Lakomec v Divadle na Vinohradech chvílemi přináší pachuť na jazyku

Kanonický příběh lakomého vdovce Harpagona (na Vinohradech jej hraje Aleš Procházka) může být tematicky nadále aktuální. Vztahy v rodině zahrnující hodnotovou různorodost generací a obecný vztah ke kapitálu bude více či méně rezonovat asi v každé době. Tato univerzálnost je tedy jasná, zajímá nás proto tvůrčí pojetí režiséra Pavla Kheka. 

Záběr z inscenace Molièrova Lakomce v pražském Divadle na Vinohradech, foto: Divadlo na Vinohradech – Petr Chodura

Inscenace začíná pohybovou scénou zobrazující vášnivý vztah Harpagonovy dcery Elišky (Jana Kotrbatá) a Valéra (Ondřej Kraus). Erotický náboj obrazu nastavuje akcentovaný motiv inscenace. Režisér Khek záměrně hledá možnosti přiznávat ve vztazích mladých dvojic důležitost fyzické přitažlivosti a chtíče. Podstata vztahů se tak staví do opozice k Harpagonově snaze zaujmout mladou Marianu (Sabina Rojková) a podporuje směšnost hlavního protagonisty. Stává se motivací pro mladé páry, tlumí patos a činí předlohu plastičtější. Zároveň funguje jako zvýrazňovač pro generační rozdílnosti. Nutno dodat, že ať už je mladší generace sebevíc energická, liberální a především pravdivá v emocích, téma peněz se u ní objevuje v poměrně vysoké frekvenci.

Artelier

Soutěž pro mladé výtvarníky na ČT art

Chci soutěžit

Akcentace sexuality je ve své podstatě funkční, ovšem její zdůraznění skrze stylizaci působí spíš nechtěně lacině než záměrně směšně (směšnost je zde v určitých chvílích na místě v partu Harpagona). Celková stylizace hereckých projevů pracuje s velkými gesty, intenzitou hlasu, teatralitou. Nedokáže při tom zdárně balancovat na tenké hranici něčeho záměrně směšného a nechtěně laciného vtipu. Esencí budiž obraz, kdy Harpagonovi leští vycházkovou hůl. 

Aleš Procházka (uprostřed) coby Harpagon v inscenaci Lakomec v Divadle na Vinohradech, foto: Divadlo na Vinohradech – Petr Chodura

Ať už při po pohledu na některé pokusy vinohradských o lascivnost či kontroverzi skřípou zuby, výkon Aleše Procházky coby Harpagona je v celkové vratkosti inscenace třeba ocenit. Kvality tohoto výkonu však netvoří inscenace, nýbrž herec sám. O jeho hlasové vybavenosti nemusíme diskutovat, hlas má plastický, melodický. Energie v pohybu je srovnatelná s jeho mladšími kolegy. Ve výrazu se stává dokonale variabilním. Procházkův Harpagon je sklíčený i odhodlaný, drsný a směšný, vyšinutě paranoidní. Bylo by strhující se na něj dívat, pokud by nebyl aranžován do situací přinášejících trpkost a pachuť na jazyku a čelo svraštělé nevěřícným údivem. 

Stylizovaný herecký výraz postav mladší generace je nastaven spíše v obecnější rovině a nesnaží se o bližší povahovou charakteristiku. Možná proto někdy osciluje mezi realistickým a hyperbolizovaným gestem. Výrazná je postava Frosiny v podání Terezy Bebarové i Anselm Václava Svobody. Důvod není sofistikovaný – tyhle postavy jsou zkrátka od počátku prezentovány v přiznané nadsázce. 

Záběr z inscenace Molièrova Lakomce v pražském Divadle na Vinohradech, foto: Divadlo na Vinohradech – Petr Chodura

Technická vybavenost hereckého obsazení je čitelná i v celkově nepříliš důmyslném konceptu. Jenže herecká vybavenost nestačí. Především proto, že v tematické rovině inscenace neklade jasně formulované otázky. Jedná se spíše o obraz než o výklad. Zajímavou postavou je Mistr Šimon (Jan Battěk). Zastává roli ztělesněného komentáře nebo glosy. Esteticky z konceptu sice spíše vyčnívá, ale přináší například tezi, že všichni toužíme ve finále říct: „Můj vztah byla dobrá investice.” Zajímavá myšlenka – a vidět ji rozpracovanou na jevišti by mohlo být poutavé. To bychom však zacházeli za vytyčené ambice této inscenace.