Kniha Zrušte rodinu je provokativní. Tedy pokud nežádáte hlubší argumenty

Na křest knihy Zrušte rodinu německo-britské akademičky (usazené nyní v americké Filadelfii), který se uskutečnil na konci září v pražském prostoru Petrohradská kolektiv, reagovalo konzervativní hnutí Aliance pro rodinu. Podivovalo se, proč je taková publikace i akce podporována státem. Zkusme se na publikaci podívat s chladnou hlavou.

Přeháním, tedy jsem

„Mým úmyslem je (…) objasnit a uvést na pravou míru všechna možná šokovaná neporozumění, která si o zrušení rodiny lze vzít do hlavy; například, že to znamená, odtrhávat lidi od sebe proti jejich vůli. V konečném důsledku nechci zastírat, že na této politice cosi ‚strašidelného‘ (psychologicky odrazujícího) je. Stejná hrozivost je myslím vlastní všem skutečně revolučním politickým programům,“ otevírá třicátnice Sophie Lewis svůj text. „Máme-li svět kompletně předělat, musí být k předělání svolný i jedinec.“

Tady poprvé autorka použije svoji argumentační figuru, kterou nasadí v knize ještě několikrát: Ano, chápu vaše obavy, rozumím, že pro někoho je rodina útočištěm před tlakem společnosti, zejména u nebělošských obyvatel Země, ale má-li být transformace úspěšná, přesto trvám na zrušení rodiny jako nutné podmínce toho, aby na světě bylo lépe. Patriarchální stát lze zničit jen tak, že bude zničena instituce rodiny.

„Coby mikrokosmos národního státu je rodina inkubátorem šovinismu a soutěživosti. (…) Coby donekonečna obnovitelný zdroj energie vykonává rodina neplacenou práci pro trh.“ Instituce rodiny není nic samozřejmého, natož věčného, je to konstrukt, který nejlépe vyhovuje kapitalismu, tvrdí Lewis. Přitom, píše dále, „rodina jako žitá zkušenost zůstává tak trochu fikcí“ a lidí, kteří v takové žijí, „je jen hrstka“, zatímco „miliony z nás žijí v typech spolubydlení, které jsou náhodné, zvláštní, kreativní, tovární, vynucené či částečně komunalizované; miliony a miliony dalších žijí samy a sami“.

Tyto věty však autorka nedoprovodí třeba v poznámkovém aparátu jediným číslem, jakoukoliv statistikou, která by ukazovala na početní mocnost oné „hrstky“, jež rodinu má jako žitou zkušenost, a neučinila si poměrnou představu o oněch milionech a milionech lidí žijících ve spolubydlení či sami. V poznámkovém aparátu téměř vždy jen registračně vypočítává, co, kdy a kde vyšlo na dané téma ve spřízněných kruzích. Bez dalšího Lewis také třeba tvrdí, že „právě v rodině se na této planetě odehraje většina znásilnění a také vražd“. (To se mi nezdálo, takže jsem se pídil po datech. Různé statistiky, včetně amerického ministerstva spravedlnosti, uvádějí, že v rodinách dochází k přibližně pětině až čtvrtině všech vražd.)

Francouzský utopista Charles Fourier (1772–1837), na něhož se Sophie Lewis celkem intenzivně odvolává. Autorem plátna z roku 1835 je malíř Jean Gigoux (1806–1894), repro: Wikipedia.org

Když Sophie Lewis píše, že „lidské bytosti se nerealizují ani prací, ani reprodukcí“ a že v dnešním světě nemohou být „doopravdy šťastnými“, jste nutně zvědaví, čím se lidské bytosti realizovat mají, aby šťastnými byly. Toho mohou, uvádí autorka, dosáhnout v poměrech „elementárního socialismu“, v usilování o to, aby lidé žili, odpočívali či stravovali se kolektivně, aby pospolu pečovali o staré lidi a vychovávali děti, přičemž by nikdo ovšem nebyl násilím připoután k druhému člověku. Jak to „zařídit“, aby tohle fungovalo ekonomicky, kde a jak by se na tuto absolutní fluidnost vyprodukovaly prostředky, autorka nijak nerozvádí. Odkazuje sice na Marxe, Engelse i Lenina, ale tihle „klasici“ ji zajímají pouze tehdy, když se ve svých dílech dotkli tématu rodiny.

Relativně nejkonkrétněji se Lewis zmiňuje o sídelní utopii francouzského obchodníka Charlese Fouriera (1772–1837) a také o tom, jak „počínaje rokem 1840 začalo fourieristické hnutí zřizovat po celé Americe a Evropě mezinárodní komunity založené na jeho polyamorních, antipracovních představách o budoucnosti“. S „celou Evropou“ to ovšem nejspíš nebude tak žhavé; kupříkladu tuzemská Sociologická encyklopedie konstatuje, že Fourieovi se „pro ideu zakládání falangsfér“, jak se dotyčné komunity označovaly, „nedařilo získávat dělnictvo, takže vznikaly spíše jako akce bohatých mecenášů. Ve Francii a v USA vzniklo 30 různých obcí…“

Alexandra Michailovna „Šura“ Kollontaj (1872–1952), ruská komunistická revolucionářka, na niž Sophie Lewis v některých partiích své knihy pěje téměř chvalozpěv. Portrét vznikl kolem roku 1900, zdroj: Wikipedia.org

Není to tak žhavé

Spisek Zrušte rodinu lze samozřejmě chápat jako cvičení v představivosti, jako vybídnutí k pokusu vidět zavedené věci jinak, narušit automatismus, myšlenkově experimentovat. To je sám o sobě legitimní postup. Jenže  současně by vás při tom imaginování neměl jímat neodbytný pocit, že jste nuceni k těžkému redukcionismu. Jak se mám neptat, co by ona kolektivní péče udělala s psychikou dítěte? A samozřejmě s psychikou ženy, jež to dítě porodila? Jaké jsou v tomto ohledu dosavadní poznatky z komun, třeba u hippies? Nakolik jsou do moderní společnosti přenositelné modely z kmenových společenství, v nichž různou měrou k takové výchově docházelo a někde pravděpodobně ještě i dochází?

Na nic z toho neposkytuje Sophie Lewis ani jen náznak odpovědi, ani gram snahy brát v potaz i tohle. Naprosto pomíjí aspekty biologie, psychologie a koneckonců i ekonomiky; nabízí se říct, že ignoruje každou disciplínu, která se vzpouzí úplnému voluntarismu. Žije politickou fixní ideou: trvejme na rodinném abolicionismu, rozbijme vědomí příbuzenství, šiřme koncepty soudružství a kumpánství, vše ostatní se potom poddá. Aspoň, že na samém konci spisku Zrušte rodinu Sophie Lewis přiznává, že se té celoplanetární revoluce, na niž tu pěje chvalozpěv a již by tak ráda zažila, nejspíš nedočká…

Je dobré mít – zcela bez ironie – na paměti jednu důležitou věc. Manifest, jak autorka svůj text označila, je specifický žánr. Ve společnosti je zhruba od konce devatenáctého století spojen s avantgardistickými hnutími jak společenskými, tak kulturními a uměleckými. Avantgardy v manifestech artikulovaly a artikulují své představy o novém uspořádání světa. Manifest vyzývá k určitým činům a určitému vnímání. Od manifestu se neočekává hluboká argumentace, nýbrž energie, zápal, tah; běží o hlasitou manifestaci jistého přesvědčení i cítění.

Zrušte rodinu je ovšem textem rozpolceným. Autorka nezapře své akademické vzdělání a posléze akademickou dráhu, byť se momentálně nachází ve svobodném povolání. Zaplouvá do historických exkurzů, odkazuje na desítky další zdrojů. Na „tvrdě“, přímočaře deklarující manifest Lewis v sobě nemá osvobodivou energii, která u autorů/autorek manifestů vyvěrá z toho, že jsou hnáni potřebou konkrétních tvůrčích činů, ať politických či uměleckých. Zrušte rodinu ovšem není ani akademickou prací či seriózní popularizační studií, na to je pisatelčina argumentace svévolná, mnohá tvrzení jsou nedoložená.

Kniha se tváří velmi sebevědomě, ale v jádru leží vratkost a nejistota. Manifesty totiž bývají plodem více či méně kolektivního nápřahu tady a teď. Kdežto Lewis své soudružky a soudruhy, jak je nazývá, dohledává na dálku a kde to jen jde, v minulosti především. Zrušte rodinu paradoxně manifestuje autorčin individualismus, ačkoliv vehementně volá po kolektivismu; prozrazuje intelektuální exkluzivitu i vnitřní osamělost Lewis. Neboli jde o text značně papírový, deklarující se jako angažovaný, ale postrádající hluboký zájem o člověka, přičemž tato absence je maskována voláním po kolektivu, který autorka využívá jako ideový nástroj.

Zrušte rodinu se dá označit za polo-akademický pamflet těsně srostlý se současnou autorskou nadprodukcí, kdy jádro řady knih by se sice dalo komprimovat do několikastránkového eseje (anebo skutečného manifestu), ovšem to by bylo málo, to se nevykazuje tak dobře, tak zněle. Je třeba to rozvést, rozuměj velmi často rozmělnit a rozžvanit, neboť kniha se takzvaně počítá. Tato konvence Sophii Lewis, zdá se, v nejmenším nepřekáží. Neboli: Zrušte rodinu je aktuálních konvencí dbalý produkt právě té společnosti a jejího provozu, proti níž a němuž autorka tak vehementně brojí.

Sophie Lewis v současné době pracuje na třetím knižním rukopisu s názvem The Feminism of Fools: How Some Feminisms Hinder Feminist Liberation, zdroj: Hessel Museum of Art Bard College

P. S. – Poznámka k české podobě autorčina textu. Jeho překladatelka Olga Pek a editor svazku František Fekete v Poznámce k překladu na konci svazku uvádějí, že vzhledem k tomu, že kniha bojuje proti patriarchálnímu pojetí světa, tak „jsme se v první řadě chtěly co možná vyhnout generickému maskulinu“, protože „lepší je se zmýlit než se uchýlit k bezpečnému přitakání statu quo“. Za cíl měli „jazyk, který bude co nejcitlivější k lidem rozmanitých sexuálních, genderových i etnických identit“. Čeština se však nezdá být tím jazykem, který by rovným dílem byl citlivý ke všem identitám. Proces „hledání nových variant rodovosti v českém jazyce“, jak vyplývá nepřímo z oné Poznámky k překladu, nejspíš povede, domyslíme-li tento proces, k rozpadu dosavadních pravopisných pravidel. A nelze vyloučit, že ve vzdálenějším časovém horizontu povede k marginalizaci češtiny a k silné diverzifikaci a nezávaznosti jejích podob na území současné ČR. To se jeví jako pravděpodobnější než polyamorie v masovém měřítku a samozřejmé odevzdávání dětí do náruče bezbřehé lásky všech.

Grafické úpravy knihy se zhostily Tereza Hejmová a Jana Hrádková, které použily pro obálku knihy fotografii od Anny Daučíkové, repro: Tranzit.cz