Nastala dědická reforma a na úřadu práce to žije. Německá hra o věčné nerovnosti

Nora Abdel–Maksoud (* 1983) je nejen současnou oceňovanou dramatičkou, ale i herečkou a režisérkou. Vlastní hru Džípy režírovala právě i pro Kammerspiele. Divadlo Letí potvrzuje uvedením této hry v režii a překladu Martiny Schlegelové svůj profil, jímž bylo a nadále je objevování a divadelní zpracování nové zahraniční dramatiky. 

Na mnichovském úřadu práce se potkávají Maud, Silke, Armin a Gábor. Každý je zástupcem určité vrstvy společnosti a dohromady vytvářejí její relativně reprezentativní mozaiku. Maud je stálou „zákaznicí“ instituce; kdysi známá spisovatelka brakové literatury, dnes občanka znalá byrokratického chaosu a závislá na podpoře. Naopak Silke přichází na úřad jako mladá podnikatelka; její obaly na notebooky z kožených bavorských lederhose sice negenerují opojný zisk, to však Silke nevadí, jelikož jejím hlavním pracovním poměrem je „být dcerou“. Díky svým rodičům je součástí vyšší střední třídy a zlaté mládeže, přestože ona sama toto označení odmítá. Armin je vyhořelý úředník. A jeho kolega Gábor posledních třináct let šetřil na vysněný džíp symbolizující jeho pracovitost a píli. Gábor stojí v opozici k Silke a právě na této dvojici nejvíce vyniká, jakým způsobem materiální zázemí ovlivní nejen naši výchozí pozici do života, nýbrž i celkové uvažování. 

Čtveřici sledujeme ve chvíli, kdy přichází v platnost reforma o dědictví. Myšlenka, z níž reforma vychází, je postavena na následujícím tvrzení: Naše narození je pouhá spermaloterie, a tudíž náhodné by mělo být i námi nabyté dědictví. Nově tedy po úmrtí přechází dané dědictví do správy státu a občané se mohou v dědické loterii přihlásit o kupon, jenž jim losem přiřkne náhodné dědictví. Změna jistot i nejistot vede k absurdnímu vyústění. Maud se Silke vtrhnou ozbrojené do kanceláře Armina a Gábora a společně se domáhají svých práv. 

Režisérka Schlegelová s pečlivostí vypointovala situace, které odkrývají dva časoprostory. Dochází k přehrání aktu přepadení – tato rovina nabízí akci, herecky je přiznaně stylizovaná do nadsázky, čímž je podtrhnuta grotesknost zápletky. Ve druhé rovině postavy událost komentují a osvětlují pozadí reformy, které pro diváka může být chvílemi poněkud komplikované. Prim však dostávají herci ovládající úsporně vybavenou scénu. Tomáš Kobr coby úředník Armin udržuje arogantní povýšenost a nezájem, štiplavě komentuje situace a v závěru odkrývá překvapivě lidskou stránku své postavy. Richard Fiala je akurátní a nezkorumpovatelný úředník Gábor; ztuhlost fyzického projevu přesně prozrazuje jeho nesmlouvavost. Milada Vyhnálková naivitu a povrchní nevědomost zhýčkané Silke vtělila jak do tónu a dikce hlasu, tak do pohybů. Energií oplývající Natálie Drabiščáková užívá hyperbolizovaná gesta i mluvu, aby podpořila komiku klišovitých promluv Maud v duchu béčkových románů; její postava je nejsilnějším komickým prvkem inscenace. 

Natália Drabiščáková a Richard Fiala v inscenaci Divadla Letí Džípy, foto: Divadlo Letí – Alexandr Hudeček

Džípy jsou vydařenou čistou činohrou, která stojí na mizanscéně, hereckých výkonech, slovní komice a nepolevujícím nasazení. Hra nabízí zajímavé sociální téma. Inscenace je nijak kriticky nekomentuje, předkládá je pro samostatné divácké zamyšlení. 

Autorka je divadelní publicistka a pedagožka literárně dramatického oboru.