Lakomec v Divadle na Vinohradech chvílemi přináší pachuť na jazyku

Kanonický příběh lakomého vdovce Harpagona (na Vinohradech jej hraje Aleš Procházka) může být tematicky nadále aktuální. Vztahy v rodině zahrnující hodnotovou různorodost generací a obecný vztah ke kapitálu bude více či méně rezonovat asi v každé době. Tato univerzálnost je tedy jasná, zajímá nás proto tvůrčí pojetí režiséra Pavla Kheka. 

Záběr z inscenace Molièrova Lakomce v pražském Divadle na Vinohradech, foto: Divadlo na Vinohradech – Petr Chodura

Inscenace začíná pohybovou scénou zobrazující vášnivý vztah Harpagonovy dcery Elišky (Jana Kotrbatá) a Valéra (Ondřej Kraus). Erotický náboj obrazu nastavuje akcentovaný motiv inscenace. Režisér Khek záměrně hledá možnosti přiznávat ve vztazích mladých dvojic důležitost fyzické přitažlivosti a chtíče. Podstata vztahů se tak staví do opozice k Harpagonově snaze zaujmout mladou Marianu (Sabina Rojková) a podporuje směšnost hlavního protagonisty. Stává se motivací pro mladé páry, tlumí patos a činí předlohu plastičtější. Zároveň funguje jako zvýrazňovač pro generační rozdílnosti. Nutno dodat, že ať už je mladší generace sebevíc energická, liberální a především pravdivá v emocích, téma peněz se u ní objevuje v poměrně vysoké frekvenci.

Akcentace sexuality je ve své podstatě funkční, ovšem její zdůraznění skrze stylizaci působí spíš nechtěně lacině než záměrně směšně (směšnost je zde v určitých chvílích na místě v partu Harpagona). Celková stylizace hereckých projevů pracuje s velkými gesty, intenzitou hlasu, teatralitou. Nedokáže při tom zdárně balancovat na tenké hranici něčeho záměrně směšného a nechtěně laciného vtipu. Esencí budiž obraz, kdy Harpagonovi leští vycházkovou hůl. 

Aleš Procházka (uprostřed) coby Harpagon v inscenaci Lakomec v Divadle na Vinohradech, foto: Divadlo na Vinohradech – Petr Chodura

Ať už při po pohledu na některé pokusy vinohradských o lascivnost či kontroverzi skřípou zuby, výkon Aleše Procházky coby Harpagona je v celkové vratkosti inscenace třeba ocenit. Kvality tohoto výkonu však netvoří inscenace, nýbrž herec sám. O jeho hlasové vybavenosti nemusíme diskutovat, hlas má plastický, melodický. Energie v pohybu je srovnatelná s jeho mladšími kolegy. Ve výrazu se stává dokonale variabilním. Procházkův Harpagon je sklíčený i odhodlaný, drsný a směšný, vyšinutě paranoidní. Bylo by strhující se na něj dívat, pokud by nebyl aranžován do situací přinášejících trpkost a pachuť na jazyku a čelo svraštělé nevěřícným údivem. 

Stylizovaný herecký výraz postav mladší generace je nastaven spíše v obecnější rovině a nesnaží se o bližší povahovou charakteristiku. Možná proto někdy osciluje mezi realistickým a hyperbolizovaným gestem. Výrazná je postava Frosiny v podání Terezy Bebarové i Anselm Václava Svobody. Důvod není sofistikovaný – tyhle postavy jsou zkrátka od počátku prezentovány v přiznané nadsázce. 

Záběr z inscenace Molièrova Lakomce v pražském Divadle na Vinohradech, foto: Divadlo na Vinohradech – Petr Chodura

Technická vybavenost hereckého obsazení je čitelná i v celkově nepříliš důmyslném konceptu. Jenže herecká vybavenost nestačí. Především proto, že v tematické rovině inscenace neklade jasně formulované otázky. Jedná se spíše o obraz než o výklad. Zajímavou postavou je Mistr Šimon (Jan Battěk). Zastává roli ztělesněného komentáře nebo glosy. Esteticky z konceptu sice spíše vyčnívá, ale přináší například tezi, že všichni toužíme ve finále říct: „Můj vztah byla dobrá investice.” Zajímavá myšlenka – a vidět ji rozpracovanou na jevišti by mohlo být poutavé. To bychom však zacházeli za vytyčené ambice této inscenace.