Pravomil aneb Stančíkovo vyznání lásky národu, vlasti a všem jejich slastem i strastem

Pořekadlo tvrdí, že život píše ty nejlepší příběhy. Petr Stančík (* 1968) se sebevědomě domnívá, že reálným příběhům může pomoci tak, aby byly ještě lepší. Chvílemi se mu to v nové knize daří výtečně, jindy o poznání méně – tehdy, když sobě samému znemožňuje naplno se odevzdat svému neopakovatelnému, řekněme předpodstatňujícímu stylu. Je to dáno tím, že román Pravomil aneb Ohlušující promlčení vychází z půdorysu dvou reálných osudů. Tím prvním je vlastenec, protifašistický a protikomunistický bojovník Pravomil Raichl. Tím druhým nechvalně známý prokurátor Karel Vaš (v románu Veš), který se podílel na procesech s českými letci z Británie i s generálem Heliodorem Píkou a jehož zločiny byly trestuhodně promlčeny. Osudy obou už byly několikrát zpracovány – nedávno například v oceňovaném snímku Staříci. I skutečný Pravomil skutečně plánoval na Karla Vaše atentát, ovšem v onen konkrétní den, 25. února 2002, zemřel na infarkt.

Včela a žilka

Právě nedokonaným atentátem román začíná a Stančík už tady upravuje realitu. Zatímco ve skutečnosti Raichl zemřel před nástupem do taxíku, který jej měl dovézt na místo činu, v románu si pro něj smrt přijde nad lůžkem spící Vši. A ještě předtím projde Pravomil po tmě domem a naráží na nejrůznější, často bizarní artefakty minulosti. Jejich skutečný význam nebo vztah k jeho osobě se přitom čtenáři vyjeví postupně. Román je totiž z větší části koncipován jako Pravomilův deník, který po jeho smrti nalezne dcera jeho osudového nepřítele.

Stančík tak vypráví o životě kluka, který je od začátku do morku kostí opravdovým vlastencem. Kraj jeho dětství je přitom vrcholně romantizovaný, definován starými národními bájemi. Když vystoupá jako jinoch na vrchol Řípu, cítí „nepopsatelnou úctu a závrať z rozkmitu nedozírných nohou staletí dějin českého národa“. Na Vlhošti se scházejí vlkodlaci a na věčně bouřlivé Milešovce zase kdysi sídlil sám Perun. Nejdůležitějším spolkem je Sokol a největším sporem, zda má na náměstí stát socha politiků, nebo legionářů. Zároveň je Pravomilův život plný i lásky k přírodě jako takové a drobných radostí života na venkově, které mají – přesně podle autorova naturelu – často souvislost s jídlem. A později samozřejmě s tělesnou láskou.

Nejprve je to vlastně milý kontrast – na jedné straně z dnešního pohledu naivní vlastenec starého střihu plný nevinnosti. Na druhé straně hédonistický vypravěč, který se opájí všemi potěšeními těla a slov. Právě přes poetický a všepohlcující jazyk brzy dochází k syntéze a Pravomilovy deníkové záznamy otevírají brány do krajů Šrámkova Stříbrného větru i Márquezových Sto roků samoty. Možná nejpůsobivěji pak v temných okamžicích. Jako když Pravomilova první láska spáchá sebevraždu. V hlavní roli včela chycená za letu a azurová žilka táhnoucí se od dívčiny tváře k hrdlu. Obojí, chycení včely mezi ukazováček a palec i ona žilka, jsou přitom motivy, s nimiž Stančík bravurně nakládá v rámci knihy opakovaně.

Důsledně tak pomocí drobných motivů a útržků místních povídaček stejně jako národních mýtů přepisuje strohou historii a vytváří cosi pravdivějšího než život sám. Jako když Pravomil okusí třešňovici, skrze niž se do našeho světa vrací mrtví. Nebo když je svědkem přízračného převozu těla Tomáše G. Masaryka z Lán. Vzniká tak román, který opakovaně staví zákony dramatu nad „nedůvěryhodnou“ solidnost faktů.

Vlastenecký Forrest Gump

Nevinné dětství ovšem brzy končí. Přichází okupace a vyhlášení protektorátu. Pravomil se zapojuje do činnosti odbojové skupiny, je prozrazen a musí prchat. Po mnoha peripetiích, které zahrnují i heroickou chlastačku šnapsu s maďarskými policisty a jednu milou aluzi na slavnou bondovku Srdečné pozdravy z Ruska, se dostane do Sovětského svazu. Nebo lépe řečeno – Sovětský svaz se dostane k němu, protože zrovna anektuje rumunskou Besarábii a uprchlíka Pravomila promptně pošle do gulagu coby špiona.

Zde se na scénu dostává i románový arcipadouch Karol Veš. Jejich osudy Stančík opakovaně proplétá a zrcadlí. Zatímco jeden ze zkoušek vychází mravně silnější, druhého pohání nenávist k jakékoliv lidskosti a slabosti. I v sibiřském pekle si přitom autor najde prostor a čas na své magické pábení. V tundře se staví trůny z mamutí slonoviny, generál Heliodor Píka je skutečným slunéčkem jasným jak z ruských bylin a tanky namazané sádlem prochází žárem bitev netknuty, neb granáty po nich pokaždé sklouznou.

Přesto je paradoxně tato část knihy méně zajímavá než ta první, která byla věnována Pravomilovu dospívání a vztahu k rodné krajině. Ano, objevuje se více dramatických a akčních scén, formuje se epický oblouk pouti z gulagu přes československé jednotky bojující v Kyjevě až do osvobozené vlasti… Ale přesto jako by se zde Stančík držel zpátky, snad z úcty k utrpení lidí chycených v pekle druhé světové války. Přitom krátký obraz z bojů první světové zde zvládl s bravurou, když pojetí vzpomínek obecního blázna podává v jistém směru podobně jako režisér del Toro osvětlil ústřední báji svého filmu Hellboy II: Zlatá armáda pomocí animované sekvence.

Petr Stančík při představení své knihy Pravomil aneb Ohlušující promlčení, které se uskutečnilo na konci června v rámci oslavy narozenin pražského knihkupectví Přístav, zdroj: Facebook – knihkupectví Přístav

Vedle toho text hapruje i dramaturgicky. Zatímco několika málo letům Pravomilova zrání a válečných osudů je věnováno přes tři sta stran, dalším několika desetiletím, kdy se Stančíkův hrdina, který se mezitím vypracoval v jakéhosi bojovného Forresta Gumpa, setká s Jiřím Arvédem Smíchovským i s Králem Šumavy a stane se i aktérem střelby v Dallasu na JFK, je věnováno stran jen šedesát. Nejde se ubránit pocitu, že román se rozbíhal zvolna, ale o to důstojněji a elegantněji, aby dosáhl někde kolem třetiny svého vrcholu, z něhož opět pozvolna a stále elegantně sestupoval… aby se poslední úsek cesty změnil v drkotavý skočný pád. I hra propojených motivů, v níž Stančík vždy exceloval, se – vyjma zmíněného chycení včely a azurové žilky na tváři – poněkud zadrhne. Nikdy se například nedozvíme, odkud brala jistá postava své stále nové odznáčky pro každou příležitost.

Z románu, který mohl být magickorealistickým obrazem českých (potažmo československých) dějin 20. století, tak v paměti ulpí spíš poživačné obrazy vyvolávající bezděčné chutě a kručení v žaludku a vlasteneckým patosem prodchnutá elegie za první republiku. Jak říká sám Pravomil: „Svět mého dětství byl krásný, třebaže jsme byli chudí. Jenže prvorepublikovou noblesu, eleganci a idealismus zničila válka. V atomovém věku je najednou všechno šizené, falešné, náhražkové – motorky i morálka, polívka i politika.“

Obálka knihy s fotografií, jejímž autorem je sám spisovatel Stančík, repro: Druhé město

Petr Stančík: Pravomil aneb Ohlušující promlčení. Druhé město, Brno 2021, 400 stran, doporučená cena 359 korun