Kolik Prahy se skrývá ve Vídni aneb Jak česká je tvoje babička?

V téměř nesnesitelném horku červnového sobotního večera, usmažení ve starých zelených sametových křeslech v typické vídeňské kavárně s honosnými vysokými stropy, křišťálovými lustry, příliš prostornými okny a samozřejmě bez klimatizace – protože ta by vnesla do prostoru příliš modernizující rebelie – se ve Vídni sešli Jiří Kamen, Pavla Horáková, Anna Souček a podvolili se vedení moderátorky Terezy Chaloupkové (ta je zároveň autorkou tohoto textu – pozn. red.).

Rozhlasový publicista Jiří Kamen se vídeňské tematice věnuje více než pětadvacet let, už v roce 1995 vysílal s Českým rozhlasem cyklus 24hodinového vysílání z velkých evropských měst. Svůj zájem o Vídeň a česko-vídeňské společné kořeny a historické provázanosti našel v Hugo Sonnenscheinovi, židovském básníkovi původem z Kyjova, o kterém napsal svůj první román. Od té doby se v tématu vyzná snad asi jako nikdy jiný z českého neakademického okruhu. V roce 2014 vydal Kamen knihu Češi patří k Vídni, v níž osvětluje historické souvislosti na příkladu dvaatřiceti procházek po Vídni a setkání s různými historickými osobnostmi pro Rakousko, potažmo Rakousko-Uhersko tak významnými, že se už zapomnělo, že pocházely z českých zemí. Klemens Hofbauer, Marie Restituta, Victor Adler, Matthias Sindelar, Alois Musil a mnozí další. To, že se mnohdy zapomíná, jak výrazné a úspěšné postavy rakousko-uherské monarchie vzešly z prostředí českých zemí, vyzdvihla i spisovatelka Pavla Horáková. Ta se do tématu pohroužila v rámci rešerší svého nového románu Srdce Evropy.

Pavla Horáková se ve svém novém románu snaží kromě jiného dopátrat, kde vlastně leží srdce Evropy, foto: Kristýna Jordánová

Pomyslnou protiváhu diskuze představovala vídeňská rodačka, historička umění a publicistka Anna Souček. Ačkoliv se společnými česko-rakouskými dějinami publikačně nikdy nezabývala, zažila je takzvaně řečeno na vlastní kůži. Vystudovala dějiny umění a kurátorství na univerzitě v Londýně a pracuje pro rakouskou obměnu Českého rozhlasu Vltava – Ö1. Její českoslovenští rodiče odešli do Vídně v roce 1968, otec se stal v Rakousku uznávaným architektem a teoretikem architektury. Sama Souček, narozená už jako Rakušanka ve Vídni, hned z počátku diskuze zmínila ustálený pojem v rakouské němčině – tzv. „böhmakeln“ – označení toho, když do němčiny přespříliš vynikne český přízvuk. „Když byl nějaký vídeňský komik v koncích, stačilo, aby začal parodovat český akcent a úspěch byl zaručen,“ podotkl k tomu Jiří Kamen a připomněl v té souvislosti legendární vystoupení kabaretiéra Georga Kreislera.

„Já jsem se s tím v životě setkala několikrát, stále se to používá. Považuji to za velice ponižující a nemístné. To, že mi někdo předhodí české předky kvůli mému ‚exotickému jménu’ s háčkem. A zeptá se, odkud pocházíš ale doopravdy? Což se sice trochu mění s postupující debatou o rasismu, jelikož se to bere jako za nepřátelské gesto vůči cizincům… Já přece ale pocházím z Vídně,“ říká Anna Souček. „Když pak odpovím, odkud moji rodiče přišli, tak se velice často ozve – ano, my máme také babičku nebo prababičku z Čech. Ale často ti lidé ani nevědí, odkud přesně nebo z jaké generace jejich předci byli. Jen málokdy jsem se setkala s tím, že by místní opravdu navštívili místa, odkud jejich babičky pochází,“ nabídla svůj kritický pohled Souček. „Doma s rodiči jsme mluvili česky a ve škole a před kamarády jsme se za to s mým bratrem styděli, než nám došlo, že je to obrovské obohacení a není se vůbec za co stydět,“ svěřila se Anna Souček jadrnou vídeňskou němčinou. A dodala, že přeci jenom o něco přišli – o kontakt s širší rodinou, která zůstala za železnou oponou.

Existuje takové rčení: „Každý správný Vídeňan má českou babičku.“ Anna Souček je toho důkazem. Ale není to právě i třeba naopak? Že každý správný Čech má vídeňskou babičku? Minimálně prababičku. Alespoň tak tomu je v případě Pavly Horákové, která objevila na moravském Slovácku sepsané paměti své prababičky a vydala se po jejích stopách, které ji dovedly až do Vídně. A díky tomu začala zjišťovat, jak pevná pouta mezi sebou Vídeň a převážně spíš Morava, ale posléze samozřejmě i Praha a jiná česká města, mají. Prababiččiny tři sestry odešly pracovat do Vídně, později se tam vdaly a založily rodiny. Jako třináctiletá se Horákové prababička (a současně románová postava Kateřina) v roce 1912 dostala do jedné z těchto rodin, aby zde půl roku pomáhala s malými příbuznými. Procházela Vídní, chodila do divadla a bydlela na Kohlgasse. O 109 let později stejnými místy chodí Anežka, další hlavní postava románu Pavly Horákové. Jenže té do toho volného procházení a navštěvování vídeňských muzeí vkročí koronavirus. Jediná podobná těžkost, jakých potkalo Kateřinu za celý dlouhý život bezpočet.

Kateřina na moravském Slovácku přežila první světovou válku, španělskou chřipku, druhou světovou válku, „osvobozování“ a i následnou diktaturu. „Při španělské chřipce se Kateřina pohybovala tři týdny na hranici života a smrti, měla poté i dlouhodobé následky, srdeční vadu a přišla krátce dokonce o všechny vlasy. Což bylo v dobovém kontextu, kdy ženy nosily jen dlouhé vlasy, velkou nevýhodou,“ vyprávěla vídeňskému publiku česká spisovatelka Pavla Horáková. A sama přiznala, že při práci na románu si ve chvíli, kdy byly nepropustně uzavřené hranice a nevypadalo to, že by se na jaře 2020 měly brzy zase otevřít, zakusila pocit bezmoci. V tom neudržela svou průvodcovskou roli moderátorka akce a sdílela s publikem své pohnutí nad tím, že si jako Češka žijící ve Vídni zničehonic musela vybrat, na které straně hranice zůstane. A neodpustila si vlastní vyjádření názoru, že je skvělé, že etablovaná a úspěšná česká spisovatelka se tak záhy po vlnách epidemie pouští do zpracování vnitřního prožívání pandemického zářezu do roku 2020.

Debatu, která se konala v rámci festivalu Vienna meets Prague, moderovala Tereza Chaloupková, foto: Kristýna Jordánová

S blížícím se koncem vymezeného času se diskuze nakrátko vrátila na začátek 20. století, kdy žilo ve dvoumilionové Vídni víc než čtvrt milionu lidí původem z Čech a Moravy a k těm se přidávaly další desetitisíce sezonních dělníků. V Rakousku vyzdvihovaný Jaroslav Hašek (jehož Švejk je v hlavách mnohých Rakušanů pořád typickým příkladem českého humoru) měl sám k Čechům žijícím ve Vídni distingovaný vztah. Dělal si v textu Strana mírného pokroku v mezích zákona legraci z jejich rádoby vysněného alegorického pochodu z Prahy, který by oslavoval „300 let úpění pod Rakouskem“, z jejich nejistého lavírování mezi českým nacionalismem a touhou zařadit se do německého živlu, jak podotkl Jiří Kamen.

Tíha pětatřicetistupňových veder diskutující dovedla k závěrečné, v mnoha ohledech nejzajímavější části debaty o tom, kde leží srdce Evropy. Tento termín, který Pavla Horáková vybrala pro název svého nového románu, žádnou přesně míněnou lokaci nemá. Umístění srdce Evropy nechává otevřené a hraje si i ve své knize s myšlenkou, že srdce Evropy nemusí být vůbec geografický bod.

„Začala jsem pátrat po tom, kdo všechno si dělá ambice na to, být srdcem Evropy, a zjistila jsem, že to jsou desítky míst po celé Evropě a že to není jen Evropa střední. A vlastně tam pro mě vznikla ještě další otázka – co je to střední Evropa a kde je vůbec střed Evropy. Srdce Evropy vlastně vůbec nemusí být lokalita, může to být římské právo, křesťanství anebo to mohou být třeba i Židé, kteří se pohybují Evropou a přinášejí svou jedinečnou ingredienci do myšlení těch jednotlivých kultur,“ vysvětlila svoje pohnutky Pavla Horáková. „Mně se líbí myšlenka, že tou střední Evropou mohou být Židé, jako skupina lidí, ne jako určité místo. I když Řekové by určitě řekli, že střed Evropy jsou Athény, ale mě napadá třeba česká kuchyně,“ dodala s úsměvem Anna Souček. Pavla Horáková nakonec prozradila, že ve své knize, která vyjde na podzim, došla k závěru, že srdcem Evropy kromě instituce kaváren je instituce jednotného středoevropského času, jejíž vznik úzce souvisí se vznikem rakouské železniční trati.

Zcela závěrečným smířlivým celoevropským gestem pak byla upomínka Anny Souček na výstavu uspořádanou v 80. letech v londýnské Tate Modern, na níž v pro Rakousko typické vídeňské kavárně čte místní štamgast pražské noviny.