Kniha Mezipřistání: Kluk, který rád kreslí mapy, touží v Gruzii po Brnu, mirabelkách a dětství
O Matěji Hořavovi se ví snad jen to, že pochází z Děčína, je mu přes čtyřicet a nejmenuje se Matěj Hořava. Zato o vypravěči povídek v knihách Pálenka a Mezipřistání, který popisuje svá setkání a myšlenky a jenž se slovy zachází jako staří iluminátoři s červenou a zlatou barvou, toho víme docela hodně.
Jako kluk rád kreslil mapy a kamarádil se s lidmi na okraji. Obojí zřejmě dělá dodnes. V Česku, v Rumunsku, nejnověji v Gruzii. Přirozeně se setkává s lidmi, kteří mu o sobě vyprávějí. Nikdy to není nudné, i když je otázkou, zda tomu tak je zásluhou nositele příběhu nebo jeho vypravěče. V kreslení mentálních map je Hořava skvělý. Tužkou si zapisuje do notesu, který prý s sebou všude nosí, mapu Tbilisi, Batumi, Brd nebo Moravského krasu. Zobrazuje dramatické celky, intimní setkání, každodennost i drobnosti, které bývají stejně zanedbatelné jako okouzlující.
Všechno je událost
Pro pořádek se uvádí, že se Matěj Hořava ve své druhé knize Mezipřistání přesunul do Gruzie. Je to dost jedno. Stejně jako na Moravě, stejně jako v Rumunsku, stejně jako v Brdech skládá vedle sebe vzpomínky (nejen) starců a stařen, příběhy lidí, kteří jsou z různých důvodů tak trochu mimo společnost, všechno rámcuje svým poetickým jazykem a obdivuhodným citem pro detail. Cesta přes louku, plavání v moři, chladný klíč v ruce. Všechno je událost.
„Podvádí. Dívá se skrz prsty (lesk očí svítí z temných mezírek až ke mně) a počítá: chuthi, ekhsvi, švidi, rva, cchra; počítá do desíti. Ostatní děti prchají do keřů; schovávají se za stromy… Vstal jsem ze své lavičky (toho nejvzdálenějšího místa, na něž jsem schopen v podvečer dojít, abych aspoň na chvíli opustil svůj přízemní byt); a utíkám a utíkám co nejdál od toho dětsky chraplavého odpočítávání; už brzy se ozve Movdivar!; brzy se ozve Už jdu! Běžím tak rychle, že jsou ze všech stromů a keřů jen temně zelené čmouhy; že se ze mě odlupuje oblečení i vrstva svalů, kostí, rok; mé černé vlasy tou rychlostí pozbyly pigmentu: jsou opět dětsky světlé…“
Hořava zůstává věrný tématům z prvotiny Pálenka. Zůstávají ženy, víra v boha, nekaždodenní každodennost a tisíckrát jiný, ale vždycky palčivě poetický popis samoty a vykořeněnosti. Ač je toulavým singlem ve středních letech, má Hořava blízko k dětem a cit pro zobrazování jejich světa. Potom, co jim v Pálence, přesněji v rumunském Banátu, byl nablízku jako učitel, často o nich píše i v Mezipřistání. Pozoruje hry gruzínské drobotiny na tbiliském sídlišti, všímá si malých žebráčků v metru, vzpomíná na děti své sestry, na jejich tváře, jména i otázky. Vrací se do své dětské kůže ve vzpomínkách i snech a – jde mu to skvěle.
Dobře už bylo
„Musím se přestěhovat; třeba na místo ještě nesnesitelnější: hlavně však jinam.“ Všechno, co Hořava zažívá nebo jen nezaujatě popisuje, je provázeno neklidem. Ani cesta, lákavá a v jeho podání nekonečná, podnikaná znovu a znovu, nevypadá jako cíl. Po různých zemích zakotvil poslední roky v Gruzii, ale nezdá se, že by tu žil nějak zvlášť spokojeně. To, co má rád, se vždycky už stalo. Zážitky z dětství, láska k osudovým ženám, chutě a vůně severních Čech, stráně Moravského krasu, kterými chodil. Když některé z milovaných cest nebo setkání zkouší zopakovat, nedaří se to, jeho přízračný neklid ho nenechá.
Je čtenářsky příjemné i strhující pozorovat Hořavův hutně, obrazotvorně i nádherně formulovaný zápas. A je moc příjemné nemuset s tímhle neklidem žít. Anebo my, kteří onen pocit neklidu také známe, avšak na nekonečné cestě být nemůžeme, nebo nechceme, máme díky Mezipřistání šanci vyrazit a nestarat se jednou o to, co si o nás kdo pomyslí. Nebo co si, až tohle skončí, o sobě budeme myslet my.
Autorka je editorkou vysílání Radia Wave a moderátorkou jeho magazínu Houpačky.
Obálka Hořavovy druhé knihy, repro: Host
Matěj Hořava: Mezipřistání. Host, Brno 2020, 136 stran, doporučená cena 299 korun.
