Modrovous jako kapela vraždící dobrovolnice z publika
Nemějte strach! O horor se nejedná. Nicméně nová inscenace pražského divadelního gangu Depresivní děti touží po penězích, vycházející z lidového příběhu o Modrovousovi, vás sotva nechá chladným či chladnou. Obzvlášť, pokud jste žena.
„Manželka Modrovouse vstupuje do zakázané komnaty a nachází sedm mrtvých žen. Svých předchůdkyň.” Takto je uvedena inscenace Modrovous revival. Její hlavní tvůrce a režisér Jakub Čermák vytváří divadelní interaktivní rekonstrukci sedmi vražd, kterou spáchala čtyřčlenná kapela (Petr Jeřábek, Adam Mašura, Jiří Ratajík, Tomáš Žilinský) zastupující postavu muže s modrým vousem. Je však třeba rovnou korigovat jednu věc. Soubor deklaruje, že Modrovous revival je interaktivní horor. Realita je taková, že interaktivní ta inscenace rozhodně je, žánrově však hororem není.
Čermák zvolil jednoduchý chronologický princip vyprávění, kdy jsou divačky v sále postupně vyzvány, aby vstoupily na jeviště a představovaly Modrovousovy zesnulé manželky. Jejich zapojení odvisí od jednotlivých obrazů a odráží dynamiku pozorovaného vztahu. Na prostém půdorysu inscenace se řetězí obrazy pracující s odlišnou jevištní stylizací.
V jednom z prvních obrazů je dobrovolnice z hlediště různě nastavována – jako kdyby pózovala před objektivem nebo stála modelkou v malířském ateliéru. Tempo je až mrazivě pomalé. Pohled Modrovouse je rentgenový, jemný, ne však vřelý, spíše odtažitý. Herec/zpěvák pracuje se ženou jako s objektem, vkládá jí do rukou plastové láhve a přes rameno aranžuje igelitový šál. Kompozice evokuje Botticelliho Zrození Venuše. Jevištní obraz je zde však oxymorónem: propojuje se v něm síla antické bohyně, křehkost dámy držící květinu z pet lahví či nevinný pohled netušící divačky s odosobněným, studeným použitým materiálem. Scéna může tematizovat objektivizování těla, vnímání živé bytosti jako něčeho neživého, modelování jednoho člověka druhým k obrazu svému… a řetězec asociací by ještě mohl dlouho pokračovat. Manželka však ulehá na rozložený igelit a Modrovous ji táhne do zadní části scény.
Další vybraný obraz: ženě sdělující svůj názor jsou přelepena ústa lepící páskou. Tady se nepracuje s variabilitou metaforického výkladu, nýbrž se hovoří jasným jazykem. Odlišně vystavěné obrazy odráží rozdílnost jednotlivých vztahů. Jako celek to však chvílemi působí nekompaktně. Jako kdyby hledání jednotlivých přístupů zamezilo jejich hladkému propojení a výsledný tvar byl nejednou rozpačitý a rytmicky utahaný.
Podstatný okamžik do inscenace vnáší manželka, která vstupuje do světa toxické maskulinity; tady to tvůrci přímočaře hrají přes násilí. Nejen tato manželka, ale i všechny již zesnulé jsou nyní tázány: Obklopuje vás toxická maskulinita? Uveďte příklad? Jak s ní bojujete? Ženy jsou zaskočené, nepřipravené a už samotný výraz „toxická maskulinita” nastavuje očekávanou úroveň debaty do poučeného akademického jazyka. V této nekomfortní situaci se myšlenky i názory formulují těžko. A výsledek pak může vyznívat takto: Dáváme ženám prostor se vyjádřit a ony toho adekvátně nevyužijí.
Jediný výklad, který zde přijímám, je snaha touto nepohodlnou situací znásobit rozebíraný pojem a dotazem demonstrovat toxickou maskulinitu tady a teď. Jako žena jsem se při téhle pasáži styděla, ponížení u mě přecházelo v naštvání. Tyto emocionální reakce se ve dnech po zhlédnutí uvnitř mě proměňovaly a nutily mě přemýšlet nad divadelním tvarem, toxickou maskulinitou, nad tím, jak v takovéhle případné konfrontaci sama před sebou obstojím. Není pochyb, že jiné divačky coby manželky (tedy při příštím představení) debatu rozvinou jinak. Zajímavé by bylo sledovat reakci Modrovouse vedoucího debatu v okamžiku, kdyby ženy vytažené z publika dokázaly reagovat pohotově a ostře. (A co vyzvat k rolím manželek i muže? Debata nad toxickou maskulinitou by se posunula ještě do jiné roviny.) Pokud by v tom okamžiku Modrouvosův přístup nebyl přijímající, nýbrž systematicky toxicky maskulinní, možný výklad situace – totiž tematizování toxické maskulinity skrze toxickou maskulinitu – by se tím potvrdil. A moje šrámy z premiérového představení by se díky tomu nejspíš zacelily…
Ale zpět k provedení inscenace. Přes zmíněnou rozdrobenost celkového tvaru funguje kvarteto mužských protagonistů na jevišti kompaktně. Udržují balanc mezi zainteresovaností a civilním odstupem, který je ve zvoleném principu rekonstrukce funkční. Každý ze čtveřice vnáší do prostoru jinou energii, jiný typ, ale vzájemně si naslouchají. Jsou sehraný band. A živá muzika má své nepopiratelné kouzlo, dodává dění drive. Jakub Čermák mísí v Modrovousovi revivalu již stabilní znaky svého rukopisu. S oblibou tvoří interaktivní divadlo. Zapojení divaček jasně otevírá křehká mužsko-ženská témata. Čermák & spol. je zpracovávají empaticky, provokativně i drásavě. Copak asi prozradí další divácká alternace?
Čtyři v jednom. Vizuál k inscenaci Modrovous revival, foto: Depresivní děti touží po penězích – Michaela Škvrňáková
Depresivní děti touží po penězích, Praha – Jakub Čermák & kolektiv: Modrovous revival
Režie: Jakub Čermák, scéna a kostýmy: Pavlína Chroňáková, Martina Zwyrtek.
Premiéra: 1. října 2023 ve Venuši ve Švehlovce, nejbližší představení: 2. listopadu 2023.
