potěšení.
„Znakování je překrásný balet rukou,” řekla jste na konferenci TEDx. Jako dítě jste prý chtěla být baletkou. Splnila jste si tento dětský sen skrze jazyk neslyšících?
To je velmi zasutá vzpomínka. Měla jsem dlouho vykloubené nohy, byla jsem v železném strojku a vypadalo to, že vůbec nebudu chodit. Skutečně to bylo pouze přání a dětské kresbičky. Znakový jazyk ale může být opravdu překrásným baletem rukou.
Řekla byste, že je znakový jazyk estetický sám o sobě? Anebo ten, kdo jej používá, do něho estetické kvality musí vnést?
Je to jako s každým jazykem: Dá se ohýbat všemi směry, a jestliže ho považujeme za estetický, je to hlavně díky mluvčímu. To platí, ať už se vyjadřujeme hlasem, anebo svýma rukama.
Výtvarnice, režisérka a choreografka Zoja Mikotová, foto: archiv Zoji Mikotové
Co byl ten prvotní impuls, díky němuž jste s neslyšícími začala pracovat?
Neslyšící se přirozeně zajímali o pantomimu, to bylo odvětví divadla, v němž jim jejich handicap nevadil. Já se pantomimou zabývala a díky tomu jsem neslyšící poznala.
A jak to bylo dál?
Dostala jsem možnost pracovat s Pantomimou S. I., kterou v Brně založili pánové Zemánek a Kostelník. Dostali pozvání do Japonska – pantomima neslyšících tady byla opravdu na velmi vysoké úrovni. Mě poprosili, zda bych jim nevytvořila kostýmy. Už jsme se nesetkávali povrchně, skutečně jsme spolupracovali. Tehdy jsem se dozvěděla, že neslyšící děti, respektive teenagery, nic moc nečeká – neměli možnost jít na střední školu, i na základní škole měli velmi omezené osnovy. Většina z nich šla do učebních oborů přesně určených každému městu; například v Brně se dívky mohly stát pánskou krejčovou. Málokdo z tohoto začarovaného kruhu prorazil. To mnou otřáslo. Všichni mi připadali krásní a nadaní.
Říkala jste, že prvotním impulsem byl váš zájem o pantomimu. Ale divadlo neslyšících je mnohem bohatší. Jak se povedlo překročit stín pantomimy – a otevřít široké možnosti pohybového divadla?
Uběhlo mnoho let. Pan Kostelník poté, co se rozešel s panem Zemánkem, který zůstal v Pantomimě S. I., založil společnost pro podporu kultury neslyšících SORDOS. Ta se více zaměřovala na děti, a nejen skrze pantomimu, nýbrž celkově na divadelní a výtvarnou činnost. Pan Kostelník se pak stal i iniciátorem vysokoškolského studia neslyšících, protože politické klima po roce osmdesát devět tyto společenské změny dovolilo. Já v té době na JAMU učila herecký pohyb, Petr Šmolík akrobacii. Studium podpořil také Jaroslav Hrubý z vládního výboru pro zdravotně postižené. Skutečnost, že tento vládní výbor vznikl, byla novinka – tehdejší děkan Josef Kovalčuk prostě měl otevřené srdce, návrh přijal a pomohl jej specifikovat směrem právě k dramatické výchově.
Z inscenace Hrdinky, kterou režírovala Zoja Mikotová, foto: archiv Zoji Mikotové
Nedávno měla premiéru inscenace Hrdinky, kterou jste režírovala. Proč jsou pro vás Helen Keller a Anne Sullivan, o nichž inscenace vypráví, hrdinkami?
Jednadvacetiletá dívka Anne, bez pedagogického vzdělání, dokázala intuitivně najít cestu k závažně postižené dívce Helen Kellerové. Ta – přestože se narodila jako zdravá – ještě před svým druhým rokem života, po silné infekční nemoci, oslepla a ohluchla. Nestačila tedy ovládnout základy jazyka, teprve začala poznávat život. Neměla možnost jakkoliv komunikovat.
Když vyrůstala, stala se pro rodiče neovladatelnou; nevěděla, co se sebou, jak reagovat. Její rodiče naštěstí byli docela movití a mohli si dovolit opatřit vychovatelku – právě Anne Sullivanovou. Ta po nemoci přišla o zrak, ale díky operacím se jí navrátil. Nicméně to již ovládala slepecké písmo i dotykovou abecedu. Takže Anne a Helen spolu našly kontakt. Než Anne prolomila Helenino zatemněné vědomí a mohla ji začít vyučovat, byla to složitá cesta. V pozdějším věku jí byla skvělou životní společnicí. Doslova jí otevřela svět i komunikaci.
Plánujete reprízy Hrdinek?
Nemáme žádnou pravidelnou scénu, ovšem usilujeme o hostování. Doufám tedy, že se nám povede inscenaci znovu uvést v prosinci a pak po Novém roce.
Z inscenace Hrdinky, kterou režírovala Zoja Mikotová. Veronika Slámová a Šárka Šildová v hlavních rolích, foto: archiv Zoji Mikotové
Co by se slyšící lidé měli od neslyšících naučit?
Pokud spolu neslyšící chtějí komunikovat, musí se na sebe dívat. Když se lidé dívají z očí do očí, považuji to za nejkvalitnější rozhovor. To je jedna z věcí, kterou by bylo dobré si odnést.
Máte za sebou i řadu divadelních her pro děti. Uchovala jste si ten dětský pohled na svět?
Myslím, že ano; bez toho bych asi nemohla takové inscenace připravovat.
V rozhovoru pro web art9 jste řekla, že vás více naplňuje práce pro děti než pro dospělé. Proč?
Cítíte od nich bezprostřední reakci, jestli je to zajímá a naplnilo je to pocitem štěstí. Když se jim inscenace nelíbí, dokážou to dát jasně najevo. Navíc ještě před rokem osmdesát devět mě nelákalo dělat divadlo oficiálního směru; oblast tvorby pro děti se mi jevila jako nejsvobodnější.
Z inscenace Hrdinky, kterou režírovala Zoja Mikotová. Veronika Slámová a Šárka Šildová v hlavních rolích, foto: archiv Zoji Mikotové
To jste naznačila i v českotelevizním pořadu Před půlnocí v roce 2012; tenkrát jste řekla toto: „Hlavně jsem neměla pochybnosti o tom, že dělat divadlo pro děti má smysl. Zatímco ostatní divadla mi v té době smysl nedávala.” Jaké divadlo má pro vás smysl v současnosti?
To, které ukazuje možnosti komunikace, které se nebojí ukázat i slabosti lidí a odhalit city, nálady. Cituplné divadlo. Ale tím neříkám, že by mělo být jenom laskavé!
Sledujete současné dětské divadlo? Jakou inscenaci byste doporučila?
Bylo by jich hodně. Vážím si mnoha inscenací, které se hrají v pražském Divadle Minor, stejně jako v královéhradeckém Divadle Drak nebo v Naivním divadle v Liberci. Tato oblast je v České republice na vysoké úrovni, nebo alespoň na úrovni, která se nebojí dětem předkládat i problematická témata, a současně nepostrádá všeobecnou kultivaci.
Z inscenace Hrdinky, kterou režírovala Zoja Mikotová, foto: archiv Zoji Mikotové
Když připravujete inscenace pro děti, máte na mysli hlavně je, anebo přemýšlíte i o tom, zda se to bude líbit jejich rodičům?
Na rodiče příliš nemyslím. Vždyť děti, které do divadla přijdou, mají rodiče, kteří byli dětmi. Nijak to nerozlišuju. Někdy se říká: „Tady musíme dát nějaký vtípek i pro rodiče.“ Ale když je to dobré divadlo, tak rodič, který se o své dítě zajímá, v něm leccos sám objeví.
Vloni jste na pražskou Letní Letnou – spolu s Antonínem Novotným – přišla s inscenací Čekání na… Byla o tom, jak celý život na něco čekáme. Vyplatí se čekat?
Vyplatí, ale z mého pohledu by to nemělo být pouze pasivní čekání.
Co vás činí šťastnou?
Na to se těžko odpovídá. Někdy je to jen krásně zbarvený list na podzim. Nemusí to být nic světoborného, spíš to jsou takové střípky, které se skládají.
Zoja Mikotová (* 1951)
Výtvarnice, režisérka a choreografka. Vystudovala činoherní režii a metodiku pantomimy na Divadelní fakultě JAMU. V roce 1992 tam také založila studijní obor Výchovná dramatika Neslyšících (VDN). Jako režisérka a choreografka působila v řadě divadel u nás i v zahraničí. V současnosti spolupracuje s divadelním spolkem Oukej, ve kterém vznikla inscenace Hrdinky?! s Veronikou Slámovou a Šárkou Šildovou v hlavních rolích. V roce 2006 dostala medaili Ministerstva školství, mládeže tělovýchovy II. stupně za uměleckou a pedagogickou činnost. V roce 2007 jí byla udělena Zlatá medaile JAMU. A letos získala Cenu Ministerstva kultury za přínos v oblasti divadla.
