Režisér Jakub Čermák: Kdybych neměl hranice, možná bych byl lepší umělec, ale horší člověk

Vaší domácí scénou je pražská Venuše ve Švehlovce, ale působíte i na scénách více komerčních nebo v oblastních divadlech. Jakým způsobem se liší váš přístup k práci podle toho, v jakém prostředí tvoříte?

To, co mají všechna místa společné, je nabídnuté téma, které mě zajímá. Možná je to štěstí nebo očekávání subjektů, které mě oslovují, ale považuji za radost, že jsem ještě nedělal inscenaci, kterou bych označil za „složenkovou“. Ať je to na jakémkoliv místě, vždy mě zajímá téma a spolupracovníci.

V čem jsou místa tedy jiná?

Samozřejmě divadelní jazyk se v nějakých aspektech různí. V Praze si můžu dovolit být odvážnější. Někdo by to mohl považovat za určitý druh zbabělosti, ale já považuji divadlo za komunikaci. Snažím se inscenaci udělat tak, aby byla pro diváka snesitelná. Možná musí překonat nějaký horizont, je to pro něj výzva, ale nechci mu vytvořit blok, který ho hned na začátku zastaví. Přeji si, aby diváci sami měli motivaci jít s tím tvarem někam dál.

Je důležité, aby byl režisér k divákům shovívavý? Aby na ně myslel?

Nikdy netvořím bez ohledu na diváka. Vždy nad ním přemýšlím, ale neznamená to, že se podbízím jakémusi vymyšlenému prototypu. Pro mě je důležité, aby člověk inscenaci přečetl. Stejně tak jako je pro mě někdy důležité, aby ho vyprovokovala k myšlenkové operaci nebo k reakci, aby se cítil diskomfortně. Nicméně kdybych neměl představu, jak divák funguje, nemohl bych na jevišti nic konstruovat. Nepodceňuji diváka, to je pro mě nejdůležitější a zacházím s ním jako se sebou. Jinak to, koneckonců, neumím. Když mě to zajímá, když mě to vzrušuje, irituje, přitahuje, je to maximum, které dokážu divákovi dát. A buďto jsou moje předpoklady správné a on jde se mnou, anebo se pletu a jeho to mine.

A nedochází v divadlech obecně k takzvanému přesvědčování přesvědčených?

Snažím se dělat inscenace takové, aby tam i pro potenciální příslušníky zájmové skupiny byl přítomen aspekt překvapení. To pro mě bylo důležité například u inscenace Kdo zabil mého otce. Abychom nevytvářeli pouze obraz trpícího chlapce, který si nerozumí se svým tátou, protože je gay. Mě zaujalo silné pochopení, které autor knižní předlohy Édouard Louis pro svého otce má. Nebáli jsme se jít do temnějších stránek hlavního hrdiny. Nevím, koho to přesvědčí, anebo nepřesvědčí; mě obecně takovéhle přesvědčování nezajímá. Mě zajímá, co je ještě za tím, z čeho pramení ty temnější stránky, což s sebou nese i možnost, že můžu nějaké „přesvědčené“ třeba vytočit, protože nechtějí mít své přesvědčení takto „pošpiněné“.

Z inscenace Kdo zabil mého otce souboru Depresivní děti touží po penězích; režie Jakub Čermák, hrají Daniel Krejčík a Adam Mašura, foto: Depresivní děti touží po penězích – Michaela Škvrňáková

Pro mě je inscenace Kdo zabil mého otce o naději, vidím v ní možnost pochopení. Spatřuji záblesk dialogu mezi otcem, který v jednu chvíli začíná být na základě své fyzické indispozice vyčleňován, stejně jako je vyčleňován syn na základě své sexuální orientace. Existuje tam možnost dialogu? A vidíte záblesk dialogu i ve společnosti?

Možnost dialogu existuje vždycky. Mám samozřejmě štěstí, že žiju v určité sociální bublině. Potkávám se s lidmi jistého nastavení a je to dáno například i prostředím, v němž pracuji, myslím geograficky. Mé zkušenosti jsou ve veliké míře pozitivní. Mám pocit, že s kýmkoli jsem vešel do užšího kontaktu, tak se hrany lámou. Většinou lidé odmítají něco, s čím se běžně nekonfrontují. V Kdo zabil mého otce je téma pochopení. Cenný je především fakt, že hlavní hrdina dokázal najít perspektivu otce. Proč je pro otce těžké, že syn nesplňuje kritéria, jeho představu, a jak rodiče někdy reagují třeba zkratkovitě, protože se o své děti bojí. To je emoce, kterou nemůžeme označit za špatnou, i když se projeví nevhodným způsobem. Právě nečernobílost mě zajímala, a já ji vidím i ve společnosti kolem nás.

Obecně se říká, že na divadle již bylo vše vymyšleno. Nicméně: Kdybychom dnes chtěli šokovat, šlo by to spíš skrze formu, anebo skrze téma?

Pro mě šok není téma. A setkal jsem se často s tím, že mi někdo podsouval v diskuzi, že v mých inscenacích je nahota a sexualita a koho tím dneska chci šokovat? Ale to mě nikdy nezajímalo. Myslím si, že vždy je jednodušší provokovat formou, protože útočí na naši první signální. Šokovat obsahem je intelektuální výzva, která je mnohem zajímavější.

Máme ve společnosti nějaká tabu témata?

Češi nemají žádná skutečná tabu. Například jsem dělal inscenaci, kde HIV pozitivní herci hráli pašije. Tady u nás prošla bez zájmu a já si říkal, že kdybych to udělal v Polsku nebo Německu, rezonovalo by to. Našlo by si to odpůrce a příznivce. Skutečně nemáme moc hodnot, kolem nichž by se tady demonstrovalo. Pokud by někdo chtěl dělat divadelní skandál v Čechách, tak je to velmi náročná disciplína.

Inscenace Očistec si zaslouží každý pracuje s velmi svéráznou fabulací a v silné nadsázce kritizuje prezidenta Zemana a jeho okolí. Má podle vás nadsázka nějaké hranice? Morální, etické, lidské…

Pro mě nadsázka hranice má. Možná je nedokážu specifikovat, ale má. V řadě oblastí nechci být vůči druhým zraňující. Když dělám inscenaci, mým cílem rozhodně není, aby lidé, jichž se týká, odcházeli v depresi nebo získali pocit, že jsem je vykreslil naprosto nepravdivě. To neznamená, že lakuju na růžovo. Nemám pocit, že bych se někde mírnil, ovšem hranice mám. Kdybych je neměl, možná bych byl lepší umělec, ale horší člověk.

Očistec si zaslouží každý je ovšem o prezidentu Miloši Zemanovi…

Rád bych polemizoval. Hra Očistec si zaslouží každý je inspirována postavou Miloše Zemana – a nezakrývá to. Na druhou stranu jsem zvědav, jestli bude fungovat i bez něj. Myslím, že by mohla; uvidíme. Ta inscenace není pouze o něm, nýbrž o hledání lidskosti. Vy jste se mě ptala na přesvědčování přesvědčených… a já mám pocit, že někdy do Venuše přijdou diváci, kteří slyšeli, že je to inscenace o Miloši Zemanovi, a jdou se zasmát. Možná očekávají, že si budeme dělat legraci z toho, co řekl nebo jak je nemožný a velice často se stává, že jsou zaražení, protože vůči oné postavě, která je v řadě aspektů nesnesitelná stejně jako náš prezident, v sobě objeví pochopení, pocítí jistý soucit.

Proč jste do role „Miloše Zemana“ obsadil Zuzanu Bydžovskou?

Myslím, že Zuzanu zaujal aspekt té obavy prezidenta. On se bojí – bytostně nechce být odsunut do domova důchodců. Proto ji to zajímalo. Předpokládal jsem, že Zuzana v sobě dokáže skloubit démoničnost a lidskost. „Výhodné“ mi přišlo obsadit ženu, abychom se odlepili od očekávání imitace postavy prezidenta. Zuzana je skvělá herečka a je radost s ní pracovat. Já se do ní zamiloval. Je chytrá jako partner, je citlivá, ale není sentimentální. Nesmírně si cením její odvahy. Pro řadu umělců, kteří za sebou mají kariéru jako ona, by prostor Venuše nebyl výzvou a my bychom pro ně byli příliš neprofesionální, příliš nezávislí, nezabezpečení, undergroundoví. Zuzana je velmi lidská a hodná. Neznám moc takhle hodných lidí. Zuzana Bydžovská a Daniel Krejčík. Ti by spolu mohli chodit.

Jaký máte vztah k takovým postavám, jakou je třeba zmiňovaný prezident nebo figury zastupující jeho okolí?

I netvor má v sobě lidskost, a naopak. Divák, který o sobě nemá iluze, zjistí, že by se v některých situacích mohl chovat podobně jako náš prezident v té hře. Všechny ty postavy miluju. Mě nezajímají figury, k nimž se nemůžu vztáhnout. Koneckonců, takhle i režíruju. Můj život je to jediné, s čím mohu tvorbu poměřovat. Autentičnost je to nejcennější, co můžu nabídnout.

Dostal jste někdy nabídku, v níž byste se nemohl otisknout jako člověk? Kdy to prostě nešlo?

S uměleckým vedením daného divadla vždy hledáme titul, který bude zajímat obě strany. Veliké tápání jsem měl, když jsem připravoval Hamleta v Jihočeském divadle. V klasikově textu jsem nemohl najít rytmus, přišel mi, s dovolením, nekonečný, roztahaný. Ale zároveň jsem si uvědomil, že ta hra nabízí atraktivní množství témat. Jsem rád za tuto zkušenost a Shakespeara jsem díky tomuto zkoušení ve svém vidění rehabilitoval.

Z inscenace Trójanky, který Jakub Čermák pod „svou“ značkou Depresivní děti touží po penězích inscenoval s jedenácti ukrajinskými umělkyněmi, foto: Depresivní děti touží po penězích – Michaela Škvrňáková

Myslím, že právě Hamlet v Českých Budějovicích může být velmi osvěžující pro tamní diváky.

Můj úkol není někam přijet a diváky vyděsit. U Hamleta mám pocit, že jsem si zakázal všechny prasárny, věci, které by byly příliš, nevykloubil jsem se. A pak mě vždycky šokuje, když se dozvím, že pro někoho je to pořád moc.

V čem spatřujete úspěch? Je to třeba i v ceně Divadelních novin, kterou jste obdržel?

Jsem posedlý cenami. Miluju to. Během posledních let jsem byl nominovaný čtyřikrát. Říkal jsem si, že už mi to musí dát ze soucitu, jinak to nejsou lidi. Ceny mi opravdu pomohly. Jsem totiž divadelní outsider, nemám vzdělání v divadelní oblasti a ocenění možná pomáhá i jiným kulturním institucím mě oslovit. Před čtyřmi roky se mě rodiče zeptali, jestli nechci dělat divadlo jen jako koníčka, protože jsem se tím vůbec neuživil. Vedl jsem Depresivní děti a jinak o mě nikdo neopřel ani kolo. Takže ano, chápu, že někdo říká, že v divadle nikdo není vítězem, jenže pravda je taková, že mě ty ceny – a dokonce už nominace – opravdu pomohly třeba i v sebevědomí.

Jakub Čermák na fotce, která je umístěna na stránkách Berliner Festspiele, kde byl uveden jako „Participant International Forum 2019“, zdroj: berlinerfestspiele.de