Z korporátu do náruče třináctiletého kluka: Živelná jazyková jízda v novele Hany Lundiakové
Třicátnice naváže vztah s třináctiletým klukem. Plnými hrstmi přitom rozhazuje metafory a její stylistický rejstřík je jak černá díra – nasaje vše, co se pohybuje kolem. „Toto není Lolita naruby!“ čteme na obálce novely nazvané Co je ti do toho. Čím tedy tahle próza je?
Před šesti lety byla Hana Lundiaková (*1978) díky románu Imago. Ty trubko! nominována na Magnesii Literu. Po prozatérské odmlce, kterou vyplnila aktivitami na poli hudebním a rovněž náročným překladem Listů trávy od Walta Whitmana (na něm pracovala s Ondřejem Skovajsou), se jako spisovatelka nedávno připomněla novelou Co je ti do toho.
Vypravěčkou je v korporátu zaměstnaná třicátnice. Práci nesnáší, ale vzdát se jí by nebylo chytré; zvlášť když její muž zrovna nevydělává. Pak je tu ještě malý syn, osobitý tak, jako autorčin projev: libuje si v průpovídkách neodpovídajících jeho věku a zpočátku novelu hezky táhne kupředu. Ovšem ani protagonistka nenudí. Vyprávění je to prostě svižné, živelné, taky obrazné a šťavnaté. Vytváří směs korporátního a školáckého žargonu na jedné straně, a takřka lyrizovaných pasáží na straně druhé.
Protagonistka se před synovou školou od začátku příběhu potkává s třináctiletým Tominem, jenž chodí neustále pozdě, tvrdí, že nemá žádné kamarády, a jak vypravěčka zjistí, do přehrávače si nahrává rapové písně nejhrubšího kalibru. Dozvíme o Tominově bezútěšném domově, jemuž vládne sadistický otec, vypravěčka stačí přesunout syna do jiné školy a oslavit Kristova léta. Co je ti do toho připomíná překotně pulzující, neučesanou skladbu, při jejíž interpretaci bubeník zlomil paličku a kytaristovi prasklo pár strun. Finále je takřka selankovité a příběh se uzavře. Jenže vzhledem k předchozímu hýřivému dění jde o epilog takřka parodický – lze jej číst i jako potměšilé dloubnutí do literárního středního proudu, který inklinuje k úhledným, melodramatickým koncům.
Vzhledem k nakladatelské anotaci (zmíněné v úvodu) si sice protagonistka Co je ti do toho říká o srovnání s Nabokovovým Humbertem Humbertem z Lolity, pokud se však nechceme vydávat tak hluboko do literární historie a do jiné jazykové oblasti, můžeme hrdinku přirovnat třeba k protagonistkám knih Lucie Faulerové. Není sice až tak asociální, nepíchá si pastelky do očí, má dobře placenou práci, kterou je s to si udržet. Její výřečnost a fakt, že můžeme nahlédnout pod pokličku její bujné imaginace, však dává tušit, že v aseptickém prostředí korporátu se mohou vyskytovat i pěkně výstřední dámy – balancují na hraně, kdy ještě dovedou udržet tvář řádné zaměstnankyně, matky, manželky, ale za ní může čekat třeba náruč třináctiletého kluka…
To je jen jako. Hana Lundiaková. Foto: Archiv nakl. Větrné mlýny
Někdo jistě bude mít knihu Hany Lundiakové za přepjatou, libující si v provokaci a excentričnosti. Myslím však, že se autorce daří udržet živelnost a osobitost prozaického projevu tak, aby nesklouzla k verbalismu. A jak stránky přibývají, čtenář se s textem víc a víc sžívá a propadá pocitu, že to, co Lundiaková chtěla napsat, musela napsat právě takhle.
Co je ti do toho se řadí mezi tu část prozaické produkce, která se nečte proto, aby se člověk dozvěděl, „jak to dopadlo“, nýbrž spíše kvůli jazyku, stylu, rozbujelé imaginaci a různým možnostem interpretace. Byť se v posledních letech mohlo zdát, že tuto produkci odsouvají na okraj velká realistická vyprávění, letošní jarní prozaické nominace na cenu Magnesia Litera naznačují, že minimálně tuzemská literatura nadále nabízí pozoruhodná díla, jejichž hlavní rysem není mainstreamová vstřícnost vůči publiku. Do této „nezaručené“ kategorie náleží i nová próza Hany Lundiakové.
Autor je literární publicista, na částečný úvazek zaměstnaný v korporátu.
Hana Lundiaková: Co je ti do toho. Větrné mlýny, Brno 2020 (fakticky vyšlo 2021), 144 stran, doporučená cena 289 korun.
Pro obálku využila grafická úpravkyně Kateřina Wewiorová kresby Rozálie Coufalové. Repro: Větrné mlýny
