Komentář: Divadlo v Dlouhé rozetnulo gordický uzel. Na obzoru je nové vedení

Až se bratislavský rodák a absolvent režie na brněnské JAMU Ivan Buraj (1988) ujme postu šéfa Divadla v Dlouhé, nastane třicátá sezóna této scény. Divadlo v Dlouhé založili v roce 1996 ředitelka Daniela Šálková, režiséři Hana Burešová a Jan Borna a dramaturg Štěpán Otčenášek. Prostory, které „obsadili“, měly za sebou už bezmála sedmdesátiletou, pestrou a ne vždy umělecky výtečnou tradici, avšak jmenovanému kvartetu se podařilo „Dlouhou“ relativně velmi rychle etablovat jako scénu snoubící v sobě diváckost s kvalitou, repertoárovou pestrost s rozpoznatelnou poetikou, opřenou mimo jiné o múzický herecký ansámbl disponující i muzikantskou vybaveností.

Čas provizorií

Když Jan Borna v lednu 2017 zemřel, začali se na uměleckém vedení divadla podílet a režijně jej spoluutvářet Lukáš Trpišovský a Martin Kukučka neboli režijní duo SKUTR, o dvacet let mladší (oba jsou ročník 1979) než kmenová režisérka Burešová. Do repertoáru a poetiky vnesli nové tóny, řekněme zkratkovitost, fragmentárnost, ostřejší hravost. „Dlouhou“ vychýlili, ne však tak, že by důrazně ukázali a dokázali, že tudy vede příští cesta této scény. (Ostatně nejvýraznější inscenací „Dlouhé“ za poslední roky nejspíš je Konec rudého člověka v režii hostujícího Michala Vajdičky; inscenace má svým pojetím mnohem blíže k tvorbě Hany Burešové než „Skutrů“.) Mám za to, že „Skutři“ tohle vycítili, přihlásili se do konkurzu na post uměleckého ředitele Činohry Národního divadla a – uspěli! V září 2022 tam Trpišovský & Kukučka nastoupili.

Hana Burešová a Štěpán Otčenášek, nejen dlouholetí pracovní partneři, ale také manželé, zůstali na „Dlouhou“ umělecky znovu sami. Ke spolupráci zvali hostující režiséry, nejnověji (vloni) Jana Friče a (letos) Tomáše Dianišku a Davida Šiktance, přičemž výsledky byly rozpačité (inscenace Už není třeba dělat vůbec nic, Pravomil, V džungli měst). Když v brutální zkratce přehlédneme čas od roku 2017, dá se říct, že přestože Janu Bornovi dlouhé roky brala síly pozvolna, ale nemilosrdně postupující těžká nemoc, něco po jeho skonu z původní energie a umělecké cesty „Dlouhé“ vyvanulo, pomyslná třetí umělecká noha byla nahrazena z jiného materiálu a divadlo se stalo vratší.

Nyní je tedy uzel rozetnut. Za necelé dva roky nastoupí Ivan Buraj. Nejprve se představí režijně, na 23. března 2024 je ohlášena premiéra jeho nastudování slavné hry Eugena O’Neilla Cesta dlouhým dnem do noci. A coby předsunutý výsadek příštích časů bude od ledna 2024 v „Dlouhé“ pracovat „nová šéfdramaturgyně Tereza Marečková, která se s Ivanem Burajem podílela na jeho koncepci a bude s ním připravovat další sezóny,“ stojí v oznámení divadla, které nastiňuje i další personálie: Otčenášek bude od konce nynější „sezóny působit jako případný poradce“, Burešová zůstane uměleckou šéfkou do konce sezóny 2024/2025 a „bude svou funkci postupně předávat nastupujícímu uměleckému vedení“.

Nová upřímnost, nová intimita

Ivan Buraj od roku 2015 umělecky šéfuje brněnskému HaDivadlu. Jeho koncepce nejde po srsti, žádá aktivního a v nejobecnějším slova smyslu angažovaného diváka. Jednotlivé sezóny tematicky rámuje: například ta předminulá nesla označení Nerůst, minulá Blízkost, stávající Konec iluzí. Spojuje je potřeba vědomě reagovat na – obecně řečeno – stav světa, pokud možno vyhmátnout, co visí ve vzduchu. Opravdovost a urputnost, s nimiž tuto cestu podniká, mají v sobě až něco z řeholnictví. Provozuje je v sále pro 140 diváků.

Těžko u „řeholníka“ Buraje předpokládat, že v Divadle v Dlouhé, které má ovšem kapacitu 450 míst a jde o zcela jiný typ prostoru, popře sám sebe. Ostatně tematické sezóny obsahuje i koncepce, s níž uspěl. Sepsal ji společně s Terezou Marečkovou, nazvali ji Divadlo v Dlouhé jako místo pro setkání se sebou i s druhými a jedny z prvních vět jsou tyto: „Režiséra Ivana Buraje v současnosti na divadle jako médiu zajímá zejména obrat k takzvané nové upřímnosti, nebo nové intimitě, které vnímá zejména jako další kapitolu po éře postmoderního divadla. Návrat od záměrné povrchnosti zpátky k soucitu a ke konfrontaci s komplikovanými otázkami a emocemi, které dnešní realita přináší, od groteskního a zkratkovitého hereckého typu k mnohovrstevnatým a nejednoznačným postavám, od cynismu k upřímné výpovědi, od důrazu na spektakulární scénografie a efekty k silným tématům a příběhům.“

To je zcela typický „burajovský“ slovník. Zároveň však musí být dodáno, že koncepce se explicitně hlásí k polistopadové historii daného místa: „Divadlo v Dlouhé je vzácně kvalitní a stabilní divadlo, ve kterém je pro nás důležité mnohé prvky zachovat.“ Buraj & Marečková kladou důraz na vzdělávací funkci, která je pro tuto scénu tradiční (a to jde až před listopad 1989 – za „totáče“ zde sídlilo Divadlo Jiřího Wolkera, zacílené na děti a mládež). Doprovodný program k inscenacím – mají být čtyři premiéry za sezónu – chtějí Buraj & Marečková výrazně posílit. Jednou z dramaturgických linií mají být inscenace pro děti a mládež.

„Co považujeme za klenot, je Klub mladých diváků. Jsme hluboce přesvědčeni o obrovském potenciálu současného divadla pro budoucí generaci. Divadlo chápeme jako médium tvořící důležitou alternativu vůči samotě a izolaci, kterou mladá generace dnes často zakouší,“ stojí v koncepci. „Aby se tento potenciál setkávání a spolutvorby naplno rozvinul, je důležité na vztahu mladého diváka a divadla pracovat. Domníváme se, že kromě samotného repertoáru je nesmírně podstatné navázat na komunitní charakter divadla. Chceme posílit přátelskou atmosféru v práci s mladým divákem, rozpouštět bariéru mezi jevištěm a hledištěm, zvát mladé lidi dovnitř procesu tvorby.“

Pokud by se tohle i další body koncepce (například mezigenerační dialog) podařilo realizovat, bylo by to skvělé. Osobně bych to Ivanu Burajovi & spol., potažmo Divadlu v Dlouhé coby instituci velmi přál. Respektive přál bych to nejen jim a také sobě coby divákovi, nýbrž celému divadelnímu dění v hlavním městě, které stánek deklarovaného typu citelně postrádá. Kdežto produkcí, vůči nimž se koncepce nepřímo vyhraňuje, je v Praze už roky nadbytek (a v poslední době k nim jako coby komplementární protiklad přibyly „empatické“ tituly bez valného tvaru).

Mezi avizovanými spolupracovníky jsou jmenováni Dušan D. Pařízek a Kamila Polívková, dvě tvůrčí osobnosti, jež byly podstatně (zejména Pařízek) účastny vzestupu pražského Divadla Komedie. Tamní éra intendanta Dušana D. Pařízka a uměleckého šéfa Davida Jařaba trvala deset let (2002–2012) a končila – kvůli penězům nedobrovolně – v nejlepším, za značného diváckého zájmu a jako divadlo, o němž se mluví. Ale začátky této party byly v Komedii krušné, někdy se v sále pro tři sta diváků hrálo pro několik málo desítek lidí a veřejnost musela poetice scény přivyknout, vzít ji v potaz. Ivan Buraj & Tereza Marečková nebudou mít k dispozici tento „přepych“ alternativního hledání. Nastoupí do rozjetého repertoárového vlaku. Ovšem kdyby se jim podařilo to, co avizují, mohla by se začít psát nová a opět nadmíru zajímavá kapitola Divadla v Dlouhé a scéna by mohla získat podobně významnou divadelně-společenskou pozici, jakou mívalo vzpomenuté Divadlo Komedie.