Divadelní glosář: Jiří Havelka a velké papání. Pan Winton lidový. Zamlžený Šostakovič

Divadelní glosář přináší postřehy z divadelních produkcí vesměs nedávno uvedených v premiéře, ale nemusí to být nutným pravidlem. Autor si vyhrazuje právo nejen na subjektivnost, ale i na nekorektní vytahování do popředí pouze určitých aspektů zhlédnutého kusu.

Tlačenka a jelita pro EU

Zabijačka, „komická opera o třech dějstvích a dvou chodech“ je nestandardní kus. Původně vznikla pro kulturní program předsednictví Česka v Radě Evropské unie. Byla provedena ve dvoraně Národního muzea. Počátkem března se na dva dny přesunula z Prahy 1 do Prahy 10, kde sídlí kulturní centrum Vzlet, v němž působí mimo jiné Divadlo Vosto5 – a jeho čelnou osobností je Jiří Havelka, který spolu s Veronikou Loulovou, jež nyní šéfuje olomoucké opeře, Zabijačku režíroval; kromě toho je Havelka spoluautorem libreta.

Oficiální stopáž je sice uváděna padesát minut, ale večer se Zabijačkou je mnohem delší. Než se spustí samotná operní produkce, vítají návštěvníky pánové v pohostinských zástěrách a usazují publikum k podlouhlým stolům a porůznu diváky oslovují a aktivizují. A když opera, nebo spíše řekněme operka, dospěje do finále, sešlost tím nekončí. Naopak. Následuje pohoštění v podobě zabijačkového menu. Proto také vstupenka stojí 950 korun, tedy nic úplně lidového, byť vypráví o prostém lidu a jeho radostech a strastech. Vsadil bych se však, že kdyby následovaly další termíny, jako že na programu Vzletu zatím nejsou, divácký zájem by trval. Ale jde o organizačně a finančně nesnadnou koprodukci, na níž se podílejí Vzlet, Vosto5, Moravské divadlo Olomouc a umělecký kolektiv RUN OPERUN, jehož cílem je „přiblížit operu publiku, kterému je tento žánr vzdálený“.

Zabijačka všemi svými výrazovými prostředky laskavě paroduje českou idylu, která samozřejmě nikdy žádnou idylou fakticky nebyla; děj je situován do časů asi tak před sto lety, neboť hlavní hrdina vjíždí do vsi na motocyklu. Libreto je samý slovní špás, co divák nepochytí ze zpěvu, může lapit z titulků promítaných nad jevištěm. Některé kostýmy jsou nafukovací, takže figury se v pravý čas stanou náležitě obézními. Děj je prostinký, podtitul „hladový je vždycky smutný, nacpat bříško, to je nutný“ obsahuje z něho téměř vše. Osazenstvo vsi je na konci zimy už vyhládlé, zásoby docházejí. Avšak na obzoru je příjezd řezníka, který má v čase slunovratu porazit vepříka a ves se poměje. Řezník je městský pán (proto ta motorka), ve vesnické komunitě se ne zcela orientuje, nastávají komplikace. Nakonec se maso na stůj přece jen dostane…

Není tu jiná ambice než pobavit: nekomplikovaně, nicméně na úrovni – to se nemusí vylučovat. Jiří Havelka obecně nejde pod určitou kvalitu, a je tomu tak i tady. Coby kulturní příspěvek Česka v rámci unijního předsednictví to někdo může považovat za značný svéráz. Ale lepší dělné zpěvy, jitrnice, tlačenka a pivečko, než zhořklý cukr, kterým jsme to osladili Evropě při svém prvním, neslavném předsednictví v roce 2009.

Hrůzy české vesnice. Z inscenace Vzletu Zabijačka, foto: Vzlet – Honza Mudra

Dějiny pro školu a dům

Před necelými pěti lety spolupracovala spisovatelka Kateřina Tučková poprvé s pražským Švandovým divadlem, když pro něj adaptovala román Roberta Schneidera Bratr spánku. Nyní se její jméno vyskytuje v repertoáru znovu – je zmíněna jako autorka námětu a první verze scénáře k inscenaci Kabaret Winton. Uvádět autorku první verze scénáře není právě obvyklé. Z toho lze vyrozumět, že ti, kteří ve výčtu figurují jako autoři scénáře – Markéta Nekolová, Martin Františák a kolektiv – si zpracování dnes již proslulého námětu o židovském zachránci dětí představovali jinak než původně oslovená spisovatelka a chopili se toho po svém; nejspíš lidověji, spádněji, tak to aspoň odhaduji.

Inscenace je to vypravěčsky přehledná, činoherní partie se střídají se zpěvy i tanci, dojde na projekce. Jede se bez přestávky, skoro dvě hodiny, dá se to vydržet, tedy pokud přistoupíte na skutečnost, že běží o produkci svého druhu – vedenou s jistou mírou edukace a s některými hereckými kreacemi črtanými velmi líbivě. I když závěr, kdy se Nicholasem Wintonem na konci třicátých let zachráněná dívka vrací do pražského hotelu jako zralá dáma, už je doslovný tak, že energie úvodních desítek minut inscenace je nenávratně zmizelou písní…

Ale je patrné, že Kabaret Winton baví soubor hrát, Miroslav Hanuš v roli Kašpara do toho dává pohybově i jinak vše, Andrea Buršová coby zpěvačka Lina vystřihne pěvecké party velmi slušně. Autorem hudby je Ivan Acher, jenž se vypracoval v pilného eklektika par excellence, vždyť podepsán je i jako hudební spoluautor výše zmíněné Zabijačky.

Katarína Mišejková, Bohdana Pavlíková, Tomáš Červinek a Tomáš Petřík v inscenaci Švandova divadla Kabaret Winton, foto: Švandovo divadlo – Alena Hrbková

Kdo je tady dirigent?

Jako ten, kdo obdivuje psaní britského prozaika Juliana Barnese, a jeho „zweigovsky“ pojatý životopis sovětského skladatele Dmitrije Šostakoviče nazvaný Hukot času s nadšením četl, jsem byl tím spíš zvědav na adaptaci tohoto textu v pražské MeetFactory. Neboť tam to nikdy není tak, že by předlohu víceméně převyprávěli. Ovšem i s vědomím velmi volných vazeb, k nimž divadelní tituly v repertoáru MeetFactory tendují, jsem byl mírou rozvolněnosti vůči Barnesově próze zaskočen. Respektive nebyl bych, kdyby se titul jmenoval jinak a nefigurovalo v něm romanopiscovo jméno; kdyby se inscenace prezentovala jako „na motivy“ Barnesovy knihy. Protože hlavní autorka scénáře a režisérka Viktorie Vášová notně ztišuje dějinný „hukot času“, jenž skladatel bolestně zakoušel – jeho rozpolcenost mezi občanskou neodvahou ve Stalinově i poststalinské éře a nezrazením svých tvůrčích zásad, ačkoliv byly vystaveny veřejným, smrtelně nebezpečným útokům. Tyto mlýnské kameny tvůrkyně obrušuje.

Viktorie Vášová vystavěla inscenaci pro dva herce (Tomáš Janypka, Matěj Šumbera), jednu herečku (Anna Datiashvili) a jednoho violoncellistu (Štěpán Drtina), v níž je Šostakovič přítomen rozloženě, ve fragmentech. Akcentuje se nálada, atmosféra vratkosti, jemných posunů, které mohou mít dalekosáhlé následky včetně zborcení stavu/lidské existence. Aktéři jsou vlastně více performery než herci. Sdělení se někdy odehrávají na úrovni konceptuální produkce, k jejímuž plnému pochopení a případnému docenění si potřebujete přečíst „návod“. Rozsypání skleněných kuliček, k němuž v jednu chvíli dojde, je inscenačně sugestivní okamžik, ale bez programu v ruce nepochopíte, že odkazuje k aktu ruského tesaře Sergeje Filenka, který vloni na jaře vysypal před soudkyni 320 skleněných kuliček – podle tehdy známého počtu zabitých dětí na Ukrajině. Ostatně už vstup do inscenace je obdobně kryptický: performer koncentrovaně staví do řady za sebou desítky a desítky krabiček od zápalek. Sledujete, jak mu to jde. Řadu dotáhne až k mechanismu s paličkou, svíčkou a kuličkou, který spustí dominový efekt a krabičky lehnou. Přesné, vymakané. Ale bez programu nemáte šanci pochopit, že tady byl inspirací osud vloni uvězněné ruské umělkyně Saši Skoličenkové, které za mřížemi nezbývalo, než hrát mimo jiné na krabičky od sirek, hudební nástroje jí byly zcela odepřeny.

Snad stojí za zmínku, že právě tyhle „konstruktérské“ a performativně-výtvarné okamžiky ve mně zůstávají z Hukoty času v MeetFactory uloženy, kdežto osobnost Šostakoviče (potažmo Barnesova kniha) jako kdyby v inscenaci, zpětně viděno, snad ani nebyla přítomna.

Tomáš Janypka v inscenaci MeetFactory Hukot času, foto: MeetFactory – Andrea Černá