Eliška Kováříková: „Dětem se humorná brutalita líbí“
Profilový rozhovor s Eliškou Kováříkovou, jejíž film Příběh hrůzostrašné Eliz, který napsala a natočila společně s Adamem Struhalou, byl letos nominován na Cenu české filmové kritiky i na Českého lva.
Eliška Kováříková se v dětství batolila mezi pilinami a odstřižky látek, otec vyřezával loutky a matka jim šila šaty. Sama svá raná léta nazývá „romantickým způsobem žití”. Odmala viděla umění všude okolo sebe, kreslila, věnovala se divadelní improvizaci. Na vysoké škole nejprve studovala architekturu – bakalářské studium liberecké Technické univerzitě zakončila v roce 2016. To už zároveň byla dva roky studentkou scenáristiky a dramaturgie na pražské FAMU (tu absolvovala vloni), protože u architektury jí chybělo psaní příběhů.
V letech 2018 a 2019 získala na FAMUFESTu první cenu v kategorii Nejlepší nerealizovaný scénář se snímky Ultraspeed oversweet a Vzteklá krása, který během festivalu MFF Karlovy Vary také obdržel cenu Filmové nadace. Vzteklá krása nyní vzniká v režii Štěpána Altrichtera (Schmitke, Národní třída) jako celovečerní film.
Na FAMU začala Eliška spolupracovat se spolužákem Adamem Struhalou. Spolu rovněž vedou dětský kroužek filmového herectví. Mezi svými svěřenci našla několik herců a hereček pro multižánrový krátkometrážní (28 minut) film Příběh hrůzostrašné Eliz, který napsala a natočila společně právě s Adamem Struhalou. Snímek byl letos nominován na Cenu české filmové kritiky i na Českého lva (v obou případech nakonec zvítězil Milý tati režisérky Diany Cam Van Nguyen).
Eliška nyní bydlí v Praze, kde jí v práci pomáhají zrzaví kocouři Serafín a Bonifác, které příležitostně trénuje pomocí rolniček, barevných talířů a kočičích mlsek. V jejích filmech i v příjemném bytě je na první pohled vidět hravost; jsou zde vystavena díla mámy a táty, včetně malovaného houpacího koníka.
