Román Poupátka: Když sexuální predátor vede dramatický kroužek

Pro Fanynu je divadelní kroužek vším. Její rodinná situace není příznivá. Táta ne zrovna úspěšně podniká a prosí svého otce a jeho přítelkyni Marku o peníze. Fany navíc zjišťuje, že vztah mezi rodiči dost možná směřuje k rozvodu. Potyčky s bratrem Fanynina matka běžně rozhoduje v neprospěch své dcery. Takže není divu, že se dívka přimkne ke kolektivu divadelníků, kde je jí dobře, kde má nejlepší kamarádku Magdu (i když vztah této dívky k divadlu čím dál více ochládá) a kde si v postavě Mirka snad může i kompenzovat blednoucí rodičovské vzory. S Mirkovým znepokojivým chováním jsou čtenáři konfrontováni poměrně záhy, ačkoli dívka – a současně vypravěčka románu – si závažnost toho, co se děje, pochopitelně neuvědomuje.

Tak dlouho mu to procházelo

V románu Svatá hlava, za nějž autorka získala zmíněnou Ortenovu cenu, si Hana D. Lehečková (* 1990) vydatně vyhrála se sazbou. Rovněž stránky Poupátek se od běžných prozaických textů liší. Ze všeho nejvíc zaujmou promluvy, které jsou vysázeny tak, jako se sází texty divadelních her (nejprve je označena promlouvající postava a poté její neuvozená promluva). Ten nápad odráží téma knihy, avšak čtenář po nějaké době zjistí, že má toto řešení ještě jeden rozměr. „Divadelně“ totiž v knize promlouvají pouze dětské postavy.

Román Poupátka ilustracemi doprovodil Ondřej Dolejší (* 1988), který vystudoval Katedru animované tvorby na FAMU, repro: ČT art

V rozhovoru s editorkou románu Alenou Snelling na facebookové stránce nakladatelství Vyšehrad, v němž Poupátka vyšla, autorka vyslovuje domněnku, že si této skutečnosti všimne málokdo. Ve skutečnosti je to poměrně evidentní. A dospělou postavou, která toho v průběhu děje namluví docela dost a jejíž řeč není formálně odlišena, je především Mirek – což vytváří dojem, jako by děti v podstatě hrály na jakémsi makrojevišti, kde tahá za nitky právě tento vedoucí divadelňáku. Je to pozoruhodná vypravěčská finta, protože jak poznáváme svět Poupátek více a více, zjišťujeme, že Mirkova „hra“ nabývá grandiózních rozměrů. Ten pán se nezdráhá obtěžovat dívky v podstatě před svědky, podmaňuje si je, například svěřenkyni ponižuje, aby si ji následně přitáhl jako loutkář a daná dívka propadla jeho „kouzlu“. Čtenář si skoro říká, že něco takového přece není možné, že by to Mirkovi nemohlo vycházet a procházet.

Jenomže pak sledujeme, jak si tenhle starý mládenec hravě omotává kolem prstu i rodiče dětí. Jednak je tento sexuální predátor zjevně schopný manipulátor, který si dovede získat jak své svěřence a svěřenkyně, tak dospělé, jednak je uznávanou osobností – jeho soubor už přece s úspěchem funguje dlouhou dobu! Před náznaky, jež naznačují Mirkovo chování, se tak hromadně přivírají oči. Když se Mirkovy skandály konečně provalí, bratr vypravěčce řekne: „Všichni to věděli, celý město, byla to jen otázka času, kdy půjde do vězení. Ale nechápu teda, že mu to procházelo tak dlouho.“ Jsou to v tom okamžiku mrazivá slova, neboť tempo vyprávění a celkový tón románu mohou místy evokovat až jakousi dětskou bezstarostnost, kterou by Františka měla ve svém věku zažívat, což vytváří znepokojivý kontrast k tomu, co prožívá.

Svého druhu coming out

Poupátka jsou textem čtivým, svižným. Román se nekoncentruje pouze na ústřední téma spojené s Mirkem. Autorka popisuje očima své protagonistky všelijaké slasti a strasti spojené s jejím věkem. Problémy s kamarádkou Magdou, která tráví čas s jinými vrstevníky; strach, že se rodiče rozvedou; půtky s bratrem. Dotkne se i rozdílů mezi vzdělanějšími a nevzdělanějšími vrstvami obyvatel: zatímco Magda prohlašuje, že chce jít na učňák, Františčiny rodiče lidmi z učňáku v zásadě opovrhují a tento vzorec chování přebírá i jejich dcera.

Román Poupátka ilustracemi doprovodil Ondřej Dolejší (* 1988), který pro ilustrace použil metodu digitální koláže, kdy fragmenty fotografií doplňuje kresbou, repro: ČT art

Byť jsou to všechno zajímavé náměty, autorka mnohé z nich pouze naťukne a nechá stát v pozadí příběhu. Není to však slabina Poupátek. Vypravěčka zkrátka pobíhá mezi silnými vjemy jako vyplašená srna, což je vzhledem k jejímu věku a situaci pochopitelné. Navíc díky dynamice, která tím vzniká, může román zaujmout i nižší věkové kategorie – v mnoha ohledech nemá daleko k žánru young adult. Poselství, které dílo Lehečkové v sobě nese, se tak může šířit i mezi mladší publikum. A mluvit o poselství je tu vskutku namístě. V již zmíněném rozhovoru s editorkou Poupátek Alenou Snelling hovořila autorka velice otevřeně o autobiografickém rozměru knihy. Rozhovor jsem si pustil až poté, co jsem román dočetl, a musím přiznat, že mě během četby vůbec nenapadlo, jak moc jsou Poupátka autobiografická. V rozhovoru spisovatelka mluví dokonce o tom, že její nová kniha je do určité míry „coming out“.

Je samozřejmě ošemetné spoléhat se na to, co o knize prohlásí její autor či autorka. V případě Poupátek je však možná dobré mít na paměti, že románový svět tu stojí na čistě fabulačních základech méně, než by si čtenář v pohodlí svého obýváku hodlal připouštět. Poupátka sice nejsou tak přesvědčivou literární výpovědí jako autorčin debut a literární cenu za svůj druhý román Hana D. Lehečková možná nezíská. Jedná se však o knihu, u níž tyto okolnosti leží až na druhé koleji.

Autor je literární kritik.

Grafička Kateřina Urbanová pro obálku využila jednu z kreseb Ondřeje Dolejšího, repro: Albatros Media – Vyšehrad

Hana D. Lehečková: Poupátka. Ilustroval Ondřej Dolejší. Vyšehrad, Praha 2021, 368 stran, doporučená cena 349 korun.