Nový cirkus láká stále víc. Přibylo profesionálů, festivalů i poučených diváků. Ale chybí školy

„Nemusíte se bát, všechen polystyren bude sesbírán a zrecyklován,” ujišťuje diváky ihned po inscenaci MATERIA italský performer Andrea Salustri. Ve vyprodaném sále pražského Paláce Akropolis tak odpovídá na nevyslovenou otázku nejspíš mnoha přítomných týkající se ekologie jeho performance. Na letošní únorový festival Cirkopolis přivezl Salustri netradiční show, v níž se různé objekty z polystyrenu často samy stávají performery a díky proudu vzduchu chvílemi po jevišti například samostatně „pochodují“ nebo jejich malé úlomky poletují nad větrákem, dokud nevytvoří iluzi vytrvalého sněžení. Že to nezní jako nový cirkus? A přece to jím je!

Festival Cirkopolis, organizovaný centrem pro nový cirkus Cirqueon, které zastřešuje tuzemské organizace tohoto umění, je určen novocirkusové artistice. A protože vymezení tohoto typu produkcí je široké, s klidem do něj spadá i Salustriho MATERIA.

Andrea Salustri v úvodní scéně představení MATERIA, zdroj: Vimeo

Rozšiřování tradičních představ

„Oblečte si ochranné obleky-pláštěnky, které leží před vámi, pak se společně vydáme do Jacobovy laboratoře,” dozvídají se diváci pro změnu v Kasárnách Karlín na začátku dalšího festivalového titulu, výtvarnicko-akrobatické dílny Plock! Belgická malířská hra skrze akrobacii, jak už název napovídá, ohledává techniku lití barev na plátno (takzvaný dripping) amerického klasika abstraktní malby Jacksona Pollocka. Pro nový cirkus je prostupování jednotlivých druhů typické. Nejčastěji bývá spojován s tancem a pohybovým divadlem. „Nový cirkus ovšem představuje jiný typ fyzična než fyzické divadlo a tanec. Fyzična v něčem extrémního, možná bolestivějšího. Rozpozná to však asi jen citlivější divák,” popisuje pro web ČT art Veronika Jošková Štefanová, která se oboru dlouhodobě věnuje v odborných i publicistických textech. Nepominutelnou roli zastává v novém cirkuse i hudba, například pro Salustriho show složilo původní skladby (žánrově připomínající filmové soundtracky) hned několik tvůrců.

Show Andrea Salustriho je příkladem jednoho ze současných novocirkusových přístupů. „Úplně rozložíte tradiční podstatu manipulace s objektem a žonglování a soustředíte se na materiál, který pečlivě zkoumáte, ale zároveň se mu podřizujete,” upřesňuje Jošková Štefanová.

„Hledal jsem způsob, jak nad objekty nemít přímou kontrolu. Tím jsem se dostal ke kombinaci polystyrenu a proudu vzduchu,” popsal divákům po představení italský performer, který se od tradiční žonglérské artistiky vydal k materiálovému „průzkumu“. „Šel jsem do studia a nevzal si s sebou žádné vybavení. Díval jsem se, co zajímavého je okolo a začal si prostě hrát s izolačním materiálem – polystyrenem.“ Salustriho tvořivý postup potom vycházel z materiálu samotného, který zavedl performera kupříkladu k chemické reakci polystyrenu s acetonem, kdy umělec v jednu chvíli své „žonglérské náčiní“ uprostřed inscenace (za doprovodu diváckého smíchu) rozpustí.

Andrea Salustri v představení MATERIA na festivalu Cirkopolis, foto: David Konečný

Takovému typu současné zahraniční „výzkumné“ artistiky, kdy se inscenace rodí z dialogu s předmětem výzkumu, se u nás věnují hlavně mladí profesionálové, kteří získali vzdělání na zahraničních školách, protože v Česku dosud profesionální cirkusová akademie neexistuje. Prim podle Joškové Štefanové hrají školy ve Francii, Švédsku, Finsku, Kanadě, Belgii, Itálii nebo Španělsku: „Každý diplomovaný profesionál přináší svoje estetické vidění a obor rozvíjí.“ K profesionálům, kteří se do Česka vrátili s diplomem ze zahraničí, patří třeba akrobatka na vertikálním laně Alžběta Tichá nebo experimentální žongléři Filip Zahradnický a Aleš Hrdlička. První dva zmínění pak společně s akrobatkou na hrazdě Eliškou Brtnickou, uvedli na festivalu, v netradičním prostoru pražského Centra současného umění DOX, inscenaci Thin Skin, kde rozkládají na prvočinitele samotnou akrobacii na hrazdě.

Eliška Brtnická a Filip Zahradnický v inscenaci Thin Skin v Centru současného umění DOX, zdroj: YouTube

Na druhé straně širokého spektra novocirkusových podžánrů stojí tradičnější formy, které si patrně, když se řekne „nový cirkus“, vybaví většina z nás. Jsou to inscenace, v nichž hrají prim virtuozita, wow efekt a fyzická náročnost a které mají nejblíže k tradičnímu cirkusu. „Jejich součástí je už více úspěšných prvků ze současného cirkusu, ale stále si zachovávají svůj tradiční styl,“ shrnují výzkumníci z projektu Kreativní Evropa ve studii věnující se současnému stavu cirkusové artistiky v evropských zemích. Takové inscenace u nás produkují etablované soubory, kupříkladu Loosers Cirque Company, jehož členská základna se rekrutovala mimo jiné z řad gymnastů, nebo částečně mezinárodní soubor Cirk La Putyka. „Řada diváků si myslí, že toto je ten pravý nový cirkus. Jenže nový cirkus je živé umění mnoha forem,” dodává Jošková Štefanová.

Letní Letná kultivuje divácká očekávání

Zatímco v zahraničí, kde je novocirkusová artistika rozvinutější, jsou pro obor stěžejní umělecké školy, u nás je tomu jinak: „V České republice posílil nový cirkus své postavení jako svébytný umělecký druh především zásluhou festivalů,” píše Jošková Štefanová v odborné studii zaměřené na výzkum publika. Domácích festivalů, které řadí do svých programů i novocirkusové inscenace, uvádí Cirqueon na svých webových stránkách necelé dvě desítky. České soubory, dle Cirqueonu jich je nyní čtyřiadvacet, doplňují na festivalech, jako i v případě zmíněného Cirkopolisu, zahraniční skupiny, které do českého prostředí přivážejí a vnášejí nové vlivy.

Jako zásadní se z domácích festivalů jeví pražská Letní Letná, na niž za poslední dvě dekády zavítalo kromě necelé čtyřicítky zahraničních souborů i přes půl milionu diváků. Ti si mohou každý rok vybrat jak z fyzicky náročných akrobatických čísel, řekněme tedy onoho mainstreamového nového cirkusu, tak z experimentálnějších titulů. „Přivážíme něco pro každého. I neprvoplánově líbivé inscenace. Jenže pak se třeba stane, že na Johana Le Guillerma, který je přitom ve Francii opravdu proslulý, nepřijde v Česku tolik lidí. To umělce samozřejmě zaskočilo,“ popisuje ředitel Letní Letné Jiří Turek. Dodává, že úkolem pořadatelů je kultivovat divácká očekávání: „Nemůžeme uvádět jen to, na co se vyprodají vstupenky. Za dvacet let jsme vychovali poučené diváky, kteří jsou zároveň kritičtější. To je však v pořádku, už mají srovnání.“ K lepší provázanosti české scény se zahraniční novocirkusovou artistikou by v budoucnu mohla přispět i evropská oborová platforma circusnext. Od příštího roku plánuje sdružovat evropské novocirkusové umělce a rozšiřovat povědomí o rozmanitosti forem a čelit tak právě „diváckým klišé“.

Johann Le Guillerm v inscenaci Terces, foto: archiv Letní Letné

Novocirkusovému žánru se v České republice zkrátka povedlo etablovat. „Ne, že by tady nový cirkus nebyl už před dvaceti lety, ale říkali jsme mu pantomima nebo pohybové divadlo,“ upřesňuje „letenský“ Jiří Turek, který je přesvědčený, že žánr nového cirkusu je dnes pro publikum i přes široký záběr srozumitelný a že divák, který na něj zajde, zhruba ví, co od něj očekávat.

„Už to není ten český nový cirkus, který si děláme někde na koleni,“ směje se Jošková Štefanová. To, že do oboru proudí kromě diváků i více peněz, je vidět jak na nárůstu profesionálů, tak na počtu divadel se silným zastoupením novocirkusových inscenací (v Praze Jatka78 nebo branické Divadlo Bravo!), rezidenčních center (pražský CIRQUEON LAB) nebo zmíněných festivalů. Novocirkusové akce navíc nejsou výsadou jen hlavního města. Přes deset let mohou diváci každoročně navštívit třeba trutnovský Cirk-UFF a neméně důležitou roli hrají také festivaly v Plzni, Olomouci i dalších regionech.

Obecně se tedy novému cirkusu v Česku daří, nicméně platí, že takzvaná performing arts zůstávají menšinovou oblastí. „Jde proto o obor, který je pro diváka vzácný,” uvádí v citované studii Veronika Jošková Štefanová. A tak na vlastní kolonku pro nový cirkus v rozpočtu ministerstva kultury, jako je tomu třeba ve Francii nebo v Belgii, v Česku ještě čekáme.