Držme se toho, co funguje. Divadlo Na zábradlí rozmnožilo svoji galerii vyšinutostí

Scénograf Marek Cpin proměnil jeviště v pokoj laděný do hnědých, šedivých a starorůžových tónů. Dominantním kusem nábytku je manželská postel přiléhající k levé stěně jeviště. V pozadí scény jsou dvě koženková křesla. U pravé stěny stojí stolek s televizí. Pokoj vyhlíží zcela klasicky. Užité barvy nepůsobí studeně především díky dřevěnému obložení lemujícímu dvě protilehlé strany. Prostor však není zabydlený. Má výraz „obecné“ ložnice, jež by mohla být zaměnitelná za jakýkoli průměrný hotelový pokoj, kam přicházejí různí lidé a odehrávají se různé události.

Jednotlivé mikropříběhy se skládají do celistvé mozaiky. Chytáme střípky osudů. Nedostává se však prostoru pro jejich důkladné poznání. Postavy prochází pokojem, na chvíli se zastaví a – opustí nás… Ve zvoleném způsobu vyprávění je to zcela dostačující. Nemáme potřebu se pídit po detailech, nechybí drobnokresba charakteru. Zasypává nás řetězení bizarních zápletek i absurdních point. Textová předloha nese absurditu v samotném příběhu, podpořena hravým autorčiným jazykem. Tyto dvě složky se staly materiálem, který režisér Mikulášek vyzdvihl stylizovaným hereckým projevem – každý herec pracuje se svou osobitou komikou, ale všechny spojuje jakási sebeironie, nadhled. Režie těží z chemie souboru. Baví se sami herci, a diváci s nimi. Na jevišti jsou zřetelné jednotlivé osobnosti, tvoří však kompaktní celek.

Podstatné není načrtnuté příběhy analyzovat, nýbrž nechat na sebe působit vykloubenost a vychutnávat si vyšinuté postavy nebo zápletky. Muž zavraždí mladou dívku, z jejího masa uvaří polévku a nabízí ji návštěvě. Žena pyšnící se titulem nejtlustší ženy Finska. Další muž tvrdí, že jeho motorovou pilu ukradl medvěd. Žena závislá na prášcích řeší svůj problém sňatkem s doktorem…

Magdaléna Sidonová v inscenaci Divadla Na zábradlí Medvěd s motorovou pilou, foto: Divadlo Na zábradlí – KIVA

V inscenaci zazní živá hudba, jejímž autorem je herec Vojtěch Vondráček. I tato složka má komický tón. Příkladem může být kytarové sólo Jiřího Vyorálka nadsazeně prožité v duchu rockové star. Elektrické kytary doprovází dva kontrabasy. Živá kapela na jevišti udává vybraným scénám temporytmus a i jako zvuková kulisa je svébytnou a podstatnou součástí celého tvaru.

Režisér Jan Mikulášek v Medvědovi s motorovou pilou navazuje na svou předešlou práci se souborem Divadla Na Zábradlí. Zřetelně nese rukopis autorského přístupu vycházejícího z prověřeného úzkého napojení režiséra a herců. Princip volného proplétání příběhů a tragikomické nadsázky bylo možné vidět například v inscenacích Persony, Hamleti, Posedlost. Režisér se tedy drží své „klasiky“, která Na Zábradlí fungovala, a i v tomto případě funguje.

Autorka je studentkou magisterského oboru Teorie a kritika na DAMU a pedagožkou literárně dramatického oboru.