Prosím vás, neunavujte tady s nějakou objektivitou

Když pražské nakladatelství Dokořán vydalo roku 2016 Pomerantsevovu knihu Nic není pravda a všechno je možné s podtitulem Surreálné srdce nového Ruska, byl to v celkem již slušné tuzemské plejádě publikací o postsovětském Rusku štěpný příspěvek plný bizarních příběhů a detailů, které autor nasál zejména v Moskvě, když v Putinově impériu během první dekády tohoto století pracoval. Nicméně v roce 2016 již šlo – respektive dokonce už v okamžiku vydání anglického originálu v listopadu 2014 – o vzpomínkovou práci na sice dryáčnické, ale přece jen nějak dané a přehledné události a poměry. Jenže v témže čtrnáctém roce Moskva anektovala Krym a míra manipulací se nacházela minimálně o „level“ výš, než když se v moskevském mediálním světě pohyboval Pomerantsev. Autorův svazek Tohle není propaganda s podtitulem Válka proti realitě, spatřivší v angličtině světlo světa předloni v srpnu a Dokořánem česky zprostředkovaný na konci roku 2020, reaguje na konjukturu fake news, které se roztekly po Zemi.

Je vůbec úniku?

Zatímco knihu Nic není pravda a všechno je možné v zásadě lze označit za portrét jedné moskevské a mocenské výseče, publikace Tohle není propaganda je rozkročena globálně. Autor v ní, podobně jako ve své první knize, kombinuje osobní, reportážně podané zážitky s obecnějšími poznatky a vhledy. Respektive je tu ještě jedna, a to nepominutelná rovina: kurzívou vytištěné pasáže, v nichž autor vzpomíná na sovětskou existenci svých rodičů, na jejich pronásledování, zejména otce, kvůli šíření zakázané literatury (například Solženicyna či Nabokova), a pak také na své vyrůstání poté, co se rodina ze SSSR vystěhovala na Západ. Pomerantsev těmito pasážemi buduje kontrapunkt k současnosti: zatímco dřív se za shánění informací platilo vězením a slovo mělo obrovskou váhu, dnes je informací všeobecný nadbytek a vyrostlo dříve netušené dilema: Jak se v nich orientovat? Jak si z nich vybírat? Kterým lze věřit? Zároveň ovšem současnost autor nelíčí takto jednoduše: jsou země, kde se za získávání a publikování nepohodlných informací tvrdě platí. I životem.

Pomerantsev knihu staví na několika rozvinutých příbězích z různých koutů světa: Filipíny, Srbsko, Rusko, Sýrie, Velká Británie, Ukrajina, Spojené státy. V těch příbězích nachází styčné plochy: v propojeném světě se rychle šíří a fungují určité postupy, protože problémem není jejich aplikace a koordinace, neboť ta je nehmotná. Důsledky ovšem mohou být velmi reálné a hmotné. Základní mustr má dle autora svůj původ velmi pravděpodobně v Rusku, v němž mocenské struktury po nástupu Vladimira Putina k moci vybudovaly velmi schopnou dezinformační armádu stratégů, propagandistů i samozřejmě hackerů. Základním záměrem je vnášet do světa chaos, rozklížit vědomí, co je a není pravda a soustavně nahlodávat liberální demokracie. Takto obecně to dneska jsou už docela známé skutečnosti, avšak Pomerantsev je dokládá na detailně zmapovaných kauzách i na konkrétních lidech, kteří se v nich angažovali nebo jimi byli zasaženi.

Jedním takovým zasaženým člověkem je filipínská novinářka Maria Ressa, vedoucí tamního zpravodajského webu Rappler, který kromě jiného začal psát o mimosoudních vraždách, jež praktikuje režim prezidenta země Duterteho. Maria Ressa i redakce jako taková se staly terčem agresivních, nenávist vzbuzujících kampaní na sociálních sítích, jichž Duterte umně využívá; i díky nim stanul v roce 2016 v čele stomiliónové země. Detail pro představu: v únoru 2018 si lidé kolem Rappleru všimli, že na filipínském internetu mimořádně intenzivně působí profil @Ivan226622 rozesílající články pofidérního obsahu. Předtím, než se objevil na Filipínách, @Ivan226622 – uvádí autor – „freneticky postoval nejprve články o událostech v Íránu a poté v Sýrii. Pak obrátil pozornost na Španělsko a zveřejnil stovky textů agitujících za nezávislost Katalánska. Články, které uveřejnil, pocházely z ruských státních médií ve španělštině.“

„Budete muset sami zkontrolovat, zda měl příběh Rappleru smutný, šťastný nebo vůbec nějaký skutečný konec. Už při psaní tohoto textu, na začátku roku 2019, však bylo jasné, že Maria již není pouhou reportérkou komentující soudobé dějiny, ale symbolem toho, jak snadno mohou přestat existovat. V tom tkví paradox nových médií. Měla nás posunout dál do budoucnosti, místo toho však přinesla zpátky minulost – mizogynii, o níž jsme si mysleli, že je překonána, režimy, které měly být dávno pohřbeny. Už forma sociálních médií proplétá čas, místo i proporce: teroristické útoky jsou umístěny vedle kočičích videí, nejnovější vtipy vedle starých rodinných fotografií. Výsledkem je jakési zploštění, jako by minulost a přítomnost ztrácely vzájemnou perspektivu,“ končí Pomerantsev jednu z kapitol své knihy. A když vyslyšíte jeho výzvu a zkontrolujete příběh Rappleru a Marie Ressy, zjistíte následující: vloni v červnu soud v Manile uznal Marii Ressu a jejího redakčního exkolegu ze serveru Rappler vinnými z kyberpomluvy.

Budoucnost má čínskou podobu?

Autor svůj průlet světem prostoupeným internetem a fake news končí v Číně. Kráčí v Pekingu (spolu s mediální odbornicí Angelou Wu) podél ucpané dálnice a míjí plakáty s vládními hesly „Společenství sdílené budoucnosti lidstva!“ – „Demokracie! Svoboda! Spravedlnost! Přívětivost!“ „Ty výrazy byly v takovém rozporu s realitou, že to krásná slova zbavilo veškerého vnitřního významu,“ poznamenává Pomerantsev, „staly se z nich signály, jež se musely loajálně opakovat.“

Zatímco, abychom zůstali doma, se v Česku s budoucností jaksi nepočítá, málokdo tu veřejně přemýšlí, snad vyjma vodohospodářů a klimatologů, co tady nastane za pět, za deset let, natož za čtvrt století, v Číně je již všudypřítomný rok 2049, všímá si Pomerantsev. To se má slavit sté výročí založení Čínské lidové republiky vedené komunistickou stranou. V tom roce má Čína podle vedení své partaje dosáhnout plné modernizace. Co to znamená? Když se na to autor zeptal jednoho akademika a jedné akademičky na významné univerzitě Čhing-chua, „okamžitě byli v rozporu“, nicméně oba se obraceli do minulosti – on k pravému komunismu, ona ke konfuciánské říši. Minulost a moderní technologie na cestě k modu vivendi. To je budoucnost? Včetně té naší?

Kniha Tohle není propaganda. Válka proti realitě se opírá o dění v minulém desetiletí – k posunům v každodenním provozu možná nenápadným, ale v důsledku zásadním, které koronavirová pandemie ještě urychlila a více obnažila. Peter Pomerantsev onen posun dokládá i na příkladu ze své druhé vlasti: vláda Margaret Thatcherové útočila v osmdesátých letech na BBC, protože podle ní nebyla nestranná a byla zaujatá proti konzervativním politikům. „Teď však útoky nesměřují jen proti nestrannosti BBC, ale proti samotné myšlence, že nestrannost a objektivita mohou vůbec existovat,“ všímá si autor.

To lze dobře aplikovat dobře na tuzemské poměry. Útoky na údajnou nestrannost a neobjektivitu zdejších veřejnoprávních médií, a České televize zejména, vedou ti, kteří sami provozují veřejné mediální aktivity, které ani v nejmenším nejsou nestranné a objektivní. Jinak řečeno: sami v nestrannost a objektivitu nevěří a opravdu se netrápí tím, zda ČT a ČRo tyto principy reálně dodržují. Mají dané pojmy za klacek a zástěrku v boji za pořádky, v nichž by se jim pohodlněji manipulovalo s veřejností.

Obálka českého vydání Pomerantsevovy knihy je dílem Michala Puhače, repro: Dokořán

Peter Pomerantsev: Tohle není propaganda. Válka proti realitě. Přeložila Petruška Šustrová. Dokořán, Praha 2020, 240 stran, doporučená cena 298 korun.

P.S.: Za ideální doplněk k Pomerantsevově knize lze považovat dvojdílný, bezmála čtyřhodinový dokument Agenti chaosu, který vyprodukovala HBO a režíroval je držitel ceny Emmy a Oscara Alex Gibney (*1963). Snímek vyžaduje plné soustředění, vůli zorientovat se v reáliích, je informačně velmi nasycený, ale ta divácká námaha stojí za to. Jde o maximálně věcné zkoumání toho, nakolik americké prezidentské volby z roku 2016 ovlivnili ruští internetoví interventi. Gibney je nedémonizuje, ukazuje, nakolik se do manipulací v ruském zájmu zapojili někteří Američané.