Destrukce v Divadle X10 je jako účet za sekačku, který sepsal Franz Kafka. Absurdní, ale náš

Při sledování Destrukce nelze nemyslet na Franze Kafku. Postavy v ní definuje jejich (úřední) funkce spíše než jejich (občanské) jméno, ostatně tu čest se nějak jmenovat má jen několik z nich. Ti ostatní, třeba starosta anebo ředitel místní továrny, žádné jméno nepotřebují. Vždyť i továrenské produkty, vznikající s přispěním inovativních metod, zůstanou divákovi neznámé. Rovněž protagonista je bezejmenný – přichází z města do vesnice, aby zde působil jako učitel, a získal tak svou funkci. I tato scéna, tedy příchod do neznáma, může připomenout bloudění zeměměřiče K. ve vesnici pod Zámkem, kde po čase na místo učitele dokonce nastoupí.

Učitel z Destrukce se ovšem setkává s přátelštějším mechanismem než Kafkův zeměměřič. Dostane k dispozici dům – s několika okny do zahrady – za cenu, za kterou by si ve městě pronajal malý byteček. Zkraje sice poslouchá starostovy poznámky o tom, že dům není jeho, že však přesto za něj zodpovídá a má jej zvelebovat. Po čase se učitel osvědčí, získá sympatie ředitele továrny, investoři nic nenamítají, a tak si dům může za slušnou cenu odkoupit a konečně se stát mužem, tedy někým, kdo vlastní nemovitost a má ženu a děti.

Jan Bárta, Antonie Rašilovová, Hynek Chmelař, Václav Marhold, Lucie Roznětínská a Vojtěch Hrabák v inscenaci Destrukce v pražském Divadle X10, foto: X10 – Patrik Borecký

Tresť popisované obce spočívá v brutalitě – jak v té, s níž si protagonista rozrazí hlavu, když se konečně poprvé setkává se svou sousedkou (a na scéně pak jedna z hrdinových částí – ztělesněná Václavem Marholdem – chodí zacákaná krví), tak v nevyřčených okolnostech úmrtí učitelovy předchůdkyně, a především pak v příběhu učitelovy žačky, která chodí do školy pohmožděná od svých rodičů. Ti její zranění přičítají učitelovým nedostatečným výchovným metodám – kdyby jí býval dával co proto, nemuseli by to dělat oni.

Brutalitu následuje destrukce. Praskliny, které se rozpínají po celé obci, zasahují školu i učitelův dům. Apokalypsu během představení předjímají narážky na současná zjištění o klimatické krizi, o stavu zvířecích velkochovů, anebo vysychající studna či neplodící pole. To vše se v adaptaci objeví jen ve zmínkách, nikoliv v obrazech. Sucho je abstraktní i osobní, zaprášené jsou jak kapoty aut, tak učitelova mysl, která vzdává své pokusy o kultivaci netečných studentů. Lidská bytost z příběhů o destrukci nevychází dobře, i záměry učitele, který znechuceně opustil město, jsou v konečném důsledku zištné a přírodě nijak nepomáhají.

Bilerova Destrukce se v rámci současných tendencí nese ve znamení katastrofálních a (mikro)dystopických příběhů. Zmiňované praskliny do české literatury přinesla v roce 2020 spisovatelka Klára Vlasáková v podobě stejnojmenného románu, obdobnou destrukci, apokalypsu přijatou bez kladení jakéhokoliv odporu, jsme pak mohli pozorovat i ve snímku Běžná selhání, k němuž tatáž autorka napsala scénář.

Ležící Vojtěch Hrabák a Vaclav Marhold, sedící Lucie Roznětínská, Hynek Chmelař, Antonie Rašilovová, Jan Bárta. Záběr z inscenace Destrukce v pražském Divadle X10, foto: X10 – Patrik Borecký

Bilerova učitele v inscenaci ztělesňuje vícehlasý „chór“. Ten se (vyjma „části“ Václava Marholda) v průběhu děje převtěluje do dalších rolí. Učitel tak, spíše než jako konkrétní postava, působí dojmem kolektivní výpovědi. Výpovědi člověka, který po první míze přechází ke znechucení a apatii, čímž přejímá zažité mechanismy celku, jenž ho obklopuje. Obdobný efekt má na diváka i adaptace. Po kafkovském začátku, v rámci nějž se publikum směje stále důležitým účtenkám za sekačku z roku 2015, vyprázdněným replikám a řediteli továrny, který si z kalhot vytáhne tu mikrofon, tu čepici, se nakonec v potemnělém sále diváci smíří s tím, že představení jednou skončí. Je totiž patrné, že výraznější zvuková nebo obrazová gradace už nenastane – postavy se stahují z jejich přímého dohledu do dřevěného kontejneru a vyprávění probíhá s využitím live-cinema.

Styl Bilerovy předlohy se od Kafky liší mimo jiné občanským apelem. Kulisy a ztvárnění postav divadelní Destrukce pak upomínají na to, co Kafka postihnout nemohl, protože to nezažil – étos Vesničky mé střediskové, jakési plejády papalášů v plandavých oblecích a nevkusných košilích s krátkým rukávem, tedy autorit, které i nadále rozhodují o osudech lidí i přírody, už se však dovedou lépe kamuflovat. Jedinou účinnou zbraní proti suchu se pak zdá být domácí vodka a kocovina, s níž ráno učitel předstoupí před třídu plnou dětí.

Autorka je spisovatelka, bohemistka a členka kulturní redakce zpravodajství České televize.