Oceňovaný debut britské autorky přináší úlevu od nesnesitelné lehkosti čtení

O slibném potenciálu vybraného díla někdy nepřímo svědčí už okolnosti jeho vydání. Ačkoliv kniha Dark Neighbourhood (2021) byla teprve debutem spisovatelky, která se narodila roku 1988 v Londýně a v roce 2018 získala magisterský titul v oboru kreativního psaní, vydalo ji nezávislé britské nakladatelství Fitzcarraldo Editions, které si za necelou dekádu své existence vydobylo značnou prestiž; v anglických překladech v něm vycházejí díla uznávaných světových literátů a literátek (včetně nobelistek Světlany Alexijevič, Olgy Tokarczuk a Annie Ernaux). 

Prvotina Vanessy Onwuemezi se následně dostala do výběru nejlepších knih roku 2021 podle deníku The Guardian a dalšího ocenění se dostalo i některým jednotlivým povídkám, jichž stopadesátistránkový svazek obsahuje celkem sedm. S tím, že takový typ textu nepřijde na stůl překladateli každý den, se pak v rozhovoru svěřil Roman Jakubčík, který knihu pod názvem Temné končiny přeložil pro nedávno založené nakladatelství Incipit. Zkušený překladatel se netajil tím, že se v textu zpočátku trochu ztrácel a musel „nacítit na autorčin styl“. České vydání debutu Vanessy Onwuemezi navíc doprovázejí původní ilustrace Terezy Lochmann, výtvarnice známé spíše velkoformátovými grafikami a laureátky Ceny Vladimíra Boudníka 2021.

Prázdná místa, možnosti výkladu

Je to právě specifická forma vyprávění, co spolu se surreálnou atmosférou (odrážející se i ve znepokojivých ilustracích) nejhlouběji propojuje jinak dosti rozmanité texty. Obojí sehrává podstatnou roli také v úvodní, titulní povídce. Sledujeme v ní frontu lidí čekajících snad už celou věčnost na otevření tajemné brány, kterou považují za průchod do lepšího světa. Naším průvodcem po tomto absurdním až kafkovském mikrosvětě se stává přičinlivý kšeftman, kterému je bližší okamžitý zisk než vidina věčné spásy a blaženosti. Škála prostředků, jimiž autorka text ozvláštňuje, je široká – vyskytují se tu kupříkladu veršované pasáže,  Onwuemezi hojně užívá zvětšených mezislovních mezer na vybraných místech. Tento prvek ponechává čtenářům množství prostoru k interpretaci – v dotyčných mezerách je možné spatřovat kupříkladu významné odmlky, místa záměrné nedořečenosti, ale i obecněji symbol nedokonalosti (jisté „mezerovitosti“) mezilidské komunikace. 

V druhé povídce, nazvané Kuba, nabývá autorčin jazyk na obraznosti, vyprávění o příjezdu titulní hrdinky do Španělska a její snaze začít nový život je plné metafor. Další „bílá místa“ v textu tentokrát víc korespondují se samotným příběhem, pojednávajícím o přízracích minulosti, temných tajemstvích a tíživé vině. Lehce westernovou příchuť má povídka Hotel zlomených srdcí, odehrávající se – obdobně jako  předešlý příběh – v horkých letních měsících, přičemž tento motiv je zde rozvíjen prostřednictvím nápaditých asociací a metafor (slunce, vedro, horký dech, prach na plicích, tekutý písek…). Její bezejmenný hrdina – motorkář a pistolník – zabíjí čas v Renu, hazardem proslulém městě v americké Nevadě, kde spřádá sny o útěku s prostitutkou přezdívanou Blondýnka.
Hranice mezi realitou a snem se znovu stírá v následující povídce V rozpuku. Tady se v průběhu vyprávění přechází z er-formy v ich-formu, když hlavní postava, s přezdívkou Šampion, je ztotožněna s vypravěčem příběhu („Já    jsem on.“), což dobře ilustruje počáteční stav zdrogovaného hrdiny (barvitý popis jeho představ zahrnuje místy až surrealistické výjevy) a jeho postupné přicházení k sobě.

Vazby pod povrchem

Výrazně dialogický charakter má povídka Příliš světla. Její protagonistka v duchu rozmlouvá a loučí se s nedávno zesnulým bratrem a vzpomíná na dobu jejich společného dětství a dospívání. Stejně jako v próze Kuba, i tady pronásleduje hrdinku jakási temnota, blíže neurčená „bestie“, kterou měl v sobě už její bratr. 

Smrtí začíná i text Zelené odpoledne. Protagonista se stane svědkem vraždy neznámého mladíka a začne na vlastní pěst pátrat po totožnosti mrtvého i jeho vrahovi. Hrdinovo líčení „vyšetřování“ ovšem připomíná spíše podivnou noční můru, jejíž konec mu nepřinese kýžený pocit zadostiučinění. A za notně surreálný příběh, odehrávající se jakoby pod vodou, lze označit i závěrečnou povídku V jádru věcí, což předurčuje už první věta (plynule navazující na samotný název), jež zní „[V jádru věcí] neexistuje smysl.“ a na niž znovu narazíme na konci textu. 

Není pochyb, že Temné končiny jsou knihou vyžadující specifický druh čtenáře, pro něhož literární experiment představuje radostnou výzvu, a který namísto chronologicky převyprávěných příběhů s plnokrevnými charaktery nepohrdne barvitou mozaikou fantastických obrazů a tajemstvím opředených postav. 

Povídky Vanessy Onwuemezi vytvářejí rafinovanou síť opakujících se nebo různě variovaných motivů, znepokojivých výjevů na hranici reality a snu i groteskních lidských osudů. Svou záměrnou nedořečeností, respektive mnohoznačností, dráždí nejen čtenářovu představivost, ale – na rozdíl od většiny současných próz – také jeho intelekt. Výsledkem je v mnoha ohledech fascinující, zároveň vysoce nespolehlivý knižní průvodce temnými končinami společenské periferie i lidské mysli.   

Autor je literární publicista. 

Obálka českého vydání Temných končin uchovává strohost obálky originálu, repro: Incipit