Výstava o Ladislavu Fuksovi je především hezká. Nic víc

Šesticípý hvězdicovitý tvar pražské Hvězdy, která byla v šestnáctém století vystavěna coby letohrádek, představuje sám o sobě pro každou expozici instalační výzvu. Je vlastně s podivem, že v druhé polovině dvacátého století začala být stavba (po rekonstrukci zakončené roku 1952) využívána i coby výstavní prostor (byla zde umístěno Muzeum Aloise Jiráska), neboť pro takový účel má velmi málo předpokladů. V současnosti se v prvním nadzemním podlaží nachází stálá expozice věnovaná zakladateli letohrádku Ferdinandu II. Tyrolskému a architektuře, zatímco v prostorách druhého podlaží se konají sezónní výstavy věnované osobnostem či obdobím české literatury a knižní kultury. A právě takovou akcí jsou stávající Protisvěty Ladislava Fukse.

Ladislav Fuks (1923–1994) byl mimořádně složitou osobností. Homosexuál žijící převážnou většinu svého dospělého života v režimech, které tuto orientaci považovaly nejprve za zločin, a později v zásadě za tabu (dekriminalizace homosexuality nastala v Československu roku 1961, vůbec však neznamenala svobodný vstup tématu do veřejného prostoru). Bojácný člověk, který se stůj co stůj snažil přežít; když autorita zadupala, přikrčil se (a když konečně nastaly svobodné časy, už jim nerozuměl a neměl na ně síly). Útěkář do soukromí a antikvářského estétství. Jako autora jej „udělalo“ židovské téma, ačkoliv nebyl Žid. Vyznavač zrcadel, která realitu vždy nějak posunou a když na obraz v zrcadle sáhnete – narazíte na zdání.

Pohled do centrálního prostoru pražského letohrádku Hvězda. Instalace je součástí výstavy Protisvěty Ladislava Fukse, foto: ČTK – Vít Šimánek

Tolik témat! Ovšem expozice Protisvěty Ladislava Fukse k nim vyjma svého názvu přistupuje v mixu pozitivistického sebrání dat a estetického uchopování fuksovského „ducha“. Výsledek je plný doličných materiálů a instalační jemnosti, postrádá však energii interpretace. V jádru jde o značně konzervativní produkt. Vzhledem k tomu, že výstavu uspořádal Památník Národního písemnictví /Muzeum literatury (ano, instituce zatím nese tyto dva názvy a doufejme, že to brzy skončí), by se to mohlo zdát v pořádku. Ovšem jen potud, pokud máme za to, že „muzeální“ instituce nemají projevovat názor, nýbrž za výsadní poslání mají nestranné schraňování dokumentů. Reálný muzejní trend je však opačný. Svět je víc a více zaplavován dokumenty, tudíž roste potřeba jejich kontextualizace a intepretace. Právě tohle Protisvěty Ladislava Fukse postrádají.

Každý ze šesti cípů prvního patra letohrádku Hvězda autorka výstavy Michaela Kuthanová z Muzea literatury zacílila na téma, které si definovala na základě Fuksovy tvorby i životní dráhy: Pod hvězdou Davidovou, Tváře zla, Myši a morčata, Temné struny, Svět jako muzeum, Zrcadla. Ve vstupní „chodbě“ dotyčného cípu vždy stojí podlouhlá vitrína s množstvím dokumentů. Exponáty ve vitrínách jsou řazeny nejen tematicky, nýbrž i chronologicky. Takže když návštěvník postupuje od vitríny k vitríny, od chodby k chodbě, nakonec opíše kruh, příběh se mu scelí. Současná reprodukční technika umožnila naskenovat a do přehledných ploch vybavených popisky složit reprodukce autorových občanských dokladů, rukopisných stránek, fotografií, korespondence, plánů některých děl a podobně. Muzeum literatury v tomto bodě zdatně vytěžilo Fuksovu pozůstalost, kterou spravuje. Reprodukce dokumentů jsou proloženy reálnými výtisky domácích i zahraničních vydání autorových děl. Vitríny tak v podstatně nabízejí volně plynoucí, nestriktní a plastické kalendárium. Při prohlídce to vyžaduje čas a více či méně skloněná záda. Kromě toho jak u vstupu do výstavy, tak do každého z cípů Hvězdy se na zdech nacházejí bílé potištěné textilie. Z valné části jsou texty na nich bezpříznakově informační, výjimečně je připojen úryvek z něčí vzpomínky na autora.

Pohled do výstavy Protisvěty Ladislava Fukse v pražském letohrádku Hvězda, foto: ČTK – Vít Šimánek

Když jste materiály ve vitríně a na stěnách nasyceni, můžete u pěti z oněch šesti cípů ještě vstoupit do přilehlé místnosti, v níž najdete téměř scénickou instalaci. Tady se nabízí spočinout, nechat na sebe doléhat hmotu. I těmto „komnatám“ z většiny dominují světlé textilie, potištěné například texty z Fuksových děl, reprodukcí jeho rukopisu či jsou na ně promítány úryvky z filmového Spalovače mrtvol. Jak „komnaty“, tak středový prostor podlaží, tedy hala, z níž se pak vchází do  jednotlivých cípů k vitrínám, jsou přímo opanovány výtvarnými kreacemi MCA ateliéru (a Pavly Melkové především), jenž vytvořil architektonické řešení výstavy. V kontextu výstavního celku však i tahle estetická linie vyznívá jako únik před Fuksem – jen jinými prostředky… Zatímco tedy vitríny pozitivisticky nabízejí jednu reálii vedle druhé, přilehlé místnosti náleží opačnému pólu, totiž volným inspiracím vedeným „duchem“ díla pana Ládíčka, jak se autorovi říkávalo nejen v jeho domovském nakladatelství Československý spisovatel, nýbrž i v sousedním Klubu spisovatelů na pražské Národní třídě, kde nezřídka sedával a konzumoval.

Výstava to je ve své podstatě apologetická a staromilská, neboť plně a oddaně respektuje spisovatelova slova „nejúplněji jsem obsažen jen a jen ve svých knihách“. Při tomhle přístupu by možná bylo nejvhodnější k výročí publikovat jen obsáhlou knihu, která by se mohla jednoduše jmenovat třeba Ladislav Fuks: Dokumenty; aspoň by umožnila pořádně fixovat a komentáři doplnit vše zajímavé z autorovy pozůstalosti a z dalších zdrojů. Některé současné výstavy se dají přirovnat až k divadelním inscenacím – v tom smyslu, že subjektivně, nezvykle, odvážně, nestandardně, nezažitě uchopují vybrané téma. Ve Hvězdě však není přítomno ani výrazné interpretační gesto, ani plod zevrubného výzkumu. Je to vítězství hmoty.

Pohled do výstavy Protisvěty Ladislava Fukse, foto: ČT art – Josef Chuchma

Zbývá dodat, že souběžně byla vydána stejnojmenná publikace. Pěkně graficky upravená a vytištěná, vzhledem k rozsahu 224 stran a většímu formátu prodávaná za lidovou cenu – 290 korun. Obsahuje řadu cenných ilustrací, zejména ve své nejrozsáhlejší části, která vysloveně odkazuje k výstavě; na reprodukcích tato část také stojí (k nim jsou připojeny některé z textů, jež visí na stěnách Hvězdy). Dále vázaný svazek obsahuje stať Ley Mohylové o podílu Fukse na filmové podobě Spalovače mrtvol a v samostatném bloku je přetištěno několik rozhovorů, které spisovatel poskytl médiím. Knihu ovšem otevírá více než třicetistránkový text literárního historika Erika Gilka Příběh života a díla Ladislava Fukse, který je výsekem z deset let staré badatelovy knihy Vítěz i poražený. Prozaik Ladislav Fuks. To by nevadilo, pokud by to ovšem v nynější publikaci bylo uvedeno. I tenhle fakt tak trochu symbolizuje polovičatost podniku Protisvěty Ladislava Fukse.