Slepé vypravěčské náboje lovce Saši aneb Vytěžit ze Sibiře uhrančivé obrazy není jen tak

Tomáš Boukal (*1977) si ve čtyřiatřiceti krátkých kapitolách Cesty mrtvých ponechává hlavní autorské slovo, píše v er-formě, ale noří se do úvah, vzpomínek a prožitků vlastních hlavní postavě, lovci Sašovi. Ten žil v tajze, na horním toku řeky Pelym za Uralem. Za podnapilý pokus o vraždu svého kamaráda byl odsouzen na pět let vězení, kde nás s ním seznamuje první kapitola. Saša vzpomíná na události, které věznění předcházely, i na život a zvyky sibiřského etnika Mansů. Po propuštění se s obavami a nejistotou vydává do své špatně dostupné sibiřské osady. Koho na místě nalezne? Ztratil on i celé jeho etnikum spojení s duchy i předky?

Hlavní postava Cesty mrtvých – Alexandr Nikolajevič Kurikov na fotografii z přední předsádky Boukalovy knihy, repro: Host / ČT art

Duše posledního lovce

Více než individuálním příběhem je Boukalův text elegií za mizející kulturou sibiřských Mansů, asimilovaných v době Sovětského svazu a opuštěných společně s oblastními trestaneckými zónami v letech následujících. Mansové a jejich péče o duchy tajgy, jejich kult medvěda a celé vnímání světa jsou jednou z mnoha jazykových, náboženských i kulturních ztrát současného světa.

Základní otázkou nad knihou je, proč Tomáš Boukal k vyprávění skutečného příběhu nezvolil reportážní formu. Jak předmluva, tak autorský doslov svědčí o tom, že by k takovému útvaru měl sklony. Svědčí o tom i šestatřicetiminutový dokument Cesta mrtvých, který knihu doprovází na YouTube. Snímek kombinuje záběry z cesty na Pelym, literární vyprávění v ich-formě a cestopisné prožitky nasnímané i uprostřed bažinaté tajgy ze selfie tyče.

Autorovi by literárně pojatá reportáž velmi pravděpodobně dala mnohem volnější ruce v zařazování faktografických poznámek o životě Mansů, jimiž je beletristicky pojatá Cesta mrtvých poněkud přetížená. Boukal se nejspíš obával, že by text bez vyložené terminologie nebyl srozumitelný a reálie (od kožichů přes terénní vozidla až po domácí alkohol) vždy rozepisuje. Reportáž by byla vhodná i k náhledu na tamní krajinu z evropského pohledu anebo k odlišení zdrojů informací, autorského hlediska, kulturního a společenského určení postav a podobně.

Tomáš Boukal. Vystudoval etnologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, působí na Katedře sociální a kulturní antropologie Filozofické fakulty Univerzity Pardubice. Zajímá se o etnickou hudbu a malířství se severskou tematikou, foto: archiv Tomáše Boukala

Reportážní je například polská kniha Kolymské deníky Jacka Hugo-Badera, která se od vlastních cestovatelských a novinářských postřehů přes bizarnosti Sibiře odpichuje k prazvláštní tragédii postsovětského celku. Zdařilý román v ich-formě z oněch končin existuje i v české literatuře. Jsou to Cesty na Sibiř Martina Ryšavého, do značné míry postavené na autobiografických zážitcích z ruského Dálného východu coby bildungsroman. Čtenáře se zájmem o šamanismus, cestování na východ i ezoteriku oslovují knihy etnografky a cestovatelky Pavlíny Brzákové. Publikum pro různě pojatou sibiřskou tematiku v Česku, zdá se, tedy je.

Mezi elegií a etnografií

Boukalovo rozhodnutí smísit své nemalé etnografické a regionální znalosti se zádumčivým příběhem lovce Saši do beletristické formy tudíž přineslo polovičatý výsledek. Navzdory autentickým a zajímavým momentům nedosahuje Cesta mrtvých uhrančivosti, která by se coby příběh „posledního muže“ svou imaginativností blížila jakési sibiřské verzi filmového Mrtvého muže Jima Jarmusche, nebo tradičnějšího žalozpěvu nad ztrátou svobody, smyslu života jednotlivce a vitality celého národa.

Vězeňské okamžiky jsou snad s jedinou výjimkou pouhým rámcem pro navození vzpomínky, samy o sobě nejsou nosné. Střídání časových rovin komplikuje fakt, že během Sašovy cesty do nitra tajgy se například příjezdy na různá místa ve vyprávěné současnosti střídají s podobnými událostmi v minulosti; když Saša třeba někam dorazí na své cestě, vzpomíná, jak se v dané osadě kdysi objevil někdo jiný. Repetitivnost a chaotičnost narušují rytmus, který by si žádala elegická literární road-movie, cesta ke smrti plná vzpomínek a zaniklých tradic.

Přes množství kritických připomínek a lítostí nad nevyužitým potenciálem je třeba říct, že díky autentické znalosti exotického sibiřského prostředí bude kniha pro zájemce o sibiřskou tematiku zajímavá.

Autor je (především) filmový publicista a kritik

Obálka knihy je dílem Andreje Nechaje, repro: Host

Tomáš Boukal: Cesta mrtvých. Život a smrt Alexandra Nikolajeviče, lovce národa Mansů. Host, Brno 2021, 192 stran, doporučená cena 299 korun.