Válkychtivý mírotvorce. Bílá nemoc s dvojrolí pro Miroslava Donutila pokládá nové otázky

Karel Čapek je někdy označován za vizionáře. Ať už s tím budeme souhlasit, či nikoliv, není těžké se shodnout na faktu, že jeho vidění světa je pro umění i společnost důležité, přestože přináší poměrně černobílou optiku. V Bílé nemoci černobílost zastupují dvě hlavní postavy, které přicházejí do dialogu a vzápětí do konfliktu, tedy doktor Galén a maršál. Galén jako mírotvorce, maršál prahnoucí po válce. Prezentují jednostranné názory, které můžeme ve zjednodušené obecnosti považovat za správné v případě doktora Galéna a za špatné u válkychtivého maršála. 

Režisérovi Michalu Dočekalovi a dramaturgyni Barboře Hančilové se protipóly a jednoznačnost daří narušit vytvořením dvojrole pro Miroslava Donutila. Divák je nucen mnohem více uvažovat nad možnou podobností Galéna a maršála. Hledání jejich spojnic paradoxně problematizuje prostředky, které Galén používá k dosažení mírové dohody. Neústupnost jeho počínání se zrcadlí v maršálově urputnosti a agresi. Může si doktor ze své podstaty klást takové podmínky? Není jeho počínání ve svém důsledku stejné jako dopady války? 

Miroslav Donutil vytvořil dva jasně rozpoznatelné muže. Činí tak prostředky velmi nenásilnými. Nuancovaně pracuje s fyzickou skořápkou postav a s jejich rozdílnou vnitřní energií. Donutil se vytříbenou hereckou prací, měkkými pohyby a usebráním se do sebe proměňuje v introvertnějšího doktora Galéna. Vzápětí herec dokáže spadlá ramena zvednout do vzpřímeného a dominantního postoje maršála. Vidíme až civilní herectví bez potřeby odlišit postavy silným afektem. Provázanost a zároveň jasné definování postav je radost sledovat. Herecká akce probíhá s lehkostí, ale přímost i vnitřní neústupnost postav je konkrétní a do hlediště doléhá. 

Ztělesnění malomocných v Bílé nemoci v Městských divadlech pražských, foto: MDP – Patrik Borecký

V dvoj- i vícerolích se nese i obsazení dalších postav. Herci tedy vystřídají různé polohy, což zde není pouze princip ozvláštnění, ale můžeme sledovat plasticitu hereckých výkonů. Zároveň se opakuje nahlížení podobnosti postav, jako je tomu u ústřední dvojrole. Tvůrci elegantně převedli do živého obrazu scény s malomocnými. Informativní pasáže, které nenabízejí dramatickou akci, pozvedli do pěveckých čísel s pulzující autorskou hudbou Ivana Achera zvukově připomínající rockovou operu. Ve sboru malomocných vynikal svým pěveckým výkonem především Kryštof Krhovjak, který také ztvárnil postavu Karla Čapka prostupující do fiktivního rámce příběhu s dobovými ohlasy na Bílou nemoc či na samotného autora hry. Tento přístup dovoluje odhlédnout od fabulovaného světa a přináší nadhled, s nímž lze na dílo nazírat v jeho časové proměně. 

Přenositelnost díla se podařilo ztvárnit i ve scénografii. Svým vizuálem neevokuje konkrétní čas. Scénograf Dragan Stojčevski vytvořil čistou a současně výraznou scénu s využitím naléhavosti červené barvy. S důvtipem se inscenace vyrovnává s davovými scénami, které jsou zastoupené černými piktogramy panáčků v nadživotní velikosti. Jednoduchou a efektní estetiku laděnou – vedle převažující červené – do černé a bílé barvy, doplňují místy prvky jako reflexní žlutá vesta či křiklavě modrá paruka. Vizuální pojetí je výrazné, sexy a mohlo by zaujmout i mladší diváky, pro něž, hádám, bude titul povinné četby téměř jasným výběrem. 

Bílá nemoc byla, je a bude svým tematizováním míru a války aktuální v každém časoprostoru, protože na těchto principech odjakživa stojí lidská společnost. Současná společensko-politická situace je toho bolestivým důkazem. Je to natolik evidentní, že aktuálnost Čapkovy hry nás už příliš nevzrušuje. Inscenace v Městských divadlech pražských netlačí na aktuálnost, ale spíše nabízí nový pohled na hlavní postavy, a právě tím pokládá otázky. 

Autorka je divadelní publicistka a pedagožka literárně dramatického oboru.