Ztracená duše vzývá zpomalení. Obrazy rozvíjejí krátký příběh nobelovské spisovatelky Tokarczukové
Polská držitelka Nobelovy ceny Tokarczuková a její krajanka, renomovaná ilustrátorka Concejová, vyprávějí o muži, který hodně pracoval, často cestoval a spěchal. Jeho duše se pohybovala pomaleji než on sám, a tak ji ztratil. Dostihla ho až o mnoho let později, když si pořídil malý domek na kraji města, nic nedělal, zarůstal vousy a čekal.
Pohádkově stylizovaný příběh začíná slovy: „Byl jednou jeden muž…“ a vyskytuje se v něm moudrá stará lékařka, která ví o tom, že svět je plný uspěchaných lidí a duší, které jim nestačí. S textem se v knize setkáme v podstatě na jediné tiskové stránce a je především odrazovým můstkem pro Joannu Concejovou (*1971).
Být, tzn. nikam nespěchat
Krátký text vyzývá k tomu, aby se četl opakovaně a aby přivodil namísto hltání děje zpomalení odpovídající tomu, o čem vypráví text. Někdo s touto knihou může svým způsobem i meditovat. Tokarczuková (*1962) se Ztracenou duší pokusila o jakousi zhutněnou až lakonickou verzi slavné knihy Muž, který sázel stromy. Nebo o literární adaptaci etického přístupu Ericha Fromma k životu, kdy se „skutečně být“ rovná „nikam nespěchat“.
Obálka knihy Olgy Tokarczukové & Joanny Concejové Ztracená duše, repro: Host
Pro Concejovou jsou příroda, člověk v ní a vzpomínky jedním z hlavních témat. Pohybuje se mezi fotorealistickou kresbou, až vangoghovskými krajinářskými inspiracemi a dětskou ilustrací provedenou v melancholicky limitovaném spektru barev. Vydala například knihu M jako moře, okouzlujícím způsobem ilustrovala Červenou Karkulku a její obálky doprovázejí nová vydání děl Tokarczukové u polského Wydawnictwa Literackiego. Velký ohlas má ve frankofonním světě. Výrazovou kontinuitu Concejové lze sledovat na jejím Instagramu nebo blogu.
Ilustracemi Concejová příběh interpretuje (například dávají duši konkrétní podobu) i doplňuje (kupříkladu zobrazuje postavy, jejichž vztah k centrálnímu příběhu si můžeme domýšlet, přináší motiv rostlin atd.). Ztracená duše je „picture book“ s formou kresleného zápisníku na většinou kostičkovaném papíře. Na jejich kraji probíhá drobná hra s eliptickým číslováním stránek. Zápisník můžeme ve výsledku vnímat i jako soubor „obrázků ze života duše“.
„Musíte si najít nějaké své místo… a počkat“
Upřímně, teprve opakovaná četba a především prohlížení mi umožnily zbavit se podezření z jednoduchého, k laciné ezoterice směřujícímu poučení, spoléhajícího na všeobecně přijímanou a do omrzení opakovanou pravdu o uspěchanosti dnešního světa. Podstata se zde skrývá v detailech, na něž si je třeba udělat čas. Při zběžném prolistování ve čtenáři zůstane zavádějící dojem. Ztracená duše spíš svádí k tomu, aby si ji čtenář vzal s sebou třeba na chalupu, nebo na nějaké své klidné místo, kde na ni bude mít víc času, než by se z objemu textu mohlo zdát potřebné.
Tokarczuková sama charakterizovala Ztracenou duši coby „pohádku pro dítě, které dříme v dospělém člověku“. Obsahuje totiž postesknutí po ztraceném dětství, které se ještě nenachází v kolotoči práce, povinností, zpravodajství či honbě za ekonomickými parametry. Po životě bez neuróz, jehož by snad mohlo být reálné dosáhnout zpomalením.
Pro polskou držitelku Nobelovy ceny, autorku Knih Jakubových, Běgunů a řady dalších titulů, je to druhý titul, jenž v češtině vychází poté, co Tokarczuková dostala toto významné ocenění. Tou první byla vloni výtečná žánrově laděná sbírka krátkých příběhů s mysteriózními a sci-fi motivy Bizarní povídky. V celé tvorbě Tokarczukové sledujeme kontinuální zájem o pohyb člověka v krajině, ekologická a ekofeministická témata, smysl pro uvěznění člověka v osudu, spiritualitu a další témata.
Kupříkladu v trojici Běguni, Bizarní povídky a Ztracená duše okamžitě spatříme značné formální odlišnosti: jednou jde o román o nomádství, poté o povídky a v posledním případě o picture book. Pod žánrově, vypravěčsky i stylově odlišnou komunikací s publikem se přitom skrývá dílo, které se vzájemně intenzivně doplňuje. Ztracená duše také v lecčem nesouzní například s hrdinkou románu Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých, ale odvíjí se od podobných problémů a otázek. Tokarczuková hledá literární formy pro otázky, jimiž se současná společnost zabývá, aniž by její díla působila prvoplánově nebo oportunisticky. Především díky imaginativní výtvarné práci Concejové, rozvíjející jednostránkový námět, to můžeme říct i o miniatuře Ztracená duše.
Autor je (především) filmový publicista a kritik
Olga Tokarczuková, Joanna Concejová: Ztracená duše. Překlad Barbora Doležalová. Host, Brno 2021, 48 stran, doporučená cena 399 korun.
